Praha plná přírody III. (Baba, Praha historická i kulturní, Slavín a Kyje)

V závěrečné části pražského cestopisu ubude pobytu v lůně Matky přírody a v nepřímé úměře se navýší počet doposud nenavštívených historických památek, které se nám postavily do cesty. A i když se tentokrát více zaměříme na středověkou – převážně sakrální – architekturu a půvabné hřbitovy, rozhodně to nebude nijak temné čtení. Je ovšem pravdou, že ani obloha už se na nás neusmívala zdaleka tolik, jako v předchozích dnech.

Hned ráno se naše cesty rozdělily. Naši přátelé jsou Prahou takřka nepolíbení, takže šli dohánět resty na Pražský hrad a do Národního muzea, naše miniskupinka se opět vydala do pražské přírody, tentokrát na skalní vyhlídku umístěnou vysoko nad řekou Vltavou a Šakalími léty proslavenou dejvickou „Lomonosovku“, tedy hotelem International. A jestliže v Prokopském údolí nás zaujala Dívenka, tady ji vystřídala Baba. 

Znalci jistě tuší, že se jedná o přírodní památku zahrnující zejména různé skály a rokle. Nám šlo ale hlavně o vyhlídku na meandrující řeku (i samotnou Prahu) od zříceniny viničního lisu ze 17. století, který kdysi býval součástí letohrádku Engela z Engelflussu. I toto místo jsem plánoval navštívit už velmi – ale opravdu velmi – dlouho … a když se mi to konečně podařilo, tak počasí zrovna moc výhledové nebylo.

Přesto všechno se nám tady velice líbilo. Jen těm sprejerům, kteří z romantické zříceniny vytvořili nesourodou změť barev, bych věnoval 50 let úklidové činnosti bez možnosti oddechu. Kousek pod námi se z Julisky ozýval pravidelný gólový výskot účastníků nějakého žákovského turnaje, což mi připomněli, že jsme kdysi stadion Dukly také párkrát navštívili. V 70. a 80. letech minulého století u nás totiž nebylo až tak moc míst, kde by člověk mohl na vlastní týmy vidět špičkové týmy z Anglie, Španělska, Portugalska nebo Německa (a teď jich možná bude ještě méně). A také jsem zde poprvé viděl dávat gól pozdější slavistickou legendu Ivo Knoflíčka. Tehdy mu bylo -náct a kopal ještě za Olomouc.

Po chvíli nostalgie jsme si udělali malé vyhlídkové kolečko a vydali se na cestu zpět k Matějovi (nejen autobusová zastávka, ale i kostel, ulice a hospoda). Cestou je k vidění několik zajímavých vil (jedna z nich patří firmě Red Bull), názvů ulic (Paťanka) i výhledových míst. Naše kroky ovšem neomylně mířily ke hřbitovnímu areálu u kostela sv. Matěje (pozdně barokní stavba z roku 1770). Půvabný hřbitov je rozdělen ohradní zdí do dvou samostatných částí (Dejvice a Šárka) a můžeme jej považovat za jasný důkaz, že v této lokalitě se na dobré vzdělání opravdu dbalo.

Po návratu do centrální Prahy jsme si skočili na jedno točené a poté se vydali z Malé Strany přes Karlův most na Staré Město. Už tak nějak ze zvyku jsme také zašli k někdejšímu klášternímu kostelu sv. Anny, který je dnes centrem nadace Vize 97 známém jako Pražská křižovatka. A tady nás čekal (ne)skutečný šok – snad 1.111 pokus byl úspěšný a já tak mohl v sobotu 4.6.2022 konečně vstoupit do chrámového interiéru. Na zbytky zdejších fresek jsem se dlouhá desetiletí vysloveně těšil a rozhodně jsem nebyl zklamán. Jen mě trošku rušily ty davy sedících diváků a skupinky pestrobarevných dětí, které se na pódiu pokoušely vyluzovat tóny vzdáleně připomínající melodie českých národních písní.

Děti z Riverside School se na šílence hledícího pouze na stěny a „strop“ celkem usmívaly, pohledy sedících dospělých chvílemi tak přátelské nebyly. Bylo mi to ale jedno a snažil jsem se z vnitřních krás někdejšího svatostánku ze 14. století, kdy nahradil původní románskou rotundu, vidět co možná nejvíce. Svých 11 minut jsem si tady prostě užil, ale poté jsme již raději pokračovali v naší pěší cestě. A díky tomu, že jsem si potřeboval něco koupit v Jindřišské věži, navštívili jsme neplánovaně ještě jeden chrámový interiér.

V potemnělých vnitřních prostorách novoměstského kostela sv. Jindřicha a sv. Kunhuty jsem už nebyl hodně dlouho (většinou se dalo jen nahlédnout přes mříž), a tak jsem si to docela užil. Ani mi nevadilo, že jsou to prostory silně barokně pozlacené a že celá původní gotická stavba z konce I. poloviny 14. století byla v 18. století barokizována a v 19. regotizována. 

A pak již následovala cesta metrem na Opatov a odsud autobusem k Chodovské tvrzi. Tato středověká kruhová stavba z přelomu 13. a 14. století stojí jako zjevení uprostřed panelového sídliště a na půvabu jí nic neubírá ani fakt, že se později stala barokním zámečkem. Dnes je kulturním zařízením a my se sem vydali kvůli výstavě děl Františka Tichého (grafika a kresby). Ne, že bych byl nadšeným obdivovatelem tohoto vysoce uznávaného předního představitele české výtvarné avantgardy 40. let 20. století, ale tady se jednalo o velmi kvalitní průřez jeho tvorbou (většina exponátů však vznikla během II. světové války). Těšit jsme se tak mohli na všechny ty cirkusy, varieté, bílou černošku, Paganiniho i Tichého známý autoportrét. Výstava byla sice – alespoň částečně – prodejní, ale tak trošku mimo momentální možnosti naší peněženky.

A pak už nás čekal návrat na Vyšehrad, opětovné setkání s přáteli a návštěva zdejšího Slavína. Hrob Pepiho Bicana je nepsanou povinností, některá další pietní místa také, ale docela nás překvapilo, kolik jmen zde od naší poslední návštěvy přibylo -  a to jsme se nijak zvláště nezdržovali ani pozorně nepátrali. Koneckonců, nikdo z nás nemládne, že ano. Co jsme ovšem rozhodně nečekali, je fakt, že na Slavíně je pohřben také sám pan Smrťák, dokonce i se svou chotí …      

Tím byl sobotní kulturně – poznávací program u konce a my se mohli jít už jen osvěžit dolů, do Podolí, do … no však to znáte ...

Neděle 5. června už sice byla víceméně pouze časem odjezdovým, ale už několik dní mi bylo přislíbeno, že se cestou zastavíme v Kyjích, kde se nachází cenná památka v podobě kostela sv. Bartoloměje. Krásná stavba vysvěcená v I. třetině 13. století si dodnes zachovala mnoho ze své původní románské podoby a v jejím interiéru se skrývá soubor vzácných fresek z 13. až 16. století. Sice jsme přijeli až moc brzy a na otevření svatostánku jsme si museli asi tři čtvrtě hodiny počkat, ale díky toleranci ostatních jsem měl krásnou tečku za naším pražským pobytem.

Co ještě dodat? Přírodní Praha se nám vysloveně vydařila a díky některým dílčím úspěchům nám ani nemuselo vadit, že zde o týden později probíhala Noc kostelů (to bychom se ale asi už „uťapali“ a zcela rezignovali na spánek). Mrzel nás naopak fakt, že jsme se nedostali do muzea Slavie (kam máme darem zakoupeny vstupenky), protože si celý Eden kvůli zápasu reprezentace se Švýcarskem zabrala fotbalová asociace. Když k tomu přidám tu „pivoloď“, tak mám pocit, že už ty Helvéťany tak nějak nemám rád …

A opět jsme si potvrdili, že skuteční Pražané – alespoň ti běžně pracující – již zřejmě definitivně vyhynuli (promiň, strejdo, ale už to mohu napsat bez výčitek, protože jsi v důchodu). S kým jsme se zde totiž během těch několika dní setkali (a to nepočítám Asiaty), mluvil buď se silným ruským či ukrajinským přízvukem nebo slovensky. A kdo používal plynnou češtinu, pocházel z Moravy nebo východních Čech, což platí i pro zaměstnance různých ministerstev … 

Na závěr ještě jedna kuriozitka pro ty, kteří rádi určují procento pravděpodobnosti. V sobotu ráno jsme se rozdělili na dvojice a vydali se v jiný čas, jiným způsobem a na jiné místo. Přesto jsme se v metru potkali ve stejné části jednoho vozu, do kterého jsme nastoupili na dvou různých stanicích. Svět je prostě opravdu malý a v Praze zvláště …