Pardubický kraj a Jeseníky - 12. den - dopoledne: Hlinsko - procházka městem a vesnická památková rezervace Hlinsko - Betlém; Sobíňov - minipivovar

V noci se zvedl silný nárazový vítr. Občas je to hrozný hukot. Jsem ráda, že nespíme v lese. Možná to tam fouká trochu méně než tady na otevřené pláni, ale blízkost stromů by mi vadila. Už jednou na nás spadla větev a byl to nepříjemný pocit.

Nakonec se však spalo krásně, teplota byla celou noc skoro stejná, klesla jen o stupeň.

Vstáváme v půl deváté, konečně nás ráno nikdo nebudil. Svítí sluníčko, ale vítr neustává. Není však studený, tak to ještě jde. Jen uvařit čaj bylo docela umění. Ale povedlo se.

Po snídani si dávám kávu, Ota se jde podívat do lesa, zda stále rostou houby. Před týdnem jsme jich tu našli hodně. Včera jsem na okraji lesa viděla odřezky z hub. Přišel poměrně brzy, pár hub různých velikostí nese. Krájím to na sušeni, je to akorát na jeden papír, který se nám vejde do hodně děravé přepravky, kde ty houby slušně prosychají a dobře se přenáší.

Odjíždíme z našeho oblíbeného místa v Martinicích. Vichr je hrozný. Nevím, zda může mít na svědomí dvě bouračky poměrně brzy za sebou na silnici do Hlinska. Ale asi to nebylo nic tak hrozného, silnice je aspoň v jednom směru průjezdná.

Právě v Hlinsku máme naplánovanou první zastávku.

Obec byla založena v údolí horního toku řeky Chrudimky a také na staré obchodní cestě, která spojovala Chrudimsko s Moravou. První písemná zpráva je z r. 1349 - z doby vlády Karla IV.. Pravděpodobně za vlády krále Václava IV. byla povýšena na městečko. Svůj název má od slova hlína, protože se zde nacházela velká ložiska kvalitní hrnčířské hlíny. To byl i důvod, proč zde již v 15. století vzniklo hrnčířství.

V centru jsou placená parkoviště, parkujeme na neplaceném parkovišti u zimního stadionu. Čekala jsem, že bude větší, ale naštěstí právě jedno odjíždějící auto nám udělalo místo. Parkujeme tak, aby nám na přední sklo svítilo sluníčko a houby trochu prosychaly. A vyrážíme podívat se také trochu do civilizace.

Jen kousek od nás je nejstarší stavba města - původně gotická tvrz. Prokazatelně zde stála již r. 1413. Později byla přestavěna na statek. Od r. 1547 byla v objektu královská celnice. Po stavebních renesančních úpravách koncem 16. století byla věnována radním. V dalších stoletích byly prováděny i další úpravy, ale až r. 1874 tady bylo objeveno 400 českých grošů z doby vlády Václava III.. R. 1972 zchátralou budovu koupila Českobratrská církev evangelická, opravila ji, rozšířila a má tam svoji modlitebna.

S tvrzí sousedí Ježdíkův dům, který si nechal r. 1904 postavit lékař a zdejší starosta Čeňek Ježdík, který se sem přistěhoval r. 1888. Fasáda je vyzdobena sgrafity podle návrhu Mikoláše Alše. Znázorňují Jiřího z Poděbrad a vítězství hlineckých nad Švédy. I když je r. 1975 obnovil městský národní výbor, tak sgrafita jsou hodně málo viditelná.

To se už dostáváme na Poděbradovo náměstí, kterému na jižní straně dominuje jednopatrová radnice, která byla postavena r. 1598, v letech 1788 - 92 byla barokně upravena. Hranolová věž nad průčelím byla přistavěna r. 1839. Dnešní podobu získala r. 1850.

Náměstím se vracíme zpátky z kopečka. Přecházíme Chrudimku. Vlevo vidíme barokní kostel Narození Panny Marie, snad nezapomene se u něj zastavit při zpáteční cestě. My totiž směřujeme do části za řekou, kde je součástí města vesnická památková rezervace lidové architektury Betlém. Je to nejstarší městská část - bývalé předměstí s nepravidelným půdorysem. Jsou tady převážně přízemní roubené domky, které si začali stavět drobní řemeslníci a dělníci v 18. - 19. století. Žili tady hrnčíři, koncem 19. století tkalci. Od 1. třetiny 20. století zde bydleli především tovární dělníci. Je až s podivem, že si tato část města udržela původní podobu až do 80. let 20. století. R. 1987 se podařilo pracovníkům státní památkové péče s pomocí několika nadšenců prosadit záchranu aspoň některých těchto staveb. Je tady tuším dvanáct domků chráněných, ale i řada ostatních, v seznamu neuvedených, jsou moc hezké. R. 1993 byly veřejnosti zpřístupněny první objekty. Oprava celého komplexu trvala až do r. 2012.

Dřevěné domy mají vyzděné jen části u pece. Za prostornou světnicí je síň s černou kuchyní a komora. Připojen byl často chlívek nebo malá stodola. Venkovní prostor je volně přístupný, v některých domcích jsou obchůdky, jinde je možná prohlídka obydlí a dílny tkalce, hračkáře, ševce, pilníkáře i dělníka z továrny. Tato prohlídka je s průvodcem, nechá se domluvit i v infocentru. Jen se procházet mezi těmito domky, nahlédnout do obchůdků, i to za to stojí. Tady to je prostě nádhera. Dřív zde byly jen úzké uličky mezi domky. Dodnes se některé zachovaly. Ale protože některé domky jsou zbourány, je tady více prostoru.

Přešli jsme řeku a nějak nevíme, kudy se vydat. Ani nevíme, co máme od toho čekat. Koukám do mapy v tabletu a směřujeme po Budovcově nábřeží do infocentra v Čelakovského ulici.

Hned ten první domek za řekou je zděný, ale z keramické dlaždice na domě se dozvídáme, že v domě bydlel až do roku 1999 malíř Bohumír Komínek, který pomáhal Betlém zachovat. Původně i tento řemeslnický domek byl klasická přízemní roubenka postavená v pol. 18. století.

Dnes zděné jsou i další dva domky. Rohový dům č. 63 má pouze zděný štít ze strany nábřeží, z boku je domek dřevěný a od r. 2011 je tam kavárna Mandala.

Infocentrum je otevřené. Kdyby nebylo pondělí, mohli bychom si objednat prohlídku s průvodcem a s ním si některé domky prohlédnout. Jenže jako každé muzeum má dnes zavřeno. Dostáváme aspoň letáček k těmto domkům s popisem. Na většině domečků jsou také informační panely, kde se dozvídáme celou řadu dalších detailů. 

Jdeme kousek zpátky. V Čelakovského č. 62 je nejmenší dochovaný domek této části Betléma. Původní roubenka z r. 1777 byla postupem času upravena. Bydleli zde drobní řemeslníci, v průběhu 19. století manufakturní a později tovární dělníci. Z té doby je expozice domku. Na přelomu 19. a 20. století v domě žil švec Josef Plíšek.

Naproti v č. 134 je prodejna bylinných produktů a drobných bytových doplňků, ale také dřevěných hraček - je to větší roubený domek z 2. pol. 18. století. V 19. století tu bývalo řeznictví. Pak zde žili početné rodiny, často i s nájemníky. Poslední obyvatelka zde žila ještě v 80. letech 20. století. My jsme neodolali a nějaké hračky koupili našim vnoučátkům.

Pokračujeme okolo infocentra do Veleslavínovy ulice. Č. 159 patří mezi nejstarší dochované stavby. Byl postaven v 1. pol. 18. století, kolem r. 1765 byl přestavěn, jak je vidět na nápise na záklopovém prknu ve štítu. Na tomto záklopovém prkně je nejstarší dochovaný nápis v oblasti východních Čech. Dům stojí na mohutné podezdívce, v zadní části je podsklepený. Bývalo u něj i malé hospodářství. V 19. století se tady vyučovalo - byla tu 1. a 2. třída. Interiér je z období 1. pol. 19. století, kdy zde žila rodina tkalce. Uvnitř je malovaný nábytek, postel s datací 1726 a samozřejmě tkalcovský stav a další zařízení potřebné k domácímu zpracování lnu. Bydlelo se zde až do 80. let 20. století.

