Procházka Hradcem Králové

Větší část druhé půlky měsíce srpna jsme měli strávit na dovolené v Českém Krumlově, jenže 14 dnů před odjezdem se to zvrtlo: vážně nám onemocněla kočka a s ohledem na léky, které jsme do ní museli každý den ráno a večer vpravit, se musel manželčin vysněný pobyt v Jižních Čechách odhlásit. Vlastní dovolenku jsme však nezrušili a rozhodli se během ní obden podniknout nějaký výlet.

Tím prvním byla cesta do Hradce Králové, města, kterým jsme už víckrát projížděli, jenže jeho centrum znali jen z cestopisných filmových dokumentů. Takže přišel čas to napravit a spatřit jej konečně i na vlastní oči, nehledě na to, že i tohle byl jeden z Janiných snů, který jsem se snažil pořád oddalovat. Přiznám na rovinu, že se mi courání po východočeském krajském městě v těch tropických hicech vůbec nezamlouvalo, ale bral jsem to jako malou kompenzaci ženě za ten Český Krumlov.

Proto jsem bez reptání už přes týden zajistil místenky do sobotního zlínského expresu (v pátek večer u nás začala Barumka a já nemohl tušit, kolik návštěvníků dostane na druhý den nápad vrátit se nazpět do Čech), no a za ranního kuropění se vydali na cestu.

Vlak jel kupodivu načas a bez zpoždění dojel i do Pardubic, kde nás čekal jediný přestup a okolo deváté už jsme byli v cíli cesty. Před opuštěním nádražní budovy bylo ještě nutno u Vitenamců v krámku zakoupit pásek (padaly mi totiž nové gatě), no a pak už jsme vyšli ven a naplno se vystavili rozohněným slunečním paprskům.

 

Při zpětném pohledu moc pěkně osvicovaly hlavní staniční budovu, řadící se k nejvýznačnějším počinům prvorepublikového funkcionalismu. Návrh na ni spolu „spáchali“ arch.Jan Rejchl a ing.Václav Rejchl mladší, kteří tak potvrdili známou lidovou moudrost, že „více hlav více ví“... a rozhodně se za své dílo nemuseli stydět. Budova se skládá ze dvou křídel, dosahuje délky 152 m a křídla od sebe odděluje 46 m vysoká štíhlá hranolová věž s hodinami. Budovu vlevo nahoře zdobí alegorické sousoší Dopravy od Jana Škody.

Pak už jsme prošli okolo dlouhého bočního traktu zábavného a nákupního centra AUPARK (já oslněn slunečními paprky špatně přečetl nápis a myslel, že se jedná o „aquapark“) ke kruhovému objezdu na Pražském předměstí na Gočárově třídě. Je kol dokola obklopen vysokými prohnutými sloupy, což prý hlavně z nadhledu vytváří dojem královské koruny a uprostřed něj je umístěna fontána. Místním se hotové dílo moc nelíbilo a kvůli předražené výstavbě a dopravním zácpám po jeho otevření mu přiřkli přezdívku „Trnová koruna.“

 

Odtud jsme po dlouhé a výstavné Gočárově třídě vyrazili východním směrem k Labi a historickému jádru města. Třída nese jméno po velikánovi české architektury – Josefovi Gočárovi. Díky svým kubistickým a funkcionalistickým projektům se stal nepřehlédnutelnou stálicí na obloze pomyslného architektonického nebe. Vždyť jen tady v Hradci Králové ovlivnil jeho novodobý vzhled řadou děl, dosahující celkové číslovky 36 a po jejich výstavbě město obdrželo lichotivý přídomek „Salon republiky.“

 

O kus dál jsme po přechodu proťali Střeleckou ulici a vstoupili na plochu novodobého rynku, který nese jméno po bývalém starostovi Ulrichovi. Zaujala velká fontána, zajímavá byla i obrovitánská budova bývalého ředitelství státních drah, ale mně se daleko víc líbil na protější straně rynku palác Rudolfa Steinského – Sehnoutky (dnes ČSOB) a čtyři vysoké nárožní domy na konci náměstí, tvořící tu směrem od centra jakousi pomyslnou bránu.

 

Od ní už to nebylo daleko k Pražskému mostu, ale výhled na poměrně úzké Labe nás zklamal. Další naše trasa vedla po nábřeží směrem k „Hučáku“ a po obejítí bloku jsme narazili na vstup do nejhezčího městského parku – Jiráskových sadů. Žena uondaná vedrem usedla ve stínu stromů na lavičku a manžílek provedl krátký průzkum parku. Kromě svěží stromové a keřové zeleně, květinových záhonů a pomníku A.Jiráska jej nejvíce zaujal pravoslavný kostelík, původem z Podkarpatské Rusi.

 

Dřevěná sakrální stavba zasvěcená sv.Michaelu Archandělovi vznikla na začátku sedmnáctého století v dědině Habura. Ta ji roku 1740 prodala sousední vsi Malá Polana a kostel později zasvěcen sv.Mikuláši Divotvorci. Za první světové války byl poničen, a protože obec neměla na jeho opravu peníze, prodala jej roku 1935 za 10 tisíc korun Hradci Králové. Tady byl kostel renovován a poté – coby památka na československé legionáře – 28.října téhož roku slavnostně zpřístupněn veřejnosti. Kulturní nemovitá památka (vyhlášena jí roku 1958) před nedávnem prošla opravou šindelových střech. Malý kostel, do jehož interiéru se vejde jen kolem 40 osob, je majetkem města (využíván ale i pravoslavnou církví) a patří k nestarším dřevěným sakrálním stavbám ve střední Evropě.

 

Už s Janou jsme pak společně vyrazili po Komenského ulici pod obezděným návrším historického jádra k centrálnímu schodišti, prostupujícím terasy pod Kanovnickými domy. Tak ty tedy na nás udělaly dojem!

Nacházejí se ve strmém svahu mezi vnějšími a vnitřními hradbami hradecké pevnosti a v minulosti na nich byly menší vinice. Roku 2011 prošly nákladnou rekonstrukcí a dle projektu architekta Jiřího Krejčíka vznikl pěkný parčíkový areál, vhodný k procházkám i odpočinku. Terasy nás už na první pohled zaujaly zářivými cihlovými stěnami, které v kontrastu s okolní zelení působily velmi malebným dojmem.

Zajímavostí jsou údajně tzv. „Zpívající stromy“ z nichž se má linout hudba a probleskávat světla, ale za naší návštěvy v parném létě stromy mlčely.

 

Po vystoupání nahoru po schodech jsme prošli skrz hezky upravené Pivovarské náměstí s fontánou na historickou Soukenickou ulici a na maličkém náměstí Jana Pavla II. nás ohromila nejen až pohádkově vypadající řad kanovnických domů s krásně opravenými barokními fasádami, ale především nejmonumentálnější sakrální stavba města – katedrála sv.Ducha a za ní vystupující vysoká Bílá věž.

Z předsíně katedrály bylo možno si prohlédnout její velmi působivý interiér. Byla v gotickém slohu z cihel vystavěna na počátku 14.století, mnohem později upravena novogoticky. Dvojice vysokánských věží s nezvykle dlouhým pětibokým prebytářem je plna důstojnosti obrácena k hlavnímu městskému rynku – Velkému náměstí.

Naproti katedrále stojí Dům A. Petrofa. Starobylé měšťanské stavení změnila přestavba na přání továrníka Antonína Petrofa. Dvě vedle stojící budovy byly sloučeny do jednoho třípatrového objektu, který získal novoklasicistní podobu s výrazným štítem.

Zajímavý je i sousední nárožní barokní dům s podloubím, mezi jehož třemi okny v poschodí je asymetricky umístěn reliéf Panny Marie s Ježíškem.

