Národní parky, přírodní památky a města Dalmácie, 1. část (z Velké Paklenice přes Zadar do Vodic)

Na rozdíl od mnohých jiných se mi nikdy nepoštěstilo stát se pravidelným návštěvníkem Socialistické federativní republiky Jugoslávie. Byl jsem tam jen jednou hned po vojně a po návratu jsem byl až příliš často dotazován na svou tehdejší dovolenou a styk s emigranty, kteří nepochopili velikost myšlenek komunistických vůdců a vydali se raději do nesprávné poloviny Německa. Repete jsem si dal až po šestadvaceti letech a to ještě hlavně díky tomu, že tuto dovolenou vybrala, víceméně direktivně a sama, moje manželka (já ale mám pořád to rozhodující slovo např. při posuzování vztahu naší rodiny k Tchajwanu), protože už odmítala jet na klasickou poznávačku. Ke cti jí ovšem slouží fakt, že vybrala zájezd polopobytový, abych si svých milovaných historických památek přece jen také užil. Tuto alternativu, vč. organizující cestovní kanceláře, nám doporučila jedna moje kamarádka, která vlastní cestovní agenturu. Pro mě byla milým bonusem také skutečnost, že jsem se měl pohybovat často i v místech, kde se natáčely filmové příběhy o dobrodružstvích červenobílých bratrů Karla Maye.

Tudíž nám nezbylo nic jiného než v pátek 9. září 2011 v odpoledních hodinách vyrazit vlakem směr Brno, kde jsme se měli ve 20,00 hod. na jakémsi sběrném parkovišti u hřbitova nalodit na autobus, který nás odveze do chorvatské Dalmácie. Cesta ke hřbitovu byla celkem zajímavá, sám jsem netušil, kolik brněnských tramvají po 19,00 hod. jede pouze do vozovny místo směru, kam chci já a kam podle internetového jízdního řádu měly všechny soupravy mířit. Se dvěma přesednutími tedy těch 5 zastávek (dle internetu 11 min.) za asi 3/4 hodiny zvládneme. Z tramvaje s námi vystoupí nějací dva lidé s bagáží, a protože netuším, kde to parkoviště je, oslovím je. Až později se ukáže, jak to byl šťastný nápad a pro nás důležité seznámení.  Vzhledem k tomu, že jedou tentýž zájezd, dál už čekáme společně. Autobusy na parkovišti se střídají pravidelně (včetně šumperské Jeseniatour), jenom ten náš pořád chybí. Někdy po 21,00 hod. nakonec taky přijede (z Prahy dle propozic odjížděl v 16,00), nikdo se nám ani neomluví, ale dovolí nám nastoupit. V té chvíli ještě netušíme, že nás v otázce dopravy čekají věci mnohem nepochopitelnější a pro nás i podstatně nepříjemnější.

Jak už jsem naznačil v předchozích řádcích, zájezd je zaměřen na nejkrásnější chorvatské národní parky a tudíž se právem těším, že konečně uvidím mohutné skály a rozlehlé vodní plochy, kde se - pořezanou ruku v pořezané ruce - společně potulovali naši dětští hrdinové, tedy velký rudý bratr a starý bílý bratr. K této myšlence musím ihned dodat, že od návratu z dovolené jsem už ze studijních důvodů postupně shlédl Poklad na Stříbrném jezeře, Vinnetoua jedničku, Údolí smrti a Starou Drtící pracku. A fakt tam místa jsou … i když celý kmen Apačů nevydá za dnešní davy turistů …

Hned v sobotu (10.9.) ráno začínáme v Paklenici, tedy v Pekle. Tento park je umístěn ve vápencovém pohoří Velebit. V době našeho pobytu se teploty v Chorvatsku pohybují běžně mezi 25 až 28 C, ale nevím proč, zrovna letos tyto hodnoty stouply na 32-34 C. Takže výstup k jeskyni Manita pec byl, i díky procestované noci, chvílemi skutečně pekelný. Malou škodolibou radost mi udělala skutečnost, že Martina (která mi pořád vyčítá, že jenom jezdím na kole a přitom mám raději s ní chodit, protože je to zdravější) až na vrchol nedorazila a raději odpočívala s dalšími odpadlíky ve stínu stromků několik málo zatáček před cílem (ke cti jí ovšem nutno přičíst to, že z odpadlíků - a že jich bylo - došla nejdál). Já jsem nahoru hopkal jako kamzík, abych působil dojmem sportovce. Zvládli jsme to s Edou (to je zástupce oněch nových brněnských přátel) i se zapálenou cigaretou. Národní park (od roku 1949) je tvořen hlavně dvěma mohutnými kaňony, zv. Velká a Malá Paklenica (ta Malá už je prý dost adrenalin a je přístupná jen s průvodcem). V nejkrásnější části Velkého Pekla je dno kaňonu široké 30-40 m a vápencové stěny, které ho svírají, jsou vysoké až 400 m. Celkem mazec. Skalní vápenec provázejí, samozřejmě, i krasové útvary. Potok, který zde protéká, je v tomto období, bohužel, tradičně vyschlý. Když se vracíme, pozorujeme chvíli desítky horolezců, kteří mezitím na stěny dorazili. Krom chorvatštiny slyšíme i němčinu, italštinu, angličtinu a zde opravdu všudypřítomnou češtinu.

