Plzeň - Bolevecké rybníky - Zážitkový okruh Spejbla a Hurvínka

Myslím, že snad každý ví, že duchovním otcem Spejbla a Hurvínka je plzeňský loutkář prof. Josef Skupa (1892–1957). Dne 16. 11. 2021 k jeho blížícím se samozřejmě nedožitým 130. narozeninám otevřeli na severním okraji Plzně v okolí boleveckých rybníků Zážitkový okruh Spejbla a Hurvínka. Je dlouhý 5290 m (to je prý 8532 dětských kroků a 7053 kroků dospělých) a vede po již dříve existujících lesních pěšinách. Má vlastní značení - červenobílý trojúhelník - odlišuje se tak od zde existujících turistických tras i naučných stezek. Je určena převážně dětem, ale nudit se určitě nebudou ani dospělí.

Trasa má 10 skutečně zajímavých zastavení. Na každém je informační tabule, na které je několik druhů informací. Je tam mapka okruhu s vyznačeným daným stanovištěm. Dozvíte se, kolik jste ušli metrů, kolik je to kroků a kolik kroků ještě zbývá do cíle. Přečtete si informace o místě, kde se právě nacházíte - čím je nebo čím bylo v minulosti zajímavé. Hlavním cílem této stezky je však pohyb. Hurvínek říká člobrdíkům a člobrdinkám, ale také děťulátkám, co mají právě udělat (běhat, skákat, ....), Spejbl totéž říká dospělým člobrdíkům, také dospělatům nebo taťulatům a mamulatům. Aby to bylo veselejší, jsou tam i obrázky Spejbla nebo Hurvínka, kteří předvádí, jak to má správně vypadat. Součástí jsou ještě doplňující informace, jak správně běhat, skákat, dělat dřepy, jaká je správná technika hodu a pod., ale také informace o tom, jak se správně chovat v lese. Na splnění těchto úkolů dohlíží dřevěné sochy Spejbla nebo Hurvínka. Na konci každé této tabule je ještě QR kód. Kdo má chytrý telefon, tak po jeho načtení může spustit dialog Spejbla a Hurvínka. To určitě děti uvítají. Já bohužel nemám chytrý telefon, takže děti měly smůlu. Navíc by jim stejně asi byla zima, kdyby každou chvilku stály a sledovaly mobil.

Musím říct, že je to moc hezky udělané. My jsme občas některá zastavení v lese viděli již dřív při našich toulkách po okolí Plzně, ale celou stezku jsme si prošli až teď s vnoučaty. Tomáš měl první velikonoční prázdniny, vzali jsme s sebou i jeho mladší sestru Karolínku. Děti už na stezce byli s rodiči asi 2x, ale stezka se jim líbí a souhlasili s tím, že si ji s námi projdou znovu. Trošku nám plány zhatilo počasí. Den před tím a ještě dopoledne bylo nádherně. Odpoledne se to zatáhlo, ochladilo se a začal k tomu foukat i ledový vítr. Jeden poryv byl tak silný, že jsme chvilku uvažovali o tom, že raději les opustíme. Ale pak se to trošku uklidnilo. Naštěstí děti ráno maminka přivedla vybavené do každého počasí a tak nám zima nám. Aspoň dětem ne.

Na cestu jsme vyrazili po zelené z konečné tramvaje č. 4 na Košutce, čímž jsme si trasu prodloužili na 6,7 km. Děti jsou však zvyklé chodit, tak to pro ně nebyl žádný problém.

Úvodní stanoviště je na hrázi Šídlovského rybníka, běžně nazývaného Šídlovák. Tam nás vítá Spejbl s Hurvínkem. Na informační tabuli se dozvídáme informace o okruhu, ale také o profesoru Josefu Skupovi, který v Plzni žil od svých 5 let (již se zde neuvádí, že část svého dětství prožil v Mladějovicích, kde jsme k našemu velkému překvapení objevili sochu Spejbla s Hurvínkem). Také se zde dozvídáme, kdy a jak přišly na svět loutky Spejbla a Hurvínka, a také to, že české loutkářství je od r. 2006 zapsáno na seznam nehmotného kulturního dědictví UNESCO.

