Směřujeme na severovýchod republiky – 24. den – rozhledna Lázek, Horní Čermná-rozhledna Mariánka a poutní místo na Mariánské hoře, NS Lanškrounské rybníky s rozhlednou Hláska na Kypuši a ornitologickou pozorovatelnou, rozhledna na Kozlovském kopci

V noci se silně ochladilo. V autě bylo 10 stupňů. Večer jsme si mysleli, jak šikovně parkujeme u koupaliště Vlčí Důl, ale vstáváme v půl deváté do stínu. Okolní vysoké stromy sluníčku brání.

Nejdřív jdeme využít toalety u koupaliště. Ota tvrdí, že když už tam jde, že se taky vykoupe. Já jeho nadšení nesdílím, ale ručník si s sebou beru. Na ten nejvzdálenější roh bazénu už svítí sluníčko, to je už lákavější. Jsme tu sami. Je to super, nepotřebujeme ani plavky. Jestli to večer bylo studené, teď je to ledové. Mám pocit, že po pár tempech mi nohy omrzají. Rychle vylézáme. Osvěžení však bylo super.

Až pak jdeme snídat. Sluníčko na nás mezi špičkami stromů už trochu pokukuje, hned je to veselejší. I když teplo stále vypadá jinak.

Plány máme ještě veliké, ale už to musíme pomalu stáčet k domovu. Aby měl Ota radost, zaměřujeme se hlavě na rozhledny. Začínáme u rozhledny Ļázek, která byla r. 1933 postavena na nejvyšším vrchu Zábřežské vrchoviny (714 m). Kupodivu se nechá dojet až k ní. Z dálky vidíme její dřevěnou věž. Sice víme, že je objekt v soukromém vlastnictví a že je veřejnosti nepřístupný, jenže věž je stále zapsaná mezi rozhlednami, tudíž se k ní musí, aby si ji Ota mohl odškrtnout. Trochu jsme doufali, že se nám přece jen podaří se na věž dostat.

Vrchol Lázek se zapsal do naší historie již v dávné minulosti. Kdysi tudy vedla hranice zemská (mezi Čechami a Moravou), ale též národnostní a jazyková. Vedli se o něj věčné spory i boje. R. 1908 se podařilo Národní jednotě v Olomouci koupit na vrcholu strategický pozemek a hned na něm navršili mohylu, kterou zasvětili památce Svatopluka Čecha. O čtyři roky později tady postavili 15 metrů vysokou dřevěnou věž se zastřešenou vyhlídkou. V přízemí byla malá veranda. Němci z Lanškrouna s tím však nesouhlasili, lámali tady vysazené lípy, nakonec poškodili i rozhlednu, že musela být po 6 letech stržena.
R. 1933 se do stavby nové rozhledny pustil KČT. Peníze na ni sehnali ve veřejné sbírce a postavili zde dřevěnou Reichlovu chatu (pojmenována byla po vášnivém turistovi - iniciátorovi stavby, ale také tajemníkovi vrchního berního) s 20 metrů vysokou dřevěnou rozhlednou, na kterou vedlo 87 schodů. Za 2. světové války se sem již nesmělo - objekt obsadila německá armáda. I když se sem začali r. 1955 vracet turisté, neznamenalo to začátek úspěšného turismu. Od poč. 80. let 20. století objekt využívala pro své účely železniční stanice Nymburk – měli zde prostory pro rekreaci i školení. Od r. 1989 do r. 1995 ho opět vlastnil KČT, kteří ho pak předali do soukromých rukou. Objekt je oplocen, jeden čas sloužil k bydlení, pak zůstal opuštěn a zcela zničen. Ruinu objektu koupil r. 2015 další vlastník, areál opravil a od r. 2016 zpřístupnil, ale od r. 2018 je opět veřejnosti uzavřen. Je však využíván, uvnitř je bazén a podle toho, co je vidět od hradby, to vypadá na luxusní sídlo nějakého zbohatlíka. Podle výzdoby to vypadá na to, že se tady snad konala svatba. Je tu však ticho a pusto. V jednom místě je trochu vidět na vzdálené kopečky. Shora mají být vidět Jeseníky, Orlické hory, Krkonoše, Železné hory, Českomoravská vrchovina. Ale zda někdy budou, těžko říct.

Trochu zklamaní odjíždíme. Další zastávka je u rozhledny Mariánka na jihozápad od Horní Čermné. Z hlavní silnice se po cyklostezce nechá dojet na parkoviště, které je pod rozhlednou. Již r. 2007 se plánovalo postavit v těchto místech rozhlednu. Nakonec se podařilo ji zařadit do projektu Euroregionu Glacensis Místa plná rozhledů, který zahrnoval postavení vyhlídkových věží na obou stranách česko - polské hranice.

Ke stavbě této zajímavé dřevěné rozhledny s ocelovým schodištěm a dalšími prvky na evropském rozvodí Černého a Severního mořem došlo r. 2014. Je 23 metrů vysoká, na zastřešenou kulatou vyhlídkovou plošinu ve výši 19 metrů vede 90 schodů. Tam jsou umístěny panoramatické obrázky, kde je možno zjistit, co je v dálce vidět - Orlické hory, Jeseníky, Bystřické hory, Suchý vrch či město Lanškroun a okolí, za dobré viditelnosti i Krkonoše a samozřejmě i nedaleký poutní areál na Mariánské hoře, po kterém dostala rozhledna své jméno. Cestou jsme si mysleli, že výhledy dnes nebudou nic moc, ale bylo vidět pěkně. Jsme spokojeni. Moc se nám líbila i rozhledna Však také v soutěži Pardubického kraje Stavba roku hned následující rok vyhrála v kategorii Cena veřejnosti. U rozhledny je postavené velké kryté posezení. Zdá se, že tam je v sezoně otevřené i občerstvení. 

Auto tu na chvíli necháváme a jdeme se projít po žluté ke zmiňovanému poutnímu místu, kde je kostel Narození Panny Marie a zajímavá půlkruhová křížová cesta. Na Mariánské hoře se setkávali poutníci na cestě do Maria-Zell v Rakousích již r. 1780. Samozřejmě se nedaleko r. 1814 stala zázračná událost, která tomