Skřítek– Dolní Moravice před zákazem pohybu, 270221

Steve Miller se svým bandem zpívá že „nikdy se nemá říkat ne (nebbo nikdy)“, stejně tak my lyžaři neříkáme, že následuje poslední jízda, a u běžek by to mělo být podobné. Každopádně nejen nadcházející vládní opatření, ale i samotná příroda nám užívání zimních radovánek poněkud zkrátila.

Každopádně poslední únorová sobota ještě nějaký sníh na horách uchovala, ačkoliv musíme směřovat do vyšších poloh. Vlastně jsme za ty zhruba dva měsíce navštívili většinu našich oblíbených míst, snad jen z faktem, že jsme dosti omezili lokality mezi Červenohorským sedlem a Pradědem, kdy se vyskytla jen silvestrovská vyjížďka na Švýcárnu.

Nakonec i původní záměr zamířit na „Červeňák“ byl přebit směrem na Skřítek a Alfrédku.

Cesta busem trvá jen něco málo přes půl hodiny a jsme tam tak akorát, abychom si dopřáli okénkového točeného Huhňáku. Je zajímavé, že vlastně celkem obyčejné výčepní pivo v kelímku chutná neobyčejně dobře, protože v našich bydlištích máme podobných možností minimálně (u nás hospodští omezení drtivě dodržují). Klasicky vyrážíme po červené značce k rozcestí Nad Skřítkem. Původně jsem plánoval kolečko Pod Ztracené kameny, Alfrédka a zpět, ale spolucestující to ukecali na Karlov, čemuž jsem se ani nevzpíral. Takže v rozcestí odbočíme doprava po cyklotrase. Podle předpovědi počasí mělo sice přes noc i nasněžit, ale u Skřítku je nadmořská výška 860 m, tedy tak na hraně, spíš padal mokrý sníh, který natával. Po té ale mírně přimrzlo, takže stopa je dosti rychlá. V prudší části před rozcestím Žlutý potok raději běžky sundáme a tu stovku metrů musíme překonat opatrným sestupem. U potoka spoluvýletníci domazávají, protože mám běžky s moherem, tak poklidu pokračuju napřed, což ovšem vyplňuji i občasným focením. Jak se dostáváme do vyšší polohy přeci jen se na podkladu dá rozeznat vrstvička nového sněhu. Zcela evidntní to pak je u odbočky k přehradě na Splavském potoce, kde už nadmořský výška překonává nějakých 900 m a poměrně ostřeji v několika úsecích stoupá. Však se to i hodí prvním protijedoucím běžkařům, kteří evidentně snadno přibržďují. Nad přehradou následují dvě táhle zatáčky, pravá levá, tedy klasické esíčko. Za tou druhou už jsme takřka na dohled nejvyššímu místu výletu, rozcestí Zelené kameny (1130). U přístřešku posvačíme něco z vlastních zásob. Následuje pohodová běžkařská dálnice. Snad jedinou vadou je občasný poměrně ostrý poryv větru a víceméně oblačná až zatažená obloha, která nám nedopřeje žádných výhledů z občasných průseků.

Trasa v podstatě neznatelně klesá k úžlabině s velkou zatáčkou u toku čerstvě zrozeného Podolského potoka, který pramení nahoře u Jelení studánky. Trasa se stáčí k východu, spíš až jihovýchodu a v podstatě ve vrstevnici s mírným stoupání posledních 50 m doráží k Mravenčímu sedlu, kde následuje konečně pěkný sjezd k Alfrédce. Stará dřevěná chata i nový bufet je celkem obložená výletníky. K občerstvení stojí středně velká fronta, ale tentokrát nadále využíváme stále vlastních pochutin.

Další cesta směřuje do prověřené zatáčky Pod Malým kotlem (kousek do kopce a pak neznatelné klesání). Panovaly určité obavy, jak bude vypadat sjezd na Mravencovku. Před námi stála skupina skialperů a tak je vyzývám, aby nám cestu trošku proplužili. Ti kluci nám celkem rychle mizí, přeci jen pevná lyžáka v upnutém vázání a hrany na lyžích nečiní pro tyto pány žádný problém. Běžky jsou daleko náchylnější na nerovnosti, hlavně na díry po chodcích, kteří tuto zimu hojně využívají strojové úpravy. Protože ale o moc míst k vyžití nezbývá, aktuálně to všichni nějak víc tolerují (a pak prý že nejsme solidární).

Nakonec tedy sjezd nebyl tak strašný, ale na stehnech i lýtkách cítíme přeci jen určitou únavu po intenzivnějším plužení.

Na rozcestí už vypadá povrch stop hodně mizerně. Podle některých lyžařů je upravená stopa už hodně rozbitá, několikrát museli sundávat, takže volíme pokračování po asfaltce. Občas se dá najít nějaký sníh po okraji cesty, v nutnosti po ledovce na povrchu. Občas už leze i asfalt. Ono to naštěstí ke Štěrkovci nepatrně klesá, většinou ale používáme techniku soupaž, odrážet se na běžkách není čím. Spásou je odbočka k Vyhlídce a oblíbenou restaurací a betonovou rozhlednou (nenechte se klamat zjevem, stavba je betonová a to dřevo je plast).

Restaurace, přesněji výdejní okénko je v provozu, takže si konečně dopřejeme to další točené (zde novodobý Jarošov) a něco k snědku (zabíjačková polívka).

U Vyhlídky svítí sluníčko a protože kolem rozhledny i jinde v okolí už značně převažuje holý povrch bez sněhu, běžky už dál nepoužijeme. Původně jsme směřovali do Karlova, ale i tady toho je dosti za námi. A před námi ještě asi 5 kilometrů k autobusu do Dolní Moravice. Naštěstí máme stále dost času, takže to bereme takovým vycházkovým tempem.

Nová Ves je vlastně nejvyšší části obce a spousta chalup i chat má ryze rekreační účel, tak je na co koukat. Provoz je minimální. Navíc v obci je poměrné nahuštěný výskyt památných stromů (lípy, jasany). Ty ale ještě na plný rozpuk čekají. Kolem cesty bublá Moravický potok. I na konci cesty, tedy u hlavní křižovatky pod kostelem (a s obecním úřadem) je ještě pár zajímavostí. Minimálně zdejší pramen kyselky, velmi kvalitní sloup Nejsvětější trojice, případně barokní most na Moravici…