Po návratu z výstupu se nám vymění průvodkyně a my jedeme k Zadaru (naprosto nepochopitelná a nesmyslná změna programu, protože dle propozic měla návštěva města proběhnout až za týden, tedy v odjezdový den). Zadar mám už dlouho v plánu a moc se na něj těším, protože tam prý stojí v původní podobě předrománský kostelík, z kterého v našich Mikulčicích zbyly jen základy, a jinde na světě takový už není. Od průvodkyně, která s námi jela z ČR, vím, že na cca 80 tisícový Zadar se běžně dává 2,5 hod. a i to bývá velmi málo. Těšil jsem se ale asi až moc, protože zpoždění při odjezdu z ČR a hodina na hranicích EU a Chorvatska způsobily, že na město máme jen něco málo přes hodinu. Řidiči už pak musí dojet do místa pobytu a odstavit autobus. Mezi zuby drtím slova, která bych si v životě nedovolil publikovat, a při tom absolvuji sprint městem, při kterém pouze zaslechnu Mořské varhany (nová atrakce, bez níž bych se určitě obešel) a krátce zahlédnu něco z hlavních památek: onen kostel sv. Donáta z 9. stol., klášterní kostely P. Marie a sv. Františka, malé antické fórum, románskou katedrálu sv. Anastázie, náměstí Pěti studní a renesanční Pevninskou bránu (k tomu vzhledově nejkrásnějšímu kostelu s apsidou s galerií ani nedorazíme).

Všechno ale vidíme jen z exteriéru a v takovém tempu, že jsem rád, když vůbec stihnu něco vyfotit. Na závěr si koupím 2 pohledy a s pocitem absolutní nasranosti vůči CK Poznání a všem nespravedlnostem světa i mírného zoufalství opouštím město. Odpoledne si ještě projdeme 10-tisícové Vodice, které teď budou naším přechodným domovem a den je pryč. V supermarketu (i v Chorvatsku jsou všechny otevřeny 7 dnů v týdnu a do večera) si koupíme 0,7 l dobrého růžového vína (až později zjistím, že o regál dál měli totéž v litrovce a při tom o cca 25 Kč levněji) a večer posedíme. Lednice v tomto počasí dost chybí (od pondělí bych si ji mohl doobjednat, ale chtějí za ni poplatek 5 euro za den, což mi přijde jako zlodějina), a proto trošku zvýšíme chlazením lahví hotelu spotřebu vody. Té je ve Vodicích (už to jméno) na rozdíl od jiných částí Chorvatska údajně nadbytek a tak asi nevadí, že nás takto každý den chladilo více.

Neděle 11. září je dnem volna, takže jsem nucen chvíli i poležet u moře. Nejzajímavější mi přijde pozorovat jakéhosi velkého mořského opeřence, opracovávajícího na molu kostry ryb, které mu tam zanechali zdejší rybáři - ptakomilci. Bohužel foťák s sebou nemám, a víckrát jsem tuto příležitost již nedostal. Chvíli jsme pobyli i u hotelového bazénu a večer tradičně na balkonu u vínečka. Jinak Vodice z historického hlediska nijak zajímavé nejsou. Z památek stojí za zmínku snad jen obranná Čaričova věž (jediná zachovaná část protitureckého opevnění ze 16. stol.) a barokní farní kostel Nalezení sv. Kříže z poloviny 18. stol. Pseudogotický kostel sv. Kříže ze 17. stol. na západním okraji města jsme vynechali a zašli už jen k památníku místních mladých hasičů, kteří v r. 2007 za velmi podezřelých okolností zahynuli při vznícení jednoho z okolních ostrůvků. A každý den jsme si, samozřejmě, dali korzo přístavem a na zmrzlinu ...

(psáno v září 2011)