Od Tutanchamona k Old Shatterhandovi, 2. část

Jestliže jsem první část pražského cestopisu zahájil možným alternativním názvem, udělám to i tentokrát. První únorový den letošního roku bych bez uzardění mohl pojmenovat „Od starých mistrů rovnou do pravěku“. A jestliže jsem se v 1. díle cestopisu pohyboval v časovém rozpětí od 14. století před naším letopočtem po první třetinu století minulého, tentokrát jsem si hrábl i do dob podstatně starších.

Po dobré snídáni jsem se s bratrancem a jeho chotí (oba se dobrovolně rozhodli, že mě v sobotu alespoň na chvíli doprovodí, i když jsem je varoval, že se mnou to je na výstavách dlouhé a náročné) vydal za pomoci MHD ku Hradu. Cestou jsem je v duchu litoval, ale moje obvyklé nadšení a dlouhodobý „muzejní“ pobyt nesli více než statečně. Zkratkou jsme proběhli k renesančnímu Schwarzenberskému paláci, kde se zatím potulovalo jen několik uměnímilovných jedinců. V hrůze před atakem „autobusů důchodců“ (omlouvám se, také mě to čeká, ale každý soudný senior jistě ví, jak to myslím) jsme hodili věci do šatny a letěli na grafiku.

Naše nejčernější obavy se vzápětí naplnily a první autobusy s veterány skutečně dorazily. A já v té chvíli proklel některé peněz chtivé histori(č)ky, jejichž nenažranost je donutila i v době, kdy je palác z důvodu volného vstupu plný, pořádají placené komentované prohlídky. Navíc velmi ryčným tónem a pro skupiny čítající několik desítek hlav.

My měli přece jen jistý náskok a navíc velké skupiny mířily hned na Staré mistry, takže se na grafikách dalo ještě docela slušně „dýchat“. Výstava – nazvaná Linie, světlo, stín – byla v grafickém kabinetu a ze sbírek NG, takže se víceméně opět jednalo o klasickou "fajtovštinu", která každého návštěvníka za běžného stavu přišla na 80 Kč. Na druhou stranu je pravda, že podtitul Výběr z mistrovských děl evropské grafiky a kresby 16. a 17. století v podstatě nelhal. Malá místnůstka, v ní nějaký ten Němec, Holanďan či Ital … ale pana Durera a jemu podobné mohu vidět kdykoliv ... 

Na nové uspořádání sbírek jsem se ale také docela těšil, protože NG to prezentovala málem jako další div světa nebo alespoň zázrak století. Byla to ovšem pouze další "fajtovština". Prostě se jenom část exponátů, včetně slavné Růžencové slavnosti nebo Cranacha, přestěhovala z protějšího paláce o pár desítek metrů jinam. I tak jsem se ale zdržel a patřičně pokochal. Přeskočil jsem vlastně jen a pouze - zcela tradičně - všechna ta zátiší a obdobně "nezajímavé" krajinky. 

Potom jsme se společně vydali směrem dolů, tedy na Staré Město. Stejně jako v pátek – ale stále výjimečně – ne Nerudovkou, ale po schodech. Ještě na Malé 
Straně jsme si skočili na oběd (když to v Praze trošku znáte, tak i na Královské cestě se jí a pije za velmi přijatelné peníze) a mě bylo jasné, že už toho moc nestihnu. Ale nijak mi to nevadilo a moc rád jsem si zase s někým normálně pokecal. Nakonec jsem oba přesvědčil, že ty salcburské Madony musí také nutně alespoň na chvilku vidět. Přece jenom se s těmito dámami, vytvořenými na Salcbursku (je tady ovšem nabídnuta i možnost srovnání s produkcí pražskou) z litého kamene – a kolem roku 1400 – člověk nesetká každý sen. A zajímavý je i fakt, že spoluorganizátorem výstavy je instituce s poměrně neobvyklým názvem: Muzeum hornictví a gotiky.

