Návrat na Maliník a cesta k Bílé skále

Fotografie (110) • Foto: Franta

Vstoupit do fotogalerie (110 fotografií)

Vstoupit do fotogalerie (110 fotografií)

V detektivkách se prý pachatel vrací na místo činu. Nevím, co je na tom pravdy, ale i když nejsem hledaným zločincem, táhne mne to zpět na místa, slibující další vzrušující objevy. Jako třeba na svahy Maliníku a Mazanců, kde se pod příkrovem lesa ukrývá nespočet zajímavých skalních útvarů. Jak jistě někteří čtenáři ví, už jsem tu „párkrát“ byl a pokaždé se mi zde podařilo narazit na něco nového. Bohužel – poslední výprava v loňském prosinci nebyla díky husté mlze tím pravým ořechovým a s právě propuknuvším jarem vyvstala myšlenka dát si ještě jednou a naposled repete. Oba kopce jsou totiž přece jen dost vzdáleny od mé domoviny a jakž takž dobrého spoje lze využít jen ve všední, pracovní den. A dovolená žádného z nás není nafukovací a i ta dráha je dost drahá...

Ještě před koncem měsíce dubna to risknu a přes poněkud rozporuplnou předpověď počasí vyrážím na cestu. On je totiž na průzkumnou výpravu opravdu ten nejvyšší čas, neboť brzy se ze všech těch pupenů na stromech vyklube mladé zeleňoučké listí a díky nim se hvozdy stanou poněkud neprůhlednými.

Tentokrát přesun vlakem z Otrokovic do Olomouce a odsud do Šumperku probíhá v klidu a v pohodě. I když se poblíž místa, kde sedím, nenacházejí žádné vzrušující ženské útvary, přesto má člověk na co koukat: venku je už brzy od rána světlo a projíždějící krajina nabízí na odiv své novotou zářící Jarní paleto.

V Šumperku je třeba napřed organismu dodat chybějící dávku nikotinu a kofeinu (hrome – nebudu už nakonec závislák?!?), a poté se přemístit ke konkurenčnímu nádraží, odkud sice též vyjíždějí vozy na kolečkách, ale tyhle k cestě nepotřebují koleje.

Dálkový bus má opravdu švuňk a kalí si to s námi rychle do hor. Kupodivu je jaro už i tady a nikde nevidím žádný sníh (opravdu nevím, proč sebou táhnu teplou mikinu), ale co je horšího - tam kde jehličnany vystřídal listnatý les, ve svahu už září svěží zeleň. Tak brzy jsem nástup vesny do hor opravdu nečekal...

Kousek pod Klepáčovem autobus řeže serpentiny a na okamžik se jak snový přelud nad protějším hřebenem vyloupne jakési skalnaté orlí hnízdo.

Na Skřítku většina pasažérů vystupuje. I ty dvě jinak sympatické mladší turistky, které seděly přede mnou. Bohužel jedna z nich asi trpí sluchovou vadou, neboť zvuk, vycházející z jejich úst, má sílu výkonného reproduktoru či bývalého závodního tlampače. Co já se cestou dozvěděl věcí, až jsem se málem studem rděl – něco takového neuslyší ani pan farář u zpovědi!

Konečně Žďárský potok a odtud už pěší cesta do RÁJE TICHA!!

S velkým potěšením se cestou rozhlížím tu nalevo tu napravo a ukládám si do paměti zajímavosti, které jsem kvůli husté mlze v prosinci vůbec neviděl. Míjím Rozcestí Pod Výhledy a za určitý časový interval odbočuji ze sedla k předvrcholu Mazanců. Netrvá to dlouho a stojím před první skálou a hříbovitým šutrem, nacházejícím se hned u cesty. Má mysl je napřed potěšena tím, že je od posledně nikdo neukradl, vzápětí ale zabučím nevolí: ostře svítící slunce kreslí na tělech skal všelijaké fleky a zebry od stromů, takže se tu vůbec nedá fotit!

Nevadí – tohle už přece známe. Takže ještě krátký odpočinek, hubu zacpat svačinou, a pak už do práce (pardon) – do průzkumu!

Už doma jsem si podle map.cz a map geologických pečlivě nastudoval členitý terén západních srázů Mazanců, kde se má na jedné odnoži nacházet další výrazný pás skal. Bohužel mi ho nebylo dopřáno spatřit: za prvním předvrcholem hory jsem odbočil lesem dolů, ale tady jsem se dostal do téměř neprostupné smrčiny, a pak jako posledně překročil bludný kořen a nakonec jsem byl rád, když jsem se vymotal na paseku a po ní znovu doklopýtal k Rabštejnskému potoku a Rozcestí.

Po tomhle mne chuť na další průzkum mazaneckých svahů jaksi opustila...

No a co, vždyť nemusím všechno „objevit“ jen já sám – nedaleko odsud přece žijí v Šumperku dva šikovní ogaři - Marek a Aleš - a hlavně tomu druhému tady nabízím zvednout moji odhozenou rukavici a dokončit to, co moje očička už bohužel neuvidí...

Jako náhradní program zamířím po lesní asfaltce pod okraj Malinického skalního města a snažím se alespoň jakžtakž nafotit nejzajímavější útvary, nacházející se v jeho nejspodnější jihozápadní části, S popisem viděného čtenáře unavovat nebudu, neboť jsem tak již učinil v dřívějším článku v kategorii Turistické cíle a místa.

Původní plán – vylézt mezi skálami i na temeno Skalního ostrova, a poté se vydat k vrcholu Maliníku jsem také odpískal. Namísto toho jsem omrkl spodní okraj dalšího skalního pásu směrem na východ, z něhož vyčnívalo několik zajímavě vytvarovaných útvarů a sestoupil ke křižovatce lesních asfaltek.

Tentokrát jsem si vybral tu, směřující lesem vpravo a klesající do údolí Zlatého potoka. Z jedné mýtiny se mi přes mlazinu otevřel výhled na skalnatý vrchol Maliníku, ale daleko zajímavější byl ten na opačnou stranu – na dobřečovské svahy a na kopec Hrubý kámen. Údolíčko a potok, nesoucí název po oblíbeném žlutém kovu, jehož hledáním si tady lidé už ve středověku krátili svůj volný čas, je hezké. Ale nejvíc se mi líbila ta stará alej, tak trochu nepatřičně lemována stromy okolního vzrostlého lesa.

Za mostkem a pomníkem cesta začala v serpentinách stoupat nahoru k Ferdinandovu. Komunikace jsem využil až po tur.rozcestník U Kamene, u něj opustil zelenou značku a vydal se po neznačené vrstevnicové cestě směrem k jihu. Podle map měla být lemována hojnými skalními útvary. Sem tam jsem opravdu nějaký ten kamínek, trčící z mlází zahlédl, ale daleko zajímavějším zážitkem byl vstup na paseku, ze které se mi otevřelo panoráma Maliníku a Mazanců i se sousedním Rabštejnem. Z mýtiny byla dobře vidět i celá „Skalní katedrála“ na vrcholu Maliníku a díky velkému zoomu na fotoaparátu jsem si o ní mohl udělat konečnou představu.

Další cesta už probíhala bez výhledů, ale v místech zvaných Na skalce jsem neodolal a odbočil do lesního svahu nad prameniště potoka, kde se podle mapy měl nacházet dlouhý pás vyšších skal. Mapa opravdu nekecala – pás mrazových srubů, skalisek i odloučených bloků končil po více jak sto metrech v pralesovitém terénu zvláštní bílou stěnou Vysokou nejméně 15 metrů. Pikantní bylo, že než jsem se doplahočil k jejímu úpatí, považoval jsem ji díky hustému okolnímu porostu za bílý mrak, vznášející se nad lesem.

Po průzkumu jsem se vrátil k ukrytému batůžku a na moji cestu. Brzy proťala silničku, stoupající v zákrutách nahoru k Dobřečovu, ale nedala se zmást a po vrstevnici pokračovala dál. Pak se prosmýkla posledním skalnatým úbočím a sestoupila k Rozcestí lesních cest a k Dobřečovskému potoku. Jak jsem radostně zaregistroval, je to potůček divoký a hravý a zdobí jej kaskádky.

Tady jsem narazil na červenou značku, sestupující na okraj Bedřichova, k Rozcestí Pila a pochopitelně jsem se po ní rád dolů „svezl.“ Kousek nad obcí značená trasa nabídla výhled na horní okraj obce a na Rabštejn.

Když jsem pak seděl na lavičce na autobusové zastávce a řešil šarádu, jak stihnout můj vlak, když k němu nejbližší busový spoj přijede až několik minut po jeho odjezdu, zastavilo u mne auto a sympatický borec se ptal, jestli se tudy dostane do Uničova. Slovo dalo slovo a můj zachránce dojel i se mnou do cíle tak brzo, že jsem si stihl dát dát před návratem k domovu ještě malé pivo...

Poslední aktualizace: 4.9.2016

Návrat na Maliník a cesta k Bílé skále na mapě