Přírodním parkem Jesenicko.

Přírodním parkem Jesenicko.

Na okraj snad malé upřesnění, Jesenic je spousta. Jedná se o Jesenici v Rakovnické pahorkatině, zhruba mezi Rakovníkem a Žluticemi. Je dobře přístupná vlakem z Rakovníka, čehož využívám na svém letošním turistickém pobytu tamtéž začátkem července.

Přestože do Jesenice přijíždím už po sedmé hodině, počasí vypadá na další perný letní den kolem pětatřicítky. Po cestě od nádraží přikupuju v koloniálu lahev chlazené perlivé, určitě se bude cestou hodit. Plánuju projít část Naučné stezky Jesenicko, navštívit zříceninu hradu Petrohrad, potom přes Vlčí horu a Tobiášův vrch s rozhlednou k vesnici Bedlno se zatopeným lomem a přes Kosobody se vrátit do Jesenice. Když nezakufruju, nemělo by to být víc než pětadvacet kilometrů.

Procházím obcí kolem kostela sv.Petra a Pavla a pár desítek metrů za Mírovým náměstím s Vlastivědným muzeem odbočuju s NS Jesenicko doleva na polní cestu řídce lemovanou třešovými stromy, dobrodiní jejichž zralých plodů využívám. Cesta se svažuje vlhkým údolím Lučního potoka s malou přírodní rezervací. Moc se tudy asi nechodí, pěšina je sotva znatelná a zarostlá vysokou travou. Pěšina stoupá k polní cestě s místním rozcestníkem, připojuje se tu žlutá turistická, dávám se po ní doleva k nedalekému lesu.

Dál už pokračuju stinnou lesní cestou. Nechám se zlákat odbočkou ke Švýcarské hájovně asi 200 metrů z hlavní cesty. Je to už jen malá travnatá paseka s naučnou infotabulí, zajímavé čtení o dávných dobách. Vracím se, jdu dál po žluté a NS přes mokřinu bezejmenného potoka kolem kapličky s tak krkolomným jménem (na cz mapy Guschel - Marterl) že bych se ho ani nepokoušel vyslovit. Cesta lemovaná statnými duby stoupá kolem skal a pak znovu klesá lesem kolem sochy sv.Jana Nepomuckého k rozcestí Pod zříceninou na okraji Přírodní památky Háj Petra Bezruče. Nic proti památkám ale já si háj představuju trochu jinak.

Od rozcestí se dávám doleva a po dvou stech metrech stoupám odbočkou kamenitou pěšinou ke zřícenině hradu Petrohrad. Zbytky zdí a schodiště na skalnatém zalesněném ostrohu trčí nad lesem s výhledem na obec Petrohrad se zámkem. Gotický hrad ze 14. století údajně již po dvou stech letech zpustlý. Opodál na samém okraji ostrohu u zbytků původní kulaté věže stojí raně barokní kaple z poloviny 17. století, před ní turistický přístřešek s odpočivadlem. Vyškrábu se ke zbytkům zříceniny, pokuším se fotit detaily a pak se přestěhuju k výhledu za kaplí ve snaze zachytit pár snímků s výhledem k zámku a okolí. U přístřešku svačím a hlavně piju a pak okolí přenechávám přicházející mladé rodince s dvěma halekajícími ratolestmi a sestupuju po pěšině zpátky k rozcestníku.

Od rozcestníku po silnici do Petrohradu jehož dominantou je zámek z poloviny 16.století. Postaven Jaroslavem Libštejnským z Kolovrat, po roce 1620 přechází do majetku Černínů. Vyhořel dokonce dvakrát, za třicetileté války a v roce 1915 a pokaždé znovu opraven, po roce 1950 využíván dodnes jako psychiatrická léčebna a samozřejmě volně nepřístupný. Pohnutá historie.

Kousek za zámkem červená turistická odbočuje doleva k nádraží, já ji opouštím a pokračuju po silnici Doprava přes náves s dalším Janem Nepomuckým a vycházím po silnici směrem na Chotěšov. Je kolem půl jedenácté a slunce už pere na plné obrátky. Mydlím to co to dá abych už byl zase v lese. Zprava přichází zelená se kterou konečně odbočuju u kapličky ze silnice doleva na polní cestu a pak lesem k Vlčí hoře. Lesem nejdřív sestupuju k údolí Bíleneckého potoka. Chládek a stín, břehy potoka porostlé
kapradím a keříky mě neznámého jména, v nejhlubším stínu turistické odpočivadlo. Po žáru na silnici ani památky.

Přecházím můstek přes potok a stoupám lesní cestou k Vlčí hoře. No, hora, on je to zalesněný kopec (482 m) od rozcestí Vlčí hora asi 200 metrů. Mohutné buky a jehličňany, roztroušené balvany a omšelé skály. Vracím se k rozcestí a pokračuju s modrou přes hlavní silnici k Tobiášovu vrchu s rozhlednou. Ocelová konstrukce s telekomunikačním vysílačem vysoká 50 metrů s vyhlídkovou plošinou asi v polovině výšky slibující výhled na široké okolí. Tolik jsem vyčetl. Co jsem však nevyčetl, že mají dneska zavřeno. Je neděle a mimo to státní svátek. Koho by to napadlo. Každého mimo mne. No co nadělám, stejně bych tudy šel tak jako tak.

Pokračuju dál lesem a pak přes louku další dva kilometry do vsi Bedlno. Tady mám v úmyslu podívat se do zatopeného žulového lomu asi půldruhého kilometru za vsí. Oblibu získal mezi filmaři, točily se tu scény několika známých pohádek, mimo jiné klasika Radůz a Mahulena. Znamená to na kraji obce odbočit z modré a pak se k ní vrátit a tím prodloužit trasu o tři kilometry. Ale s tím jsem počítal, procházím vsí kolem kapličky a rybníka a asi kilometr za vsí odbočuju ze silnice doleva krajem lesa k lomu. Malý zatopený lom obklopený lesem, strmé skalnaté stěny odrážející se na zelenavé hladině. Sestup jen na jedno misto po skalnaté pěšince. Dole pár rybářů, nevítají mou přítomnost zrovna nadšeně. Nebýt jich, snad bych se i smočil ale nechci riskovat že mne utopí, přesila je zřejmá. Takže fotím a za poledního žáru vracím se k silnici a přes ves zpátky na modrou.

To už se od severu stahují černá mračna a vypadá to na pěknou letní bouřku. Za vsí polní cestou k rozcestí U jeptišky a pak zase lesem a údolim bezejmenného přítoku Rakovnického potoka k silnici mezi Oráčovem a Jesenicí. Tu přejdu a podchodem pod tratí vejdu do tmavého údolí Kosobodského potoka s chráněným územím Malý Uran. Je to přírodní památka, území ponechané svému osudu podléhající pouze zákonům přírody. Úzká sotva znatená travnatá pěšinka dává tušit že ani turisticky není příliš využívaná.

Modrá značka mne pak lesem přivede do vsi Kosobody, tady jen vyblejsknu kapli se zvonicí a schovávám foťák, zvedá se vítr a začíná krápat. Orientuju se na návsi u rozcestníku a jdu po zelené, čekají mne poslední tři kilometry do Jesenice. Metelím to pokud mé staré nohy dovolí, po kilometru odbočuju ze silnice ale u chatového tábora Račí hrad lovím deštník, leje jak z konve. Na hrázi mezi rybníky Dolní a Horní Fikač s dubovou alejí mi to nedá a ještě fotím hladinu rozdrobenou kapkami deště. Za nimi pak poslední stovky metrů podél trati k nádraží a restauraci Na Cháti kde u jednoho piva, dnes zvláště zaslouženého, počkám na vlak který mne doveze zpátky do Rakovníka. A jak jinak, sotva se vlak rozjede, mraky se roztrhají a slunéčko zlaté na cestu nám zasvítí.

Co dodat, i přes ten závěrečný slejvák, ostatně tuším že to byl na hodně dlouhou dobu poslední déšť co jsem zažil, moc pěknej vejšlap. A zase jsem poznal kousek země české, kterou jsem ještě neviděl.
Zdrávi došli, zase někdy. Seventy
Odkaz na mapu trasy