 

Pokud jsem označil frontu kanovnických domů za pohádkovou, ten vskutku „rozprávkový“ výjev se nám zobrazil až na vedlejším Velkém náměstí. Opravdu nechápu, proč jsem si až dosud myslel, že se nachází na rovině (asi kvůli záběrům cestopisného dokumentu z Bílé věže) – vždyť ono se přece rozkládá na návrší! Kulisy historických i novodobějších domů (jako třeba Špalkův obchodní dům) okolo rynku byly nádherné, ale to nebylo nic proti pohledu na západní stranu, jíž dominovala katedrála sv.Ducha, Bílá věž a budova historické hranice a které zde vytvářejí jakési královéhradecké „Hradčany!“

 

(Musím přiznat, že jsem tento motiv fotil z různých úhlů jak blázen a do mozku se mi tedy vtiskl tak silně, že tohle Velké náměstí nahrané do Galerie toho NEJ v mém mozku, řadím k nejhezčím u nás.)

 

Kromě Mariánského sloupu a spousty pěkných měšťanských domů se zde nachází i další kostel – raně barokní sakrální stavba zasvěcená Nanebevzetí Panny Marie, jež vystupuje uprostřed jižní strany domů a sloužila jezuitům. Honosné dvouvěžové průčelí chrámu je obráceno k rynku a zdobí jej skulptury sv.Františka Xaverského, sv.Ignáce z Loyoly, sv.Stanislava a svAloise. Kostel byl vystavěn LP 1666 podle plánů italského architekta Carla Lugara.

 

V 18. století ho vydrancovalo pruské vojsko. Pak jej v roce 1762 poškodil požár a tři roky poté byl opraven. Po zrušení jezuitského řádu sloužil místní vojenské posádce jako garnisonní kostel. Armáda jej začala roku 1857 renovovat. Přitom na střeše vypukl ničivý požár, který zlikvidoval střechu, poškodil obě věže a roztavil v nich zvony. Roku 1900 byl navrácen jezuitům a ti se chutě pustili do náročných oprav.

 

Zajímavá je interiérová výzdoba, spolu s nástěnnými malbami i mobiliářem. Velmi cenná je iluzivní podoba hlavního oltáře a oltáře v kapli sv.Josefa (ta je skryta za presbytářem) a také iluzivní architektura varhan a soch. Požár z roku 1762 zničil původní fresky od Kryštofa Reichelta, nepoškozená zůstala jen kaple sv.Ignáce s obrazem jeho glorifikace od Petra Brandla z roku 1730.

Hlavní oltář z roku 1765 zaplňuje celou jižní stranu kněžiště a uprostřed něj je umístěn obraz Nanebevzetí Panny Marie. Na plátno jej namaloval Kristian Noldinger.

Varhany jsou dvoumanuálové, pochází z roku 1765 a zhotovil je králický mistr varhanář Josef Stroussel. Hodnotný nástroj je umístěn ve třech malovaných skříních. Jedna pětina inteiéru už není barokní, ale pochází z období rokoka.

 

Okolo kostela jsme pokračovali krátkou uličkou ke Gočárovu schodišti a po něm sestoupili ke vstupu do dalšího nedávno zrekonstruovaného parkového areálu – na terasy Karla Otčenáška. Z druhé strany jsou ohraničeny barokním schodištěm „Bono publico,“ odkud do níž rovněž vede vstup.

Na horní terase jsme viděli, že je nahoře lemována žlutou fasádou jezuitských kolejí. Pod nimi se ve čtyřech výškových úrovních nacházely vlastní zahrady propojené cihlovými schodišti. Na třech terasách se nacházejí fontány. Dvě krášlí zajímavé plastiky ptáků (zřejmě havranů) a u jedné polehává kamenná kočka. O všechny tyto výtvory se přičinil akademický sochař Tomáš Raft.

Na západní straně byl k vidění i altánek. Terasy krášlí množství růží, z nichž některé se dokonce plazí po zdech, na nejspodnější rostou hortenzie a na té nejvyššší jsou záhony levandule.

 

Po prohlídce jsme se vrátili nahoru na hlavní rynek a pokračovali jeho zužující se východní částí až do míst, kde přechází na další veřejné prostranství – Malé náměstí.

 

Na něm nás zaujalo vrcholné barokní dílo z roku 1718 – kašna se sousoším sv.Jana Nepomuckého, které sem bylo před koncem 18.století přesunuto kvůli výstavbě hradecké pevnosti od bývalého dominikánského kláštera. Sousoší pochází z dílny M.B.Brauna.

Za kašnou se nachází novodobá kovová plastika znázorňující v lehce satirickém duchu muže jedoucího na kole. Vytvořil ji sochař Tomáš Mišík a tím „chlápkem“ je architekt Alexandr Pur, jehož projekty v nedávné minulosti výrazně přispěly k dnešní podobě města.

 

Náměstí je ze všech světových stran obklopeno dvoupatrovými historickými domy, z nichž je několik památkově chráněno. Patří k nim např.budova bývalé radnice, nárožní „Cejpův palác“ a také barokní měšťanský dům s palácovým průčelím, v němž se později nacházela pošta. Na nejvýchodnějším konci rynku stojí původně starobylé měštanské stavení, upravené v éře renesance a klasicismu, v němž se roku 1890 narodil spisovatel Rudolf Medek. Sousední – co se týče úprav v historických stavebních slozích, velmi podobný objekt s č.p.3 - je zase rodným domem herce Josefa Beka, který v něm přišel na svět 21.prosince 1918. V obou domech zůstalo v přízemí zachováno podloubí.

 

Protože nejen „duchovní stravou„ živ je člověk (což vzápětí potvrdily naše už kručící žaludky), stavili jsme se v restauraci Černý Kůň na doplnění PHM v podobě svíčkové, limonády a pivečka.

 

Se spokojeně předoucími bříšky jsme z rynku nasadili zpáteční směr k vlakovému nádraží, ale protože jen hlupák by se zpět vracel stejnou cestou, provedli jsme průzkum spleti uliček tvořící komunikační bludiště severně od Velkého náměstí. Ulicí Dlouhou jsme okolo Klicperova divadla dorazili na menší, velmi půvabné prostranství v ulici V Kopečku a ulicí Palackého sešli k nábřeží. Tady se o kousek dál vypínala honosná budova Muzea východních Čech, po jehož prohlídce jsem už dávno pásl. Jana zmožená horka raději usedla na lavičku pod stínem stromu, takže jsem do jeho interiérů nabitých četnými expozicemi napochodoval sám.

 

Po prohlídce jsme hladinu Labe překonali po blízkém Tyršově mostu a Havlíčkova ulice nás přivedla na další, už novodobý, zato ale velmi zajímavý rynek – Masarykovo náměstí. No a protože tu byl klid a navíc působilo oproti Ulrichovu mnohem útulnějším dojmem, líbilo se nám daleko víc.

K příznivému vjemu návštěvníků určitě přispívá drobná mozaiková kašna zdobící jeho plochu i s novodobou fontánou v jeho dolní polovině, v té horní ukrývající se parčík s dominantní sochou „Tatíčka“ a hlavně tím velmi interesantním blokem domů s nápaditě řešenými členitými fasádami, který vznikl podle projektu J.Gočára v roce 1922.

 

V nárožní restauraci Atlantě jsme se ještě stavili na tekuté občerstvení v podobě čepovaného Bernarda, po projítí další ulice ústící na Gočárovu třídu na konci Ulrichova náměstí navštívili kavárnu Libuši (mají tu zajímavá svítidla v podobě obrácených hrnků), no a pak už se čas věnovaný prohlídce města naplnil a my museli odejít k vlaku...