V Anežském klášteře jsem byl nadšen, oni docela spokojeni. Prošli jsme si výstavu, rozloučili se u šatny (tady jsem hloupě prohrál spor o to, jestli v těchto prostorách svého času strašilo i něco tak zbytečného jako je romantismus 19. století) a potom jsem si v rychlosti zaběhl nakouknout na své oblíbence ve stálé expozici, zejména na závěrečné Smrťáky. Na chvíli ještě zpět k těm litým Madonám a najednou už byl čas k odchodu. Do cesty se mi ale, bohužel, postavily slevy některých knih, které zde nabízeli. Má další cesta pak připomínala spíše tah soumara. I když se nejednalo zrovna o žádný Codex gigas, do ulice Ve Smečkách jsem se „potácel“ poměrně těžce.

Tady už na mě čekal pan Burian a všechny ty jeho prehistorické potvory, Mamutíci a postavičky z mayovek, zanegreyovek i verneovek. Základ expozice tvořily originály zapůjčené z unikátní soukromé sbírky. Vše bylo tak jak má být, ale překvapil mě jeden akt. Burian na něm zpodobnil svou – tehdy 17-letou - dceru Evu ... a byla to pěkná kůstka. Oko znalce ženské krásy zaplesalo, ale času bylo málo, takže jsem se raději opět rychle vrátil k oběma slavným, na zápěstí podřezaným, přátelům červeno-bílé barvy. A to bylo už opravdu všechno.

Byl jsem s pražskou výpravou maximálně spokojen, i když bych za ty dva dny asi dokázal nějak stihnout i ten Egypt v Náprstkovi a Veletržní palác. Uvažoval jsem dokonce také o variantě, že bych využil volných vstupů, zrušil sobotní lístek na vlak a zůstal i v neděli. Ale v nejlepším se má přestat, takže už mě čekalo jen Hlavní nádraží, cesta na Moravu a krásně odpočinková neděle …

Závěrečné PS: Do Prahy jezdím (téměř) vždy rád a poměrně často. Program mých návštěv Matičky stověžaté – pokud se nejedná o služební cestu – bývá také pokaždé hodně podobný. Většinou jsou mým cílem různé zajímavé časové výstavy, které propojím s procházkou mezi Hradem a Starým Městem, posezením v nějaké hospůdce (tady vyhrává Malá Strana) a klasickým „zevlováním po bulvárech“. Proto jsem ani původně o své pražské anabázi z počátku letošního roku na stránkách Turistiky referovat nechtěl. Nakonec jsem se ale nechal ukecat. Koneckonců časové výstavy v Domu U Kamenného zvonu (Devětsil) a v Anežském klášteře (Krásné Madony) ještě pořád trvají …

A ještě jedno vysvětlení pro ty, co neznají výraz „fajtovština“. Jedná se o typický postup nedávného ředitele NG Jiřího Fajta spočívající v tom, že dotyčný vezme po dvou exponátech ze šesti místností, ty přesune do místnosti sedmé, kterou patřičně nějaký čas a na správných místech reklamuje, názvem označí za unikátní výstavu … a nechá si za to (námi) královsky zaplatit, i když dobře ví, že tam nikdy nikdo nic nového neuvidí. Je přitom zajímavé, že tento laciný trik může fungovat až neuvěřitelně dlouho a mnozí dodnes funkční působení pana doc. Dr. Ing. i Ph.D. vášnivě obhajují … 

Dodatek: Několikadenní prodleva způsobená poruchou mého počítače zavinila, že se tento příspěvek dostal na Turistiku později, než jsem plánoval … a svým způsobem vlastně pozdě zcela. Jakýsi divný vir totiž mezitím způsobil, že brány všech muzeí, galerií i historických památek se před námi na nějaký čas neprodyšně uzavřely. Spolu s nimi také sportovní stadiony, koncertní haly, rockové kluby a nakonec i státní hranice …