Procházka obcí Hutisko - Solanec

Na tento výlet rozdělený do dvou částí jsem se vydal první loňskou zářijovou sobotu. Nejprve mne čekal „průzkum“ obce Hutisko-Solanec, poté návrat na Soláň a pochoďáček do Nového Hrozenkova.

Abych to všechno stihl, bylo nutno si přivstat a odjet na Vsetín už autobusem v 5.30. Tady mne čekal rychlý přestup na spoj do středu Velkých Karlovic a tím posledním busem s paní řidičkou výjezd nahoru na Soláň a následný sjezd mnoha serpentinami severním úbočím hory do hlubokého údolí. Cestou mne zaujal pohled na pěknou restauraci s poněkud neobvyklým názvem – „U Veselé lišky.“ Když bus po silnici doklesal k začátku obce Hutisko – Solanec, odbočil vlevo do doliny Zákopčí se stejnojmennou místní částí a tam jsem na točně vystoupil. A nestačil se divit, jak je dnešní ráno celé prosluněné a krásné.

 

Zákopčí je osadou, jejíž stavení jsou rozhozena v dolině Hutiského potoka. Nad točnou busu se vypíná budova bývalé školy a v její zahrádce jsem si hned u cesty prohlédl repliku pomníku prvního československého prezidenta.

Ten původní byl na Valašsku jeden z prvních a roku 1921 se o něj přičinil vlastenec a učitel Cyril Mach. Ke zbudování jej přiměly dotazy školáčků, kdy že se na ně přijede pan prezident podívat. Mach věděl, že se tak nikdy nestane (což vysvětlil i dětem), ale napadlo jej vystavět Masarykovi pomník, díky němuž tak děti mohly „tatíčka“ vídat každý den.

O reliéfní portrét hlavy státu se postaral sochař Drahoš a dvacet místních pracovalo na zbudování „Masarykovy skály“ s nadšením a bez nároku na jakoukoliv odměnu. Z okolních strání sváželi vhodné kameny a museli tak činit velmi opatrně, neboť kantor si přál, aby na nich zůstal růst mech.

Slavnostní odhalení pomníku se uskutečnilo 28.října 1921. Tento pomník časem zanikl a dnes tu stojí jeho přesná napodobenina, doplněná zobrazením dvou dítek spínajících k reliéfu T.G.Masaryka ruce.

 

Za pomníkem jsou na zdi bývalé školní budovy umístěny dvě pamětní desky. První je věnována učiteli Cyrilovi Machovi, který tady v Zákopčí učil mezi lety 1920 až 1940. Jeho osud se završil v květnu 1945, kdy padl v Praze při obraně Českého rozhlasu.

Ta druhá je upomínkou na spisovatele J.F.Karase, jenž se tady v Zákopčí usadil v domku nad školou. Místní jej měli rádi a bez problémů jej přijali za „svého.“

 

Odtud už jsem po silnici pokračoval ven z osady a po pár minutách stanul u honosného pomníku Masarykovy ženy Charlotty, vlastně u nás v republice jediným. I o jeho vystavění se zasloužil nám už dobře známý místní učitel Cyril Mach, spolu se svými žáky a obyvateli Zákopčí. Pomník sestává z ohromného pískovcového balvanu, na němž je umístěn reliéf Charlotty (autorem se stal akademický sochař docent Václav Hynek Mach) a dvojjazyčného nápisu:

 

Ženě trpitelce a všem jejím sestrám.

To the Suffering Women And All Her Sisters.

 

K pomníku umístěném ve svahu vedou schody z upraveného parčíkového prostranství s lavičkami na kamenných zídkách. Potůček tekoucí shora od Charlottiny studánky je přemostěn líbivým dřevěným mostkem. Tato zdařilá úprava pomníku i okolí se uskutečnila roku 2015.

 

(Žena T.G.Masaryka byla v tehdejším tisku zmiňována velmi málo. Charlotta pocházela z Brooklynu z bohaté podnikatelské rodiny. Byla vzdělanou ženou s velkým přehledem, milovala hudbu, literaturu a šachy, ale bohužel trpěla od mládí depresemi. Mladý Tomáš, tehdy 28-letý doktor filosofie, se s ní seznámil v Lipsku, kde Američanka studovala hudbu a brzy poté se ti dva vzali a časem spolu měli čtyři potomky – dvě dcery a dva syny.)

 

Po důkladné obhlídce pomníku a pár metrů vystupu do stráně nad ním už jsem se „chytil“ zelené tur.značky, stoupající po lesní silničce. Po přehoupnutí blízkého hřebene na půlnoční stranu, se zelená spojila se žlutým značením a klesala od silničky dolů lesem. Já je ale ignoroval a pokračoval dál po asfaltce… a dobře jsem udělal: jen co se cesta vyhoupla z hvozdu na rozsáhlou louku, otevřelo se přede mnou přímo fantastické výhledové panoráma.

 

Úplně vlevo byla v dálce v údolí Rožnovské Bečvy částečně vidět paneláková zástavba Rožnova anebo Zubří, pode mnou vlevo stavení notně protáhlé obce Vigantice a horizont lemovala kulisa Veřovických vrchů s nejvyšším Velkým Javorníkem (918 m).

Přede mnou se o kus níž na jakémsi širším sedle a protilehlém mírném svahu vypínala zástavba Hutiska a ohromný kus obzoru nad ním vyplňoval mohutný masív Radhoště (1129 m), s předlouhým vrcholovým hřebenem - na jednom konci s věží TV vysílače a kaplí sv.Cyrila a Metoděje a na druhém se sníženinou Pusteven. Napravo od Radhoště se vypínal vrchol vyššího Čertova Mlýna (1206 m), překrývající pohled na ještě vyšší sousední Kněhyni dosahující nadmořské výše 1257 metrů.

