Po letech opět na hoře Voniaca

Už uplynulo několik let, kdy jsem byl naposledy na hoře Voniaca, proto jsem se rozhodl, že ji v tomto pro mě jubilejním roce 2020 opět navštívím. Proč jubilejním? Protože letos v srpnu uplynulo přesně 20 let, kdy má noha poprvé vstoupila na to krásné území zvané Slovensko. Ale o tom se víc rozepíši v plánovaném článku k tomuto jubileu. Teď se hezky vrátím k té magické hoře Voniaca.

V den, kdy jsem vyrazil na Voniacu, se psal datum 25.8.2020. Panovalo hezké slunečné ráno, s nějakými těmi mráčky na obloze. Teplota nebyla nějak závratná, jednoduše tak akorát na turistický výšlap. Jak jsem se nasnídal, tak jsem vyrazil.

Cesta pod samotnou Voniacu nebyla nějak náročná, takové klasické stoupání povětšinou lesem. Když jsem se vyhrabal z lesa, rozprostřely se přede mnou krásné výhledy na mnoho různých kopců a hřebenů s velkou horskou loukou. Tomu všemu dominovala krasavice Voniaca. A zde začalo jedno větší dobrodružství. Nevím přesně, čím to bylo, jestli špatně označenou odbočkou, nebo jednoduše tím, že jsem si až moc věřil a doufal jsem, že jdu po správné cestě, jako před lety. No, proč si to nepřiznat, ta druhá varianta je nejvíc pravděpodobná, né-li přímo jasná. Jednoduše jsem po čase zjistil, že jdu špatně. No co, šel jsem dál s tím, že někam dojdu, pokud možno, na nějakou spojku, co mě dovede na cestu na Voniacu. Jenže čím dál jsem šel, tím víc jsem nabíral na přesvědčení, že na Voniacu jednoduše touto cestou nedojdu, spíš zpět do Tisovce, soudě dle stáčení cesty stále vlevo, přitom Voniaca se nachází na pravé straně. Tak jsem se otočil a vrátil se zpět tam, kde jsem ztratil správný směr, tedy na horskou louku. Zde jsem začal znovu hledat značení a při tom jsem potkal člověka, který svým malým terénním autem jel na horu do svého domova na menší usedlosti u této louky. Tak nějak ho při pohledu na tápajícího turistu napadlo, že neví, kudy kam, tak se mu jal poradit.

 

Když mi ukázal správný směr, ještě chvíli jsme spolu pokecali a pak tohoto dobrodince napadlo mě dovézt k tomu místu, odkud se mám vypravit ke správné cestě. Tak trochu neturistické, ale naštěstí to bylo jen o několik metrů výše, kam mě dovezl a přesně mě nasměroval. Akorát mě upozornil, že musím přelézt ohradník, protože tu pase krávy. Ale to jsem za žádný problém nepovažoval, ovšem až do samotného pokusu o přelezení. Nějak jsem se zapomněl toho člověka zeptat, či je ten ohradník pod proudem, či ne a to byl dost zásadní problém. Ohradník poměrně vysoko a zdvojený, tedy ve dvou patrech nad sebou. Co s tím, risknout to a přelézt ho rozkročmo? Tak do toho se mi zrovna stokrát nechtělo- nechtěl jsem totiž dopadnout, jak farář Otík ve slavné trilogii Slunce seno…. Snad víc nemusím rozebírat, že? No nic, tak dlouho jsem ohradník obcházel, až jsem nakonec našel místo, kde se dal bezpečněji přelézt. Vydařilo se, fuj, to se mi ulevilo. A vida, zelená turistická značka- no konečně, teď už tě holka z očí nespustím, má přílišná sebedůvěra byla dostatečně srovnána do správných mezí.

