Sibiňské hory - CINDREL (ročník 1998)

Vrchol.skalky s výskytem granátů  •  Fotografie (3)  • Foto: pavelh

Vstoupit do fotogalerie (3 fotografií)

Hřeben Sibiňských vrchů

Pohled od hájenky Poiana Muncel: Pohled od hájenky Poiana Muncel na pohoří Lotru

Vstoupit do fotogalerie (3 fotografií)

Přelom srpna a září. Přeháňka střídá přeháňku. V drobných přestávkách mlha ustoupí, na krátkou chvíli vykoukne slunce. Za dvacet minut je pryč. Kmeny i jehličí věkovitých karpatských smrků jsou obaleny mazlavým, houbovitým lišejníkem. Chceme-li přiložit na oheň, musíme ho z větvoví odstranit. Stejně nelze topit ničím jiným než čerstvým smrčím. Ostatní dřevo, jehož se tu povaluje dost, je pro své nasycení vodou absolutně nehořlavé. Veškerou energii spotřebováváme několikahodinovým rituálem - rozděláním ohně a přípravou jídla, neboť celý lesík, včetně ohniště, se stává jednou velikou louží. Intenzívnější slejváky přečkáváme ve 100 metrů vzdálené hospodě. Trčíme tady již třetím dnem, nervová soustava lehce narušena. Komunikace vázne, nerozváže ji ani laciná kořalka či dobré točené pivo, a když tak jen tím nejhorším směrem. Kromě nás zde zbývají dva stany - poslední ztracenci. Přerostlé sojky, rozměrů střední slepice, se hlasitě rvou o Odpadky, občas se mihne toulavý pes. Chceš vědět, kde je ten ráj? Jižní Karpaty, Sibiřské Hory. Letovisko Paltinis, nadmořská výška 1450 m. Nejvýše položené rumunské horské středisko je dostupné silnicí z proslulého sedmihradského města Sibiu. Tvoří ho několik hotelů, pošta, pár podnikových chat a nezbytné tábořiště, k hlavním atrakcím patří sedačková lanovka na vrch Oncesti (1717 m) a lyžařské vleky se slušnými sjezdovkami. Pravidelně sem zajíždějí autobusy příměstské Dopravy. Podnět k návštěvě tohoto “pekla” vyšel z mé hlavy. Důvodem bylo spojení dvou koníčků – horské turistiky a mineralogie. Svorové partie nejvyššího vrchu mají údajně obsahovat hezké granáty. Výsledná úmluva zní: zítra se pokusíme zdolat Cindrel (2245 m), pakliže bude nepříznivé počasí, přesouváme se. Část výpravy nevydržela a ještě večer zmizela za termálnímy prameny lázní Baile Herculane. Čemu vlhko prospívá, jsou houby. Nacházíme spousty hřibů, lišek a dalších druhů. Zajímavé jsou zdejší exempláře růžovek. Rostou do výše až čtyřiceti cm, s kloboukem sytě hnědé, hřibovité barvy posetým strupy, typickými pro muchomůrky. Třeň a lupeny jsou béžové, v místě narušení s ostře růžovými skvrnami. Probouzím se s napětím. Kupodivu venku svítí slunce, fouká lehký větřík, roztahané mraky se rychle prohánějí po obloze. V kiosku u lanovky doplňujeme zásoby, jízdu odmítáme. Naposledy si ujasňujeme cestu. Vycházíme ze schematu na orezlé tabuli vedle parkoviště, dále z plánku vyvedeného tužkou, který vyvěsil za sklo majitel trafiky a xerokopie z průvodce po rumunských horách. Možnosti máme dvě: buď úbočím a přilehlými hřebínky nebo hlavním hřebenem. Vítěží hřebenovka. Časový údaj uváděný všemi třemi zdroji se ustaluje na pěti, až šesti hodinách cesty. Nejprve stoupáme serpentinami kamenité horské silničky. Potkáváme partu, která renovuje turistické značení. Silnice se držíme do sedla s hájenkou Poiana Muncel. Ačkoli jsme ve výši 1700 metrů, pořád nás obklopují husté smrčiny, jejichž pásmo končí až nad osmnáctisty. Bohužel značkaři, v zápalu rekonstrukce, natřeli pokácený rozcestník na bílo, včetně směrovek, což způsobilo lokální orientační zmatek.Ten však byl úspěšně vyřešen a my stoupáme vstříc novým zážitkům. Krok po kroku nám Sibiňské Hory odhalují svou tvář. Centrální hřeben má charakter našich Jeseníků, či Krkonoš. Mírně členitá, zaoblená travnatá pláň s občasnými skalisky, o nadmořské výšce 1900-2000 m. Jako bájný ostrov v nekonečné pustině vypíná majestátný Cindrel s popraškem čerstvého sněhu. Kosodřevina je zastoupena podružně, většina byla odstraněna z důvodu rozšiřování pastvin. Blíží se podzim, setkáváme se jen s jedním ovčím stádem. Ostatní jsou již v nižších polohách, o čemž svědčí opuštěné salaše. Hlídací psi se zmohou jen na krátké zaštěkání, vržený kámen je zažene zpět. Během túry nám dochází, že vrcholky nejsou tak ploché jak se nám původně jevily, chvílemi se v táhlých stoupáních slušně zapotíme. Ani Cindrel není tak blízko. Inu, známý klam hor a průzračný podzimní vzduch. Nicméně, usilovně se dereme kupředu. Červená značka kopíruje vozovou cestu vedoucí k útulně Cinaia. Putuje