Odsud neviditelné údolí Horní Bečvy bylo nad Hutiskem zastíněno hřebenovým pásem nižších vršků a za ním bylo vidět kopečkovité podhůří zaplňující prostor mezi třemi obcemi nad Rožnovem a všechny se honosící „Bečva.“

Mezi dvěma kopci se v dálce na louce rýsovala silueta nového moderního kostelíka zasvěceného sv.Zdislavě, vystavěného poblíž obce Prostřední Bečva.

 

Jen asi půl kilometru pode mnou se rozprostírala velká dvoutisícová obec Hutisko – Solanec s několika zajímavými památkami a do jejího středu sestupovala právě ta silnička, z níž jsem se kochal úžasnými výhledy.

 

Před centrem obce jsem odbočil vlevo a nejprve zamířil ke kulturní památce v podobě starobylého dřevěného fojtství, v současnosti přeměněném na atraktivní pohostinství – Valašskou kolibu Fojtku.

Roku 1785 si ji jako příbytek pro svou rodinu vystavěl fojt Josef Křenek. Předtím, než se změnila na restauraci, tak se po několik generací fojtství dědilo z otce na syna.

 

Je to samostatně stojící mohutné roubené stavení, se zachovalou pavlačí a průčelím a podsaditými dřevěnými štíty. Bylo zbudováno na kamenném soklu a po dokončení zakryto sedlovou střechou. Vevnitř je možno navštívit restauraci s hlavní světnicí a dvěma komorami, o celkové kapacitě padesát lidí. Venku je hostům k dispozici venkovní zahrádka a letní šenk, využívaný též k firemním akcím, svatbám a rodinným oslavám. Venkovní posezení zdobí typické dřevěné malované valašské kláty (včelí úly) a vedle koliby je ohrazená pastvina s ovečkami.

 

Já se u koliby ocitl ještě před jejím oficiálním otevřením (11 hod), ale ochotným personálem mi bylo umožněno projít si alespoň venkovní areál a nafotit, co se mi líbilo. Interiér restaurace jsem bohužel nespatřil, ba ani neochutnal žádnou z nabízených specialit, ale dle recenzí na netu jsou návštěvníci s kvalitou jídla i obsluhou velmi spokojeni a hodnotí je jako Fantastické!

 

Koliba se nachází v areálu, přístupném velkou dřevěnou branou. Při cestě od „Fojtky“ do centra obce na velkou náves (či dokonce náměstí?) jsem za hlavní cestou minul v zástavbě zajímavý moderní dům, na střeše s věžičkou, v jehož interiéru se nachází cukrárna s názvem „Patisserie pod Věží.“

Rynek s parčíkovou úpravou zdobil Pomník padlým a nacházela se zde i zastávka busů, takže se sem po prohlídce obce musím vrátit. Nyní jsem pokračoval ulicí do kopce, minul polychomovanou sochu známého světce a od zákruty už uviděl další můj dnešní cíl – chrám sv.Josefa.

 

Jeho dřevěného předchůdce si místní vystavěli Léta Páně 1732. Nedlouho poté byl zničen požárem a v roce 1748 jej nahradil chrám zděný, který je dnes kulturní památkou. V interiéru, do něhož možno od vchodu bez problémů nakouknout, lze obdivovat mimořádně zajímavé fresky od Františka Podešvy, akademického malíře žijícího na „Valašském Olympu“, na Soláni. Venkovní fasádu dvěma rozměrnými mozaikami vyzdobil rovněž malíř akademik - místní rodák Luděk Majer.

 

Tuto zděnou sakrální novostavbu (1748) z větší části financoval Jiří Křenek, pocházející z rodu soláneckých fojtů a zbytek byl vybrán od místních. Původní dřevěná věž zvonice, odolala ničivým plamenům, a proto zůstala zachována. Věž z kamene ji nahradila až roku 1840.

Chrám byl zbudován ve stylu pozdního selského baroka, má dva boční vchody a nad tím hlavním se tyčí více jak třicet metrů vysoká hranolová věž.

Hlavní oltář je zasvěcen svatému pěstounovi a pochází z roku 1780. Plastiky moravských věrozvěstů byly na oltář umístěny až v roce 1977 a jejich autorem se stal tvůrce venkovní mozaiky - akad.malíř Luděk Majer.

Původní zvony byly ve druhé světové válce zabrány pro válečné účely (zůstal tu jen umíráček) a nové na věž přibyly roku 1966. Léta Páně 1990 byl interiér chrámu obohacen novým kůrem a varhanami. O tři roky později byla zahájena celková rekonstrukce chrámu a poslední úpravy proběhly LP 2007.

 

Poslední pamětihodnost Hutiska Solance se vypínala z nejvyššího bodu hřbitova, rozloženého okolo kostela sv.Josefa a ve svahu severně od něj. Byla jí unikátní smuteční síň, jejíž neotřelá podoba byla zřejmě inspirována tvarem valašského „plpáku“ – klobouku.

 

Zbudována byla v sedmdesátých letech minulého století podle projektu architekta Jaromíra Jakeše. Tento pán, narozen roku 1938 ve Velkých Karlovicích, o řadu let později vystudoval pražskou uměleckoprůmyslovou vysokou školu. Kromě Hutiska Solance vyprojektoval smuteční síň Katovice, Smuteční síň Ponikia, Smuteční síň Luka nad Jihlavou a mnoho dalších.

 

Já si od téhle v Hutisku - Solanci ještě vychutnal krásný výhled na větší část obce a hradbu Vsetínských vrchů se Soláněm, no a pak už vyrazil nazpět do obce na rynek, aby mi nejbližší spoj vedoucí do Velkých Kalovic přes valašský „Olymp“ nakonec neujel...