Novohradsko české+rakouské,Blockheide,Hohe Wand,Barchan 3.díl

Dnes se vypravujeme z Pohorské Vsi na východ. Na kopci nad osadou parkuje u silnice na kraji pole řada aut. Rozhodujeme se, zda tam rovněž zaparkovat. Stojí jich tady asi čtyřicítka. Mezi osobáky i pár dodávek. Česká snad jen dvě auta, jinak rakouská, jedno německé.

Tak to se nemusím bát pokuty za stání na poli. Pracně jsem se vecpal do jednoho volného místa ve vysoké trávě. A vyrážíme polní cestou k lesu. Před námi, i za námi se trousí jednotlivci a dvojice. Co mají společné je, že většina kráčí bosá. Hodně jich je oděno do východního asijského stylu. Někteří zahaleni od ramenou po kotníky do pestré deky.

Prapodivná společnost. Jako ukecanější, je na mně, abych vyzvěděl více. Koná se tu na jednom kopci veliká sešlost. „Pro ženy i muže, úplně pro všechny“, tvrdí jeden z nich. Mám na jazyku otázku, zda i pro třetí pohlaví, jak je to nyní v trendu. Raději však mlčím, abych nedostal dlouhou holí, o kterou se někteří opírají.

Kousek za krajem lesa se oddělují a stoupají na vrchol kopce, kde se snad má nacházet malý bývalý lom s minijezírkem. My pokračujeme dál po červené na JV. Stále nabíráme výšku.

Po necelých 3km vylézáme z lesa a před námi se otevírá veliká pastvina s pasoucím se dobytkem. Dříve tu stávala zaniklá obec Jednoty. Na konci před lesem tu však zůstala bývalá hájovna Mášovna.

Na rozcestí Bývalé Jednoty, odbočujeme zelenou doprava. Je odtud pěkný výhled. Za Mášovnou nás čeká prudké stoupání na Jelení vrch, ale necháme si ho na později. Zatím pokračujeme po vrstevnici. Zastavujeme u Ludvických hor, odkud je pěkný výhled k západu. Kousek vedle je pramen s lavičkou, což obojí využíváme.

Od výhledu vystoupáváme pěšinou prudký svah, kde je místo zaniklé bývalé osady Ludvické hory. Po 350m stoupání cesta sice zatáčí o 90° vpravo, ale stoupání se příliš nemírní. Pro pot v očích moc nevidíme a tak omylem míjíme správnou odbočku a jdeme doprava. Pochopitelně se nám teď jde lépe, neboť vede po vrstevnici.

Tomuto chybnému odbočení však vděčíme za objev nádherného přepychového přístřešku. Bohužel s vedlejším vyschlým pramenem. Už zde také poznáváme, že jsme špatně. Proto se otáčíme a vracíme se napravit chybu. To znamená opětovné delší šplhání vzhůru.

Konečně dosahujeme mety, 959m vysokého Jeleního vrchu. Vydýcháváme se v místním přístřešku. Poté se dáváme na sestup.

Ještě chceme pobyt v Novohradských horách využít k poznání dalších koutů, které jsme při minulých návštěvách PP nestihli. Popojíždíme tedy z Pohorské Vsi před Žofín. Kousek od silnice se k nám po pravici přidá potok Černý. Kráčíme lesní cestou okolo slušné chalupy, téměř usedlosti a dál se držíme potoka.

Posléze se dostáváme na hráz rybníka Zlatá Ktíš. Parádní rybník obklopený ze všech stran lesy. Klid. Jen na protějším břehu se čachtá dvojice bez plavek. Děláme totéž. Skvělé osvěžení. Sotva skončíme, přichází tatínek s tornou a dvěma dětmi. I oni následují našeho příkladu.

Zlatá Ktíš je až 5m hluboká nádrž, vybudovaná rodinou Buquoyů r.1789 na potoku Černý pro lepší splavování dlouhého polenového dřeva z novohradských lesů.

Poté se přesouváme pár kilometrů severněji do Hojné Vody. Její název, odvozený od slova hojivá, má kořeny v době, kdy tu byl nalezen 10 let po jejím vzniku, pramen léčivé vody. Legenda o zázračném vyléčení poraněného dřevorubce se rozšířila natolik, že byl ve vedlejší osadě Dobrá Voda pro poutníky postaven barokní poutní kostel. Sloužil několik stolet. Po r.1945 byl zbořen spolu s polovinou domů. Pohraniční jednotky asi jeho věž jako pozorovatelnu nepotřebovaly.

 V Hojné vodě se najdou i další zajímavosti. Nachází se tu kamenná renesanční zvonice, na parkovišti je místo dalekého výhledu na Novohradsko a východní část hor. Největší zajímavostí je však Sluneční brána na místě pozitivní energie s velkou duchovní sílou, a meditační Zvon setkávání ozdobený mýtickým jednorožcem. Je to možná náhoda, že o letním slunovratu se první paprsek vycházejícího slunce spojí s vrcholem zvonu, vytékající vodou z kašny a sochou sv.Jana Nepomuckého.

My jsme tady 11 dní před slunovratem a ještě je navíc večer. Takže tento úkaz nespatříme. Ale máme štěstí. Každou neděli v 19 hod. zvon zvoní. Chvíli čekáme. Schází se pár dalších. Přichází žena, na zem pokládá dvě konopná lana. Obě uváže k srdci zvonu. Druhý konec modrého přivazuje k jednomu sloupu bány. Druhý konec žlutého podrží v obou rukách.

Přesně v 19,00 hod. začne tahat za žluté lano. Tak se ukáže, že modré je vlastně gumové. Nejprve začíná klasické zvonění, bam, bam. Po rozhoupání 3 tuny těžkého zvonu už je to bim, bam. Klasika. Jenže po chvíli se tohle klasické zvonění počíná zvolna měnit. Mění melodii!!

Všímám si, že zvonice nesměřuje srdce zvonu stále do stejného místa. Prostě vyzvání fantastickou melodii. Tóny se mění nejen místem na obvodu, ale i silou a kdoví čím. To jsem v životě neviděl a neslyšel. U zvonkoher na radnicích je melodie dána tóny jednotlivých zvonků. Ale aby jeden mohutný zvon vydával různé tóny, to je uníkát. A samozřejmě unikátní zvonice a unikátní zvonař výrobce.

Skutečně velmi neobyčejný zážitek. Co člověk na svých cestách neobjeví. Představení trvalo asi 15 minut a skončilo, jak začalo. Bim-bam, potom jen bam, bam, které sláblo. Všichni nadšeně tleskáme. Nelze se divit, že zvon je nazýván meditačním, spolupůsobí tu i místo. U zvonu je zavěšená menší dřevěná palička, ale my neměli tu odvahu ji na zvonu vyzkoušet. Porušilo by to onu zvláštní atmosféru. Skutečně meditační a vážnou.

Zvláštní kraj zde. V okolí zázračná voda, rozpůlený kámen, meditační zvon, místa zázraků.