Zajímavý je za ním stojící roubený dům č. 158 z pol. 18. století. Má zdvojené stropní trámy a bílý vápenný nátěr. Takhle se zde upravovaly domky od konce 19. století. V 19. století zde žili převážně rodiny tkalců, později i továrních dělníků. Expozice je z poč. 20. století a připomíná výrobu hraček, další typické hlinecké řemeslo.

 

V roubence č. 157 je Hospoda U svatého Huberta. Toto je novodobá stavba z r. 1994 na původním půdorysu domu z r. 1839. V té době zde žili rodiny hrnčířů. V polovině 19. století byl přestaven, zachovala se jen jeho menší část. I ta je dnes součástí hospody.

Pokračujeme úzkou Příčnou ulicí. V č. 362 je expozice vesnických masopustních masek. Domek pochází z 2. pol. 18. století, kdy zde žil hrnčíř. Kolem r. 1800 byla provedena přístavba. V severní části je světnice na vysoké podezdívce, která se využívala jako výměnek. Později zde žil pekař, krupař, bednář, tkadlec i tovární dělník.

Vedlejší polozděný dům s modrou omítkou, původně roubený, je z doby po r. 1800, kdy si ho postavil hrnčíř. Uvnitř je stále hrnčířská pec. Během 60. let 19. století jeho dílna zanikla, dům byl částečně přestavěn pro potřebu tkalců. Po rekonstrukci r. 1989 je uvnitř opět tkalcovský stav. Však také na domě visí cedulka Josef Fidler - ruční tkaní. Tady byla obnovena výroba žinylky. Tak vznikaly šály, plédy, nástěnky na zeď a zejména koberce, které se tehdy vyvážely do mnoha evropských i zámořských států.

Naproti v č. 416 je v poloroubeném domě z konce 18. století sídlo Betlémské konfederace.

Na protější straně dům č. 466 pochází z 2. pol. 18. století. V pol. 19. století byl upraven. Převážně zde žili tkalci, od poč. 20. století zaměstnanci hlineckých textilek. Poslední nájemník zde žil do r. 2001. V domě je expozice lidových betlémů, kde jsou vidět i výjevy tradičních řemesel. Je zde i tzv. pašijový betlém, který představuje velikonoční události, které se vztahují k posledním okamžikům života Ježíše Krista.

Naproti přes dlážděnou cestu je růžově natřený poloroubený domek č. 318. Původně u tohoto stavení z konce 18. století stála i pilníkářská dílna - město bylo po dobu několika desetiletí vyhlášené strojní výrobou pilníků. V komoře se nacházela výheň s pecí.

Vracíme se do Veleslavínovy ulice. Domek č. 162 patří k těm pár domkům, kde se zachoval nápis na záklopovém prkně ve štítu - tam je uveden r. 1799. Není to však datum postavení domku, ale datum opravy. Podle dochované zprávy ho v této době kupoval hrnčíř Jan Oliva. K domku patřil i pozemek s hrnčířskou hlínou. Dnes je v domku prodejna hudebnin. Každého určitě zaujme funkční orchestrion v malované skříni. Dokonce je pan prodavač ochotný a orchestrion nám pustil. Samozřejmě jsme přispěli do kasičky dobrovolným příspěvkem. Je to nádhera slyšet takový starý a vlastně drahocenný nástroj.

Proti prodejně hudebních nástrojů je domek č. 161. K obytné části roubenky z 2. pol. 18. století je přistavěna i roubená stodůlka. Je unikátní proto, že se tady dochovala pouze tato jediná.