Odtud se již řídíme červenobílými šipkami ve tvaru trojúhelníku. Pokračujeme po hrázi rybníka. Hned na jejím konci je 1. stanoviště a informace o Šídlováku, který vznikl po r. 1460 jako třecí a komorový rybník. Nyní slouží hlavně k rekreačním účelům - proto byl v poslední době udělaný na jižní straně lepší vstup do vody. My starší pamatujeme ještě na protějším - severním břehu ozdravovnu pro děti s tuberkulozou. Byla založena r. 1922, byla rozšiřována, ale v 90. letech při přestavbě vyhořela a nebyla již obnovena. Dlouho tam byly ruiny, dnes je to vyklizené, je tam písečná pláž s ohništěm a venkovní posilovna. Ta je právě cílem 1. úkolu - děti tam a zpátky mají doběhnout, dospělí mají jít pozadu. Není to zrovna nejblíž, Tomáš je zvyklý běhat, běhá rád, ale vyrazil jako torpédo. Zpátky už jen doklusal. My jsme mu aspoň fandili. 

Loučíme se s Hurvínkem, vzpěračem a pokračujeme v přímém směru.

Na 2. stanovišti nás očekává sedící Spejbl. Vpravo jsme zahlédli Kamenný rybník, běžně nazývaný Kameňák. Cesta však přímo okolo něj nyní nevede. Tady se však dovídáme, že se nacházíme v přírodní rezervaci Kamenný rybník. Předmětem ochrany je rašelinná fauna a flóra. Však také voda v tomto rybníce je rašelinou lehce zbarvená, o to je v ní koupání zdravější, zvlášť pro ty, kteří trpí ekzémem. Člobrdíci mají udělat 10 dřepů, taťulata a mamulata dokonce 30. Tomáš se do nich hned pustil, ale nechtěl moc pochopit, že my je odmítáme dělat. Skoro marně jsem mu vysvětlovala, že by mi stačilo udělat jeden a ještě bych se špatně z něho zvedala. Tak za každého z nás udělal ještě dalších 10 dřepů. Jen Karolínka se všemu bránila.

Až na křižovatku se zeleně značenou trasou jdeme přímo. Tam nás šipka upozorňuje, že musíme odbočit vpravo. To už i děti vidí Hurvínka, jak na 3. stanovišti sedí na šišce. Právě šiška tady hraje důležitou roli. Děťulátka mají hodit jednu šišku na kmen stromu, dospěláci si musí najít dva druhy šišek a také je hodit na kmen stromu. Tento úkol k velké Tomášovo radosti plním i já.

Od tohoto stanoviště je vidět jakási stavba - kolomazná pec. Je jedním ze zastavení naučné Sigmondovy stezky (teď jsem s údivem zjistila, že jsme ji prošli několikrát, ale na své turistice jsem ji nenašla. To budu muset někdy napravit), ale zmínka je samozřejmě i na našem stanovišti. Je to technická památka asi z pol. 18. století a sloužila pro výrobu dehtu. Tato kolomazná pec je jediná z osmi, které tady ještě r. 1820 byly, a jedna z nejzachovalejších pecí u nás.

Pokračujeme dál podle červenobílé šipky, přes rozcestí Nad Kamenným rybníkem, podcházíme pod hlavní výpadovkou z Plzně přes Plasy do Žatce, po chvilku podcházíme i železniční trať vedoucí do Plas. Jen Hurvínka ani Spejbla jsme dlouho neviděli. Že bychom ho přehlédli? Konečně za potokem vidíme 4. zastavení a cvičícího Hurvínek. Jsme rádi, že jsme o nic nepřišli. Jen ještě před tím vidíme na zemi smírčí kříž a na stromě nenápadnou cedulku, že před více než 200 lety se tady pádem ze stromu zabil sirotek Webber Bolek, když vybíral vajíčka z ptačího hnízda. Této tragédii je věnováno i naše zastavení. Tady se dozvídáme, že z původního smírčího kříže se zachoval pouze podstavec. Podle dobové fotografie byl r. 2010 obnoven.
Jsme zhruba v polovině celé trasy - ušli jsme 2650 m (4274 dětských kroků a 3533 kroků dospělých) a ještě nám zbývá 2640 m.

Zde uvedený úkol je trochu složitější. Člobrdíci mají udělat 10 skoků po pravé noze a cestou zpátky udělat 10 skoků po levé noze. Dospěláci to mají ještě těžší - mají těch skoků udělat 20. Tady se ani Tomášovi nechce skákat. Ostatně on toho pohybu má víc než dost, protože neustále někde po lese pobíhá a přeskakuje klády.

