Pasekářskou stezkou z Kudlova do Jaroslavic

Fotografie (59) • Foto: Franta

Jednu květnovou sobotu jsme se s Janou v rámci její zdravotní vycházky rozhodli projít vzdálenost dělící Kudlov od Jaroslavic po trase NS Pasekářská stezka. Je funkční od roku 2006 a my sami jsme při našich toulkách již dvakrát část její trasy prošli.

Její celý šestikilometrový okruh pak zájemce provede místy, které by v blízkosti krajského města snad ani nečekal. Okolní krajina si totiž dosud uchovala svůj pasekářský ráz a je víceméně moderní dobou nezasažená. Změnila se jen stavení starousedlíků, která od svého vzniku dávno v minulosti prošla – tu menší, tam zase větší – inovací.

Zdejší krajiny si cení nejen ochránci přírody, ale i odborníci, neboť naučná stezka prochází přírodním parkem Želechovické paseky. Nalezneme na ní sedm zastavení s lavičkami a dřevěnými vyřezávanými tabulemi od luhačovického mistra řezbáře Zdeňka Škváry. Tabule nás upozorní na nejtypičtější lokality přírodního parku. Kromě remízků a lesa jsou jimi louky porostlé léčivými rostlinami, přemírou hmyzu, ptáků i obojživelníků. Jinde se zase na lukách potkáme s pasoucím se dobytkem a u příbytků pasekářů narazíme na ovocné sady.

Co se týče živočichů, tak je tu stále dost běžných druhů žab jakými jsou ropuchy či skokani hnědí, v hojné míře se vyskytuje i čolek velký a mlok skvrnitý. Z rostlin si pozornost zaslouží např. kruštík, lýkovec jedovatý či prstenec májový, ale samozřejmě jen od těch, kdož se vyznají v botanice, protože my ostatní je na louce nepoznáme.

Z domu vyrážíme za stále více se zatahujícího nebe krátce po třinácté hodině a záhy zjišťujeme, že i cesta MHD nahoru do Kudlova může být dobrodružná. Mezi jím a Zlínem je totiž výluka a trasa tudíž vede přes Lesní hřbitov. Když pak sjíždíme od zastávky k zastávce až dolů na spodní okraj Kudlova z nezvyklé opačné strany, o starší domorodkyně čekajících na nich se pokouší infarkt. Na kudlovských zastávkách totiž světelné panely s informacemi nemají a zpráva o výluce tudíž ještě celou dědinu oběhnout nestačila.

Dotazy k řidiči, co se to - proboha děje, jsou čím dál častější a my díky neinformovaným babkám nabíráme čím dál větší zpoždění. Naštěstí je to od spodní zastávky hore Kudlovem na novou točnu a na konečnou už jen kousek...

Odsud nás čeká asi 600 m dlouhý, velmi nesympatický úsek po velmi frekventované hřebenové silnici, která zde probíhá ve stylu jako když střelí a rovinu ke zběsilé jízdě využívají četní řidiči. Tahle auta ale nejsou nic proti zážitku na samém konci, kdy se proti nám ze začátky vyřítili dva jezdci na motorkách, řítící se snad dvěstakilometrovou rychlostí!

Po mém nezbytném cigárku na uklidnění nervové soustavy už pokračujeme po odbočující silničce k prvním pasekám. Cesta věrně kopíruje klesající boční hřeben i se všemi jeho nerovnostmi a nejvíce ze všeho připomíná tobogán. Tady navíc i s ostře řezanými zatáčkami.

Nejprve vede rozhraním luk a lesa... a co krok, to místo dalekého výhledu. I když se nebe zcela zatáhlo, nepřevládá na něm šedá barva, ale i mnohem dramatější černé mraky. Chladnější májový vzduch je čistý a my vidíme půlkruh všech vzdálených zlínských obzorů, tvořený kopci Mladcovských a Hostýnských vrchů. Následná pravotočivá zákruta pak umožní pohled i na ty Vizovické a temná, těžko rozpoznatelná modrá šeď za nimi už zřejmě patří Beskydům.

Oba máme fotoaparáty s větším zoomem a není proto problém vypíchnout určité výřezy krajiny, problém nastává až při úpravě některých fotek doma na PC, kdy člověk nad vyfocenými domky marně dumá, ke které vesnici v podhůří již zmiňovaných kopců ta stavení vlastně patří...

Přicházíme k prvnímu sadu s přilehlým pasekářským stavením, úhel záběru našich očí se obohatí i o pohled do bočních údolí (též s hojností usedlostí) a já se jen tluču do hlavy, proč jsem si – když je dneska do dálky tak dobře vidět – sebou nevzal dalekohled. Tož příště tedy určitě!

Na křižovatce odbočujeme vlevo, za zatáčkou nás míjí hejno štěbetavých turistek mírně pokročilého věku, za následující pak stojí další pasekářský grunt. Tenhle navíc s kamenným křížem u cesty a také zastavením NS s jedním z těch vyřezávaných panelů a odpočinkovou lavečkou. Na dlouhé vysedávání ale není čas – nebe se na nás shora mračí už velmi škaredě, sem tam i jakási ojedinělá kapka ve vlasech uvázne ( deštník sebou pochopitelně nemáme, protože dle předpovědi mělo být hezky!), takže valíme dál. Tentokrát už pořád z kopce.

Potkáváme se s dalším starým stavením a zahradou, před níž obyvatelé domu – od nejstaršího až po nejmenšího - upravují zahradu a sad – a kde po velmi dlouhé době slyšíme od dítěte oslovit svého otce slůvkem „tatínku.“

(Zahřálo u srdíčka nejen jeho, ale i nás...)

Ještě kousek mezi lukami, a pak už stezka vkročí do lesa a prudce jím spadá až dolů do doliny, v níž se hvozd otevře a z hluboce zaříznutého úvozu na nás vykouknou první domy Jaroslavic. Jako hvězda první velikosti mezi nimi z velmi malebného zákoutí jasně září bílá dřevěná chalupa a tahle nádherná roubenka rázem vystoupá na nejvyšší příčku všeho dnes viděného.

A nevymaže ji z z paměti ani ten strašlivý stoupák nahoru do dědiny k točně, odkud nás za chvilku k domovu odveze oranžový vůz zlínsko-otrokovické MHD...

Poslední aktualizace: 5.7.2019

Pasekářskou stezkou z Kudlova do Jaroslavic na mapě