Procházíme dál Veleslavínovou uličkou, kde je hezký zděný klasicistní Pickův dům č. 178. Původní dům byl z 2. pol. 18. století, od přelomu 18. a 19. století je zděný, to byl rozšířen ještě o stodolu a kolnu. Prvním známým majitelem byl hrnčířský mistr, který na přikoupeném obecním pozemku měl pecník. R. 1870, když hrnčířské řemeslo z nedostatku odbytu zanikalo, koupili dům řezníci Pickovi a Akrmanovi. Poslední majitelka paní Anna Picková dům r. 2003 věnovala Národnímu památkovému ústavu. Uvnitř stojí zrekonstruovaná původní hrnčířská pec. Konají se zde edukační a kulturní programy, ale také výstavy.

Na rohu Čelakovského ulice je domek č. 180 z 2. pol. 18. století. R. 1790 měl jednu velkou světnici se 4 okny v průčelí, odkud se vcházelo do chléva a komory. V pol. 19. století tady bylo pekařství. Později byla velká místnost rozdělena na byt majitele a výměnek nebo tam bydleli nájemníci. Bedněné zápraží bylo přistaveno na poč. 20. století. Dnes je tam pokladna a prodejna ručně vyráběných upomínkových předmětů.

Snad posledním 13. objektem, označeným na mapy.cz jako dům lidové architektury je č. 182. Od pol. 18. století zde stála roubenka, kde skoro až do konce 19. století byla v provozu ševcovská dílna. Před r. 1839 byl domek přestavěn do klasicistní podoby. Ve 20. století dům prošel dalšími úpravami, byla přistavěna kuchyň, klasicistní prvky zůstaly zachovány ve štítu. Zajímavé jsou bíle natřené trámy. V současnosti ho využívá Muzeum - má tady konzervátorskou a restaurátorskou dílnu.

Ještě se tady chvilku procházíme, ale asi jsme vše zajímavé skutečně prošli. Na poměrně malém místě je řada zajímavých domečků. O takové nádheře jsme neměli tušení a jen to, že městem jsme měli projíždět, jsem si této čtvrtě na mapě všimla.

Tuto krásnou část města opouštíme po lávce pro pěší. Hned na druhé straně jsou zajímavé vyřezávané dřevěné sochy.

Ještě se jdeme podívat k baroknímu kostelu Narození Panny Marie, který byl postaven v letech 1730 - 45 na místě dřevěného gotického kostela z r. 1350. Věž tohoto původního kostela byla vezděna do tehdejší novostavby. Na ní je zvon z r. 1520, v interiéru je křtitelnice z r. 1628.

Tím jsme prohlídku města ukončili. Prošli jsme sice asi jen 2 km, ale byli jsme zde déle než 1,5 hodiny. Ten Betlém, to je skutečně nádhera. Jen jsem se nikde nedočetla, proč se této čtvrti tak říká.

Odjíždíme po 13. hodině. Je čas oběda, ale v tomhle vichru vařit odmítám. Jedeme do Havlíčkova Brodu, který si chceme trochu projít, tak snad to tu skoro hodinu vydržíme a Ota si tam bude moct dat k obědu pivo.

Jenže zase je vše jinak. Ve Ždírci nad Doubravou nás silnice přímo nepustí - musíme přes Chotěboř. To už hledám, kde bychom se cestou přece jen zastavili na oběd. Najednou koukám, že v Sobíňově, kterým projíždíme, je minipivovar. V provozu je od r. 2019. Zajíždíme tam. Otvírají sice až později, ale na zazvonění paní přišla otevřít a pivo v petce nám prodala. Máme i tácek, ale také máme hlad.

 

Hned na okraji Chotěboře je nádraží a tam restaurace U nádraží. Zajíždíme tam na oběd. Je to samoobsluha, ještě mají jídlo za 125,- Kč a dobré. Co víc můžeme chtít. K tomu jsem si koupila malou chotěbořskou 12.

Dlouho jsme se nezdrželi a pokračujeme do Havlíčkova Brodu.

Pardubický kraj a Jeseníky - 12. den - dopoledne: Hlinsko - procházka městem a vesnická památková rezervace Hlinsko - Betlém; Sobíňov - minipivovar na mapě