 

Od rozcestí Ľavkovo začala ta nejtěžší cesta- v drtivé většině úzká pěšinka v serpentinách, jde totiž o cestu po dost prudkém svahu. Pokud má ale člověk pevnou obuv a netrpí závratěmi při pohledu dolů, není to problém vyšlápnout, jen to chce akorát jednu takovou nepodstatnou maličkost- kondičku. Ta má na tom není zrovna nějak zázračně, ale i přes občasné nadechnutí jsem se až na horu na Voniacu úspěšně vydrápal. Tričko by se tedy dalo ždímat, ale to byla absolutně nepodstatná věc oproti úspěšnému výšlapu.

 

Po opuštění lesa se přede mnou rozprostřela horská louka, již dominují tři jehličnany a nad nimi poľovnicka chata- pro současnou generaci, která už žel Slovenskému jazyku moc nerozumí, myslivecká chata. Od doby, kdy jsem tu byl naposledy, se toho tu moc nezměnilo, akorát už z chaty zmizelo upozornění na medvědí teritorium- asi se medvědi přestěhovali někam jinam. Stromy určitě trochu povyrostly, ale to jsou detaily, kterých si návštěvník, dorazivší po letech na toto místo, sotva všimne.

 

Když jsem se rozhlédl kolem, zašel jsem se podívat na vyhlídku- výhledy z ní opět nezklamaly. Úchvatné hory a údolí, jimž vpravo od vyhlídky dominuje Klenovský vepor- to prostě nemá chybu, hotová paráda. Po pokochání úchvatnou krajinou jsem ze sebe sundal propocené tričko, abych ho usušil na slunkem rozpálené lavičce, ale to by bylo, aby tento plán někdo nepokazil- Ty zatracené potvory mračounovité mi slunko schovaly a bylo po sušení. Mohl jsem si nadávat, že jsem si raději nevzal sebou jedno náhradní tričko, jenže to už bylo pozdě a suché tričko dole v Tisovci mi bylo prd platné. I přes tento drobný problém jsem ale naštěstí dál zůstal pozitivně naladěný, vždyť aby ne, už jen to, že jsem se dokázal vydrápat sem na horu, je dost velké pozitivum, tak na co být pochmurný, blbá nálada není vítána, hotovo.

 

Po asi hodince a půl jsem se pustil do té těžší části cesty, sestupu dolů. Původně jsem nechtěl jít tou samou cestou, jako nahoru, ale tou, kterou jsem před lety přišel poprvé na Voniacu, když jsem omylem špatně odbočil na rozcestí nad Tisovcem, kde jsem chtěl původně jít do sedla Burda. To špatné odbočení mě zavedlo neplánovaně na Voniacu, o které jsem do té doby nevěděl. Všechno špatné k něčemu dobré. Jenže tu cestu sem letos nemohl vůbec najít. Hledal jsem, hledal, ale nenašel. Kdyby byla alespoň značená turistickou značkou, ale to nebyla ani před léty a očividně ani teď. No co, tak mi opět zbyla ta těžší cesta, kterou jsem přišel.

 

To, že sestup bývá těžší, o tom nemá cenu vůbec diskutovat, už vůbec ne mezi zkušenými turisty, že? Hodně opatrně, ale úspěšně jsem sešel dolů ke studánce, kde jsem doplnil vodu a pokračoval dál již po nenáročné části cesty. O nějakou chvíli jsem se opět ocitl na rozcestí Ľavkovo, odkud jsem už bez nějakého bloudění v klidu sešel až na hlavní cestu, která mě zavedla zpět do Tisovce.

 

Tak jsem se pomalu prokousal až na konec docela dost dobrodružného výletu. Ale to dobrodružství k tomu patří, klasický výstup a pak sestup není tak záživný, proto mě vůbec nevadí, když se to takto zamotá. Možná pro někoho praštěné, ale co, každý je nějaký.

 

Ještě závěrem- přiznám se, že v poslední době se mi nějak nedaří dokopat se ke psaní článků a že je psát o čem. Těch námětů, co mám, vydá na několik dalších příběhů. Tento o krásné hoře Voniaca, kterou jsem po čase opět navštívil, je jeden z nich. Věřím, že se to teď zlepší a ke psaní budu mít víc chuti a hlavně času, toho nezbedníka, co nám utíká, jak splašené koně.