Půlkolečko okolo Držkové

První dubnovou neděli jsme se rozhodli podniknout kratší procházku po okolí obce Držková. Předpověď slibovala krásné, byť trochu chladnější slunečné odpoledne, ale jako obvykle to meteorologům nevyšlo. Poněvadž jsem byl stále ještě na neschopence a měl zdravotní vycházku omezenu čtyřhodinovým limitem, mohli jsme na ni vyrazit až po druhé hodině odpolední. Už při přesunu trolejbusem na autobusové nádraží se ale Oskárek začal schovávat za mraky a ledva jsme se usadili v dopravním prostředku, zmizel z oblohy úplně. Na ni se znovu vyloupl až v samém závěru naší cesty, jenže to už nám bylo prd platné, neboť jsme s vyplazenými jazyky pospíchali na zastávku do dědiny na poslední autobus do Zlína.

 

Nyní se ale vraťme na samý začátek výletu:

 

Autobusová linka ze Zlína vedla do cíle naší cesty přes Štípu, Kostelec a okolo areálu ZOO Lešná, za nímž probíhá na vykoupených parcelách budování nových výběhů. Následovala velká obec pod zříceninou kdysi slavného hradu Lukova, stoupání do kopce Rablina a přes les jsme se přehoupli do doliny s říčkou Dřevnicí. Tady projeli přes dědinu Kašavu a Držkovou a za ní vystoupili na zastávce Pod Jaroňovou.

 

Po zpevněné cestě pak už naše nožky zamířily lesem do kopce, ale je nutno dodat, že hlavní stoupání pod temeno Zadního Lázku (566 m) nás čekalo až od chatové osady, na níž jsme narazili asi po půlkilometru chůze. Zde se k nám přidalo zelené značení vedoucí zdola z držkovské dědiny a my se po něm kratším strmým úsekem vyšvihli vysoko nad údolí. Velká škoda, že bylo nebe zatáhlé a my se nemohli stoprocentně potěšit těmi výhledy!

Kromě protějšího hřebene s vrchem Kopnou a Sýkornicí bylo v jeho svazích vidět několik lučin s pasekářskými usedlostmi. Abychom nepřišli úplně zkrátka, procházeli jsme i my kolem pastviska s ovečkami, naše oči se potěšili pohledem na několik okolních zajímavých chat a od té nejhezčí už mírným stoupáním po okraji lesa dorazili na předěl – do lučinatého sedla mezi Předními skálami a Zadními skálami a PP Holíkova rezervace. Tady se naše zraky nejprve zaměřily na procházející skupinky výletníků se psy, a poté se popásly na okolní kopce a hřebeny dalekými, leč trochu podmračenými výhledy. Jakmile jsem usoudil, že by to i Janě stačilo, zavelel jsem vpravo vbok a vyrazil po lesní cestě k blízkým Zadním skalám, které už jsou součástí Holíkovy rezervace.

 

Když jsem tu byl naposled, otvírala se pod nimi směrem k jihovýchodu fungl nová paseka, která umožnila na nižší část krásné skalní hradby do té doby velmi neobvyklý, leč velmi interesantní pohled.

Tři navzájem propojené skalní věže dosahují svými stěnami výše bezmála dvaceti metrů a tvoří 40 m dlouhou skalní hradbu, doplněnou níž ve svahu odloučenými skalkami a velkými balvany. Ke skalnímu areálu náleží ještě asi 70 m vzdálená skalka Pes, kterou směrem k západu skalnatý hřeben končí.

Z pohledu romanticky založeného milovníka skal se jedná o vskutku velmi zdařilý přírodní výtvor, k němuž byl materiál dodán našim už důvěrně známým přítelem – magurským to flyšem – a to ve formě pískovce a slepence.

Lidičkové horolezečtí Zadní skály člení na Věž Západní, Prostřední a Východní, ale příliš často tuto skalní krásu nenavštěvují, protože ona je zvláště po deštích dlouho mokrá… a navíc mají Přední skály podstatně blíž.

Jak jsem po překonání hřebene zaregistroval, ani tohle už neplatí, protože někdy nedávno byl lesní porost vykácen i z druhé strany skalní hradby. Z čehož jsem byl tak trochu na rozpacích. Na jedné straně tímto počinem lesáci umožnili na odvrácenou stranu Zadních skal naprosto nečekaný celistvý pohled, ale osobně si myslím, že jim příkrov okolního hvozdu slušel víc… takhle totiž vypadaly jako násilně obnažené děvy, které se za svou nahotu před návštěvníky stále ještě tak trochu stydí!

(Je ale třeba dodat, že rozhodně nemají za co…)

Po obejítí úpatí skalní hradby jsem fotící Janu opustil a zamířil k blízkému bizarnímu skalisku, které bylo rovněž součástí Holíkovy rezervace.

 

Ta má rozlohu 6.22 ha a do jejího přirozeného a zachovaného porostu původního horského karpatského lesa nebylo lesním závodem zasahováno už několik desítek let před jejím vyhlášením, což se oficiálně stalo v roce 1987.

