Procházka opočenským zámeckým parkem

Fotografie (75) • Foto: Franta

Opočno. Kouzelné slůvko, vyvolávající představu spanilého východočeského zámku, který bohužel Jana i já zatím známe jen z obrázků. Impuls k jeho neodkladné návštěvě ke mně před koncem května vyslal kolega z práce - Karel, který se svou manželkou též rád cestuje. Barvitými slovy mi popsal víkendovou návštěvu skvostných interiérů zámku a hlavně jeho cenné zbrojnice. (Kája je totiž členem jedné zlínské skupiny historického šermu, která často vystupuje např.na hradě Sovinci, a tak mi bylo jasné, že jej hlavně ta středověká zbroj převelice uchvátila.)

Svoji choť jsem po návratu z pracovního procesu ihned seznámil s plánem cesty na nejbližší sobotu a jak správně předpokládal, byl přijat s nadšením. V pátek u nás stejně začíná ten slavný dětský filmový festival, a jelikož bude příští týden ve všech alejích nablito, bude lepší, když z města aspoň na jeden den vypadneme.

Byl to den naprosto podobný předchozím – i když byl teprve měsíc máj, léto se vlády letos ujalo již od dubna. Dlouhá cesta ze Zlína až do východních Čech probíhala ještě za příznivé teploty, ale tu nám záhy nadzvedlo zpoždění, které jsme nabrali v Olomouci... a pak přestup v Chocni. Tady nás totiž nádražní rozhlas (i digitální displej odjezdů) informoval, že budeme muset až do Týniště nad Orlicí pokračovat náhradní busovou dopravou. Ono se ale nadarmo neříká, že je vše zlé i pro něco dobré – takhle jsme projížděli dědinami a městečky v takové rovině, do nichž bychom se my, horalé, kvůli strachu z nížinné nemoci dobrovolně nikdy nevypravili.

V Týništi nás čekal přestup do vlaku a cestu do Opočna cestujícím v našem vagónu obzvláštnila jedna rusovláska, která byla majitelkou altového hlasu. V průběhu cesty totiž několikrát hlasitě vykřikla - „Miláčku!“ - načež sebou všichni pasažéři mužského pohlaví trhli a udiveně se s úsměvem na rtech uculili... leč tohle láskyplné oslovení nepatřilo ani jednomu z nás, nýbrž zrzčinu neposlušnému psovi!

V Opočně nám díky zpoždění bus do města pláchl. Jelikož měl jet za dvacet minut spoj další, využili jsme tento čas v chladivém stínu nádraží nejen k relaxaci, ale i likvidaci řízků.

A dobře jsme udělali! Teď trochu předbíhám, ale k jídlu v restauraci jsme se dostali až po prohlídce feudálního sídla těsně před našim odjezdem k domovu.

Vyprávění o krásách městečka a zámeckého sídla bude ale součástí jiného cestopisu, dnes vás chci pozvat „pouze“ na virtuální spoluúčast při naší prohlídce opočenského zámeckého parku:

Stála opravdu za to, dokonce mne uchvátila natolik, že si zasloužila tohle samostatné povídání. Po jejím absolvování mne zarazilo, proč se zámecké parky dělí pouze na parky francouzské a anglické, když tu máme ještě ten zcela unikátní – opočenský?

Má sice charakter toho, který do našich zemí přišel z hrdého Albionu, jenže tento byl naprosto fantasticky zasazen do divokého skalnatého údolí Zlatého potoka a tvoří architektonicky nesmírně vyvážený celek.

Po vzniku hradu na opukovém skalisku (odtud i název Opočno) bylo údolí pod ním odlesněno a stalo se součástí jedné z našich historicky nejstarších obor. Rudolf Josef Colloredo- Mansfeld nechal dolinu začátkem „století páry“ upravit na rozsáhlý anglický park, jehož ozdobou se staly i vodní plochy dvou rybníků, dále pak různé romantické stavbičky a vodopády.

My jsme do parku vstoupili u několikaposchoďového letohrádku, poblíž něho se už za Trčků z Lípy nacházela zahrada okrasná, užitková a ovocná. Před koncem 18.století tady prý byly vysazeny višně, broskve, meruňky a mišpule. V dnes opraveném skleníku a bývalé oranžerii se pěstovaly dokonce i citrusy a ananasy. Dnes se návštěvník musí namísto ovocné ochutnávky spokojit s vyhlídkou na město a velkým obloukem sestoupit pod skalnatým úpatím letohrádku dolů do údolí. Jak jsme se mohli dobře povšimnout – je tady trošku chladnější a stinnější mikroklíma, v němž našli zalíbení četné smrky, modříny, habry a tisy. Viděli jsme tu i kus opravdového suťového lesa. Ani ty opukové stěny nejsou holé a pokrývají je nízké kapradiny a mechorosty.

To jižní svah pod zámkem už tak prudký není a díky slunnější poloze je flóře mnohem lepším místem k životu. Daří se zde hlavně buku, jasanu, dubu, javoru a jírovci. Teplou stráň si oblíbily i cypřišky, zeravy a našli bychom tu dokonce exota až z jižní Evropy - planou formu tulipánu lesního.

Dno hluboce zařezaného údolí s okolními opukovými srázy má diky tekoucímu potoku a dvěma velkým rybničným plochám zase úplně jiný ráz. V mokrém mikroklímatu si libují dřeviny exotické, z nichž je tu k spatření např. líska turecká, smrk východní, tulipánovník anebo lípa stříbrná. Méně nápadné siluety stromů patří jinanu dvoulaločnému, katalpě či okrasné jabloni.

My si po překročení mostku k prvnímu rybníku zase libovali nad pohledy jak na jeho vodní hladinu, tak i na půvabné okolí s blízkým altánkem, od nějž se dalo sestoupit k hlučnému vodopádu. Cestou k druhému rybníku překvapily výhledy nahoru k zámku i na okolní skalní stěny s umělým orlím hnízdem. Spestřením byl i ten zvláštní dřevěný rotundový altánek a půvabné mostky, klenoucí se nad zúženými enklávami rybníků. Za druhou umělou vodní nádrží nás pak na konci zámeckého parku čekalo překvapení v podobě několika roubenek, jejichž umístění v okolní krajině bylo naprosto dokonalé. Chaloupky byly rozhozeny pod terasovitým svahem, stoupajícím ke kostelu Panny Marie a starému hřbitovu a obklopeny zajímavými shluky stromů i solitéry. Jedna roubenka nám díky vyvěšeným peřinám – ani nevím proč – navodila náladu Starého bělidla.

Z údolí nás pak čekal poněkud prudší výstup po chodníku lesním svahem a v závěru nás schodiště vyplivlo na vnitřní arkádové nádvoří opočenského zámku.

(Závěrem bych chtěl ještě podotknout, že se park dočkal velké rekonstrukce až před koncem minulého tisíciletí... no a v té veřejnosti nepřístupné oboře se pro ukojení vaší zvědavosti chová daněk skvrnitý, jelen sika a muflon obecný.)

Poslední aktualizace: 24.11.2018

Procházka opočenským zámeckým parkem na mapě