Pokračujeme podle potůčku. Vpravo za potokem je lesní školka Větvička pro děti ve věku 3 - 6 let. Potok vtéká do Rozkopaného rybníka, který je dnes bez vody. Ani jsem nevěděla, že se nějak jmenuje. Vždy mi to přišlo jako větší louže. Inu i já se tady na 5. zstanovišti dozvídám nové věci. Rybník s původním názvem U Berouna byl založen již v 15. století, ale po r. 1670, kdy je o něm poslední zmínka, zanikl. Při zalesňování této oblasti byla hráz rozkopána. Rybník byl obnoven před 2. světovou válkou již s novým jménem Rozkopaný.

Na opačné straně cesty je kopec s pískovcovou skalkou Pupek. Ten samozřejmě láká našeho malého neposedu. Dokonce za ním do kopce vyrazila i Karolínka, která sice chvilku před tím tvrdila, že ji už bolí nožičky. Ale přece tam nenechá bráchu jít samotného.
Zdejším úkolem je sbírání odpadků na cestě a v jejím okolí k příštímu stanovišti, ale kupodivu jsme dnes žádné odpadky v lese neviděli. To všechno tady sleduje malý nezbeda Hurvínek, který se snaží prolézt úzkým otvorem.

K dalšímu 6. stanovišti, které je o kousek dál - u rybníčku Vydymáčku, jdeme teď sami. Děti přibíhají skoro současně s námi z kopečka. Tady už Hurvínek cvičí tak zuřivě, až mu z toho dřeváčky spadly. Tento rybník, který se nachází v jižní části údolí Merán, byl založen, aby zadržoval vodu v případě přívalových dešťů - ta pak plynule tekla do dalších rybníků v této Bolevecké soustavě rybníků. Zanikl koncem 17. století, pravděpodobně současně s Rozkopaným rybníkem. Byl také po válce obnoven, jen do vody se dostávala kyselost z okolní půdy a rybám se zde nedařilo. Byl tedy zalesněn. Až r. 1952 byl les vykácen a ing. Karel Kaňák jej spolu se synem a partou skautů obnovili ručně. Úkoly jsou čím dál náročnější. Děťulátka mají skákat snožmo k hlavní cestě a pak zpátky. Dospěláci to mají ještě těžší - snožmo mají doskákat k hlavní cestě, zpátky mají skákat opět snožmo, ale pozadu. To bych se zabila, i kdybych byla o 40 let mladší. Teď to měřím, je to 132 m. Vypadá to ale nekonečně. Tomáš skáče jen k cestě, ani to nedoskákal.

Tady zatáčíme vpravo. Na rybník navazuje arboretum Sofronka, pracoviště Výzkumného ústavu lesního hospodářství a myslivosti, které založil r. 1956 před chvíli zmiňovaný ing. Karel Kaňák za účelem šlechtění borovic. Do současné doby zde bylo vysazeno 61 druhů borovic z celého světa a tato sbírka se tak stala jednou z největších na celém euroasijském kontinentu. V současné době je tam 16 druhů borovic. To jsme se dočetli na 7. stanovišti. Nyní se tam také pase i poměrně početné stádo daňků. Jen se drží poměrně daleko od cesty. Tady je úkol docela jednoduchý, aspoň to na první pohled vypadá. Taťulda sedí na vysokém dřevěném podstavci. V něm jsou vysekané šipky v obou směrech - naznačují, že se má Spejbl oběhnout 5x na jednu stranu a pak 5x zase zpátky. Dospělata to mají oběhnout vždy 10x s rukama za zády. Tady se do toho pustily obě děti a měly co dělat, aby neupadly, jak si při tom zamotaly hlavu. Ale nachechtaly se při tom pořádně.
Tady se také pouští do svačiny, prý už mají hrozný hlad. Je však docela zima a tak ji dojídají za chůze.

V lesíku vlevo od cesty je dětské posilovací hřiště, kde se samozřejmě děti chtěly zdržet. Ale moc času jsme jim nedopřáli. Docela se ochlazovalo, před chvilkou dokonce trochu sprchlo a mně začala být zima, jak jsem se zastavila. Však i děti měly za tu chvilku od kovových madel ruce jako led.