Lesní porost je tvořen dvěma stupni starých stromů, přičemž některé dosahují stáří více jak 130 let. Nejvíce je zastoupen buk lesní s příměsem jedle bělokoré, jasanu ztepilého a javoru klenu. Část rezervace je prorostena „obyčejným" smrkem. Z ostatních dřevin se sem vtrousil jeřáb ptačí, bříza bělokorá, borovice lesní a modřín opadavý. Bučina má velmi chudé bylinné patro a tak je „vzácnější kvítí" vidno pouze na skalnatých výchozech, tvořících dominantní část přírodní rezervace. Pouze tady roste osladič obecný a kapraď samec, v okolí lze nalézt též svízel vonný a strdivku jednokvětou.

Ze vzácných živočichů zde hnízdí několik druhů ptactva - které stejně jako já a horolezci - rádo vyhledává malebná skalní zákoutí. Ptáci ale mají na rozdíl od nás ve skalách svůj stálý domov a také tu vyvádějí z hnízd své potomky - každoročně je tak svět obohacen o mláďata buď holuba hřívnáče, jestřába lesního anebo rehka zahradního.

Páteř Holíkovy rezervace tvoří výrazné skalní výchozy, tvořené lukovskými vrstvami soláňských vrstev magurského flyše. Přitom se nejedná o hromady na sebe poskládaných balvanů a skalek, ale o poměrně mohutná, velká a rozeklaná skaliska působivých tvarů a forem. Jsou tvořena slepencem a tvrdým hrubozrnným pískovcem a nad zemský povrch vystupují ve formě několika velkých mrazových srubů. Ty mají podobu stupňovitě na sebe poskládaných skalních lavic, vysokých více jak 15 m a oddělených od sebe puklinami a převisy a z čel skal trčí výrazné „skalní nosy." Díky okolním popraskaným a na zem spadlým lesním velikánům porostlých choroši a pahýlům staletých stromů je Holíkova rezervace velmi divoce vyhlížející, zato ale nádhernou přírodní památkou.

Pásmo geomorfologicky velmi působivých skalních výchozů dosahuje celkově více jak 600 m délky a celá oblast dost připomíná divoké a rozeklané skaly v pralesovité části krásné hory Čerňavy vypínající se nad rekreačním střediskem Tesák.

 

Po obkouknutí bizarního skaliska naproti Zadních skal už jsem spěchal po lesní cestě nazpět za Janou. Dohnal jsem ji asi v půli komunikace a navrhl jí, že si cestu na zeleně značenou turistickou trasu zkrátíme dolů lesem. Žena moc nadšená nebyla, ale když jsem jí ukázal, jak zdolat prudší svah chůzí stylem „stromečku“, tak to nakonec – byť s frfláním – dala.

Zkontrolování časomíry nás nepotěšilo: bylo rovných 16.hodin, takže jsme na návštěvu naší oblíbené staré hrušky pod Předními skálami mohli rovnou zapomenout a namísto toho sestoupili po cestě vedoucí po okraji velké louky se soukromými pozemky a usedlostmi dolů do údolí Ráztoky. Nějakou dobu jsme se tady ještě zdrželi focením, neboť z lučiny se vypíná nádherný exemplář smrku (už jeho růst jezdíme pozorovat skoro dvacet let!) a dnes mu na okraji bývalé pastviny společnost dělal pozoruhodný polní strašák, takový ten typu „sám voják v poli“…

 

Po sestupu na silničku do držkovské Ráztoky nás zaujala nově stojící chaloupka, stáj a ohrada s kozami a rybníčkem u potoka, kterýžto areál zde právě rodinné návštěvě ukazoval jeho autor – prošedivělý, leč bodrý senior.

 

My se ještě chvilku zdrželi focením ostatních novodobých roubenek a jednoho unikátního včelína, a pak už přes skalnaté hrdlo Ráztoky zamířili zvýšeným tempem do Držkové k autobusové zastávce, neboť nás od ní dělila vzdálenost 1.5 km a nám k jeho překonání nezbývala ani čtvrthodinka!

 

Při té zrychlené chůzi jsem si uvědomil, že mnozí z vás asi nezná význam slova „ráztoka“, takže nezbývá, než jej vysvětlit. Pochází totiž z mluvy původních valašských přistěhovalců a v jazyce národa, který do našich Západních Karpat po dlouhodobé migraci doputoval až z dalekého Rumunska a Ukrajiny, se tímto slovem označovalo hluboké údolí, sevřené zvláště strmými horskými svahy anebo také soutěska či rokle. Velmi názornou a hezkou ukázkou typické valašské ráztoky je právě tahle, kterou u obce Držková v Hostýnských vrších vyhlodala říčka Dřevnice.

 

Ale čert vem všechny úvahy o ráztokách a jiných ďasech, když žena mele z posledního a nám už to za pár minut jede… je třeba ji popohnat!

 

Nakonec naštěstí vše dobře dopadlo a na zastávku k poslednímu busu jsme dorazili dokonce s šedesátivteřinovým předstihem...