se výborně, počasí nám přeje. Ještě poslední tři vrcholky než přijde závěrečná lahůdka. Ženská menšina, pod pohrůžkou návratu zpět, přesvědčuje mužskou většinu o nutnosti, na první pohled zcela nesmyslné zkratky odbočkou, co směruje k útulně. Nejen, že ztrácíme výšku, ale v zápětí se škrábeme traverzem mezi borůvčím, kosodřevinou, balvany a hustými křovinami jeřábu zpět. Na značku se napojujeme si 1 km od místa, kde jsme z ní sešli, aniž bychom provedli boční obchvat vrcholu, což měl být původní úmysl použití zkratky. Naštěstí značená cesta provádí obchvat po pravé straně. Jediný efekt zkratky byl, že nás opustila doteď výborná fyzická kondice. Proto uvažujeme o noclehu v útulně. Vyčerpáni zdoláváme hřebenovku a dostáváme se na mírné úbočí Cindrelu. Šířka plošiny činí asi 150 metrů, po obou stranách končí Ostrou hranou, za kterou následuje hluboký skalnatý kar - v pravém se rozkládá Velké jezero (I. Mare), přirozeně tu máme i Malé (I. Mic). Celé úbočí pokrývá nízce spasená tráva, scenérie nekonečné pustiny je dotažena takřka k dokonalosti. Lehce ji narušuje výrazná plechová tabule s označením rezervace a obrázkem přeškrtnutého stanu v sousedství velké medvědí stopy. Copak asi vyjadřuje? Pozor hrozí sežrání medvědy? Z důvodu ochrany medvědů – nestanujte. Taktéž může sloužit k vyděšení putujících a přesměrovat jejich touhu po noclehu k útulně. Soupáme travnatým svahem s nesouvislou sněhovou pokrývkou, jakmile jsme opustili závětří hřebene, opřel se do nás nepříjemný studený vítr. Nelze si obléci další vrstvu, všechny máme na sobě. Konečně! Pozdě odpoledne dobýváme Cindrel. Na jih od nás se tyčí paralelně jdoucí hřbet pohoří Lotru, oddělený sedlem Steflesti (1720 m), se stejnojmenným vrcholem (2211 m) přímo proti nám - dvojník. Západním směrem se táhne holá Ďáblova pláň (2160 m). Severně hřbet klesá do transylvánské vysočiny, od východu jsme přišli. Vítr duje silněji a silněji, chvílemi se přes nás převalí mlha. Hledám ve vrcholovém skalisku granáty. Ano, jsou tu - drobné fialové almandiny. A to jsem kvůli nim táhnul i geologické kladivo. Pěkná pošetilost! Dva památeční vzorky balím domů. Všichni drkotáme zimou a dáváme se na rychlý ústup. Příjemnou změnou je zpětný přechod do závětří. Z červené se v sedle pod úbočím oddělujeme zkratkou k chatě. Ženská menšina se nám snaží vsugerovat, že v případě krachu noclehu odejde z tohoto světa. Jako na zavolanou před námi vystupuje dřevěná chatička, schovaná mezi zbytky kosodřeviny. Z komína stoupá kouř, slyšíme kravské zvonce. Očekáváný útok psů se nekoná. Chalupa je obydlena staršími manžely. Správce, jinak pracující v lese, zapřahá koně k cestě na Paltinis za nákupy. Váháme. Teplá postel vítězí nad promrzlým stanem. Navíc si nás útulna získala. Skromný pokojík s čistými lůžky a kachlovými kamny, ale hlavně s idylickým výhledem na protilehlé pohoří Lotru. Sousední zastřešená veranda slouží coby jídelna, sušárna bylin i dřevník. Na obložení visí různé kalendáře, plakáty hor a svaté obrázky. K chatě přiléhá stáj pro dobytek, kupodivu sem vede i elektřina. Nadmořská výška činí 1830 metrů. Vydatné prameniště obrůstají statní jedinci oměje. Drobným zklamáním jsou dvojnásobné ceny pro cizince. Zkoušíme ubytování bez zápisu, ale zbytečně – tržby jsou odváděny turistickému klubu ze Sibiu. Paní domácí roztopila kamna. Nás upozornila, abychom mnoho nepřikládali, což nás trochu zaráží. Chvíli komunikujeme s pomocí česko-rumunské konverzace, zakoupené ve výprodeji za 5 Kč, avšak únava nás brzy zahání na kutě. Přišla jasná noc. Z roztroušených salaší se ozývá teskné psí vytí. Pokojík je i k ránu neskutečně vyhřátý, okno zarosené. V kuchyni paní plísní svou vnučku. Vaříme čaj, snídáme. Přichází čas loučení. Jsme obdarováni pecnem chleba. Vzduch je nezvykle teplý, Hory se schovávají v lehkém oparu. Po necelém kilometru zaujala ženskou menšinu vysoká koncentrace borůvek. Poněkud se smráká. Sotva opouštíme borůvkoviště, spouští se první kapky. Drobný deštík přechází v silný liják. Padla mlha, naštěstí orientace nečiní problémy. U hájenky Poiana Muncel potkáváme několik babiček v masívních pláštěnkách, s košíky plnými hřibů. Nakost promoklí a značně zdecimovaní dosahujeme letoviska Paltinis. Text: Jakub Hloušek Foto: Pavel Hloušek

Autor: jakub

Další články autora: 7

hodnotit kvalitu příspěvku | nahlásit příspěvek redakci

Sdílet s přáteli