Přes hlavní silnici a trať přecházíme po betonové lávce pro pěší a pro cyklisty, která byla stavěna současně s rozšířením silnice. Je 130 m dlouhá a 3 m široká. Jenže její stavba trvala déle, než se čekalo. Začala se hýbat a objevili se v ní trhliny. To bylo na jaře 2020. Prý to vzniklo kvůli klimatickým podmínkám - během stavby prý náhle došlo k teplotním změnám a velkému dešti. I když původně mělo zpoždění trvat jen pár měsíců, byla opět otevřena až v červnu 2021.

Po lávce přicházíme ke Kameňáku, který jsme na začátku naší trasy zahlédli z druhé strany. Tady na rohu bývala hospoda s velkým sálem a v létě tady bylo vždy plno. Rádi se zde zastavovali i cyklisté. Již několik let jsem to tady viděla jen zavřené. Dnes překvapivě vidíme, že je otevřené okénko. Možná je to kvůli velikonocům. Nebo to začne být zase pravidlem? Nikdo tam však nic nekupuje, ani my se v té zimě nehodláme víc zdržovat.

Kousek jdeme podle rybníka, ale kousek za lavičkami odbočujeme podle šipky vlevo. Podle skal bývalého lomu přicházíme k Třemošenskému rybníku. Jdeme po břehu - po cestě, která byla zpevněna r. 2017. Tady na nás čeká 8. zastavení a rozdováděný Hurvínek s hrncem na hlavě. Tento rybník vznikl r. 1734, současně se založením nedalekého Seneckého rybníka, kolem kterého však dnešní trasa nevede. Tento rybník byl vyhrazen pro koupání dobytka. R. 1931 tady byl založen židovský skautský oddíl. Během 2. světové války to byl jediný rybník, kde se mohli koupat Židé. R. 1992 při budování silnice do Třemošné byla plocha rybníka zmenšena. Tady se počítá asi s tím, že už jsou děťulata unavená. Proto se tady mají zastavit a zůstat stát na jedné noze, jak dlouho to vydrží. Pak zase postojí na noze druhé. Dospěláci dělají to samé, ale musí mít při tom zavřené oči.

Pokračujeme ke hrázi, kde je vedle silnice chodník. Hned za rybníkem odbočujeme vpravo. Na okraji zdejšího nejmenšího rybníku Nováček je 9. zastavení s lavičkou, kterou pečlivě střeží Hurvínek. Rybník byl založen již r. 1460 jako poslední z původních středověkých rybníků. Na hrází stávala chata hlídače. Dříve zde byly sádky, dnes je zde extenzivní chov ryb. I tady je úkol jednoduchý. Děťulata mají udělat 5 sloních (co nejdelších) kroků a vrátit se mravenčími (kraťoučkými) kroky. Dospěláci vydrží víc - mají udělat 20 sloních kroků a vrátit se mravenčími kroky.

Znavené děti tady odpočívají a už chtějí nejkratší cestou na tramvaj. Stejně však musíme projít cestu podle nákresu k poslednímu zastavení, kde trasa začínala. Jinudy to kratší není. Na hrázi Šídlováku se loučíme se Spejblem a Hurvínkem a  přímým směrem jdeme na tu vytouženou tramvaj. Cestou vidíme hospodu Ranč Šídlovák. Kdyby nebyla taková zima, byl by tam příjemný závěr výletu. Děti by si dali limonádu, my pivo, jsou tam koníci i menší dětšké hřiště. Takhle jsme skutečně spěchali na tramvaj, abychom unavené a prý opět hladové děti předali odpočatým rodičům. I když děti snědly pořádný oběd a v lese pořádný kus chleba, vypadají, že celý den nejedly a že jestli nedostanou brzy najíst, že hlady umřou. Já si dala jen čaj na zahřátí a Ota pivo a pak i my šli, či spíš jeli domů odpočívat.

Musím však uznat, že cesta je skutečně zajímavá a hezky udělaná a doufám, že ty dřevěné figurky v lese vydrží déle než sochy Spejbla a Hurvínka ve městě v Šafaříkových sadech. V červnu 2002 tam byly odhaleny jejich sochy z epoxidové pryskyřice, ale už v září byly zničeny. Následně byly odlity z bronzu a odhaleny nově v dubnu 2003. Hurvínek váží 35 kg a Spejbl zhruba 75 kg. Ale to už je zase jiná historka.

Plzeň - Bolevecké rybníky - Zážitkový okruh Spejbla a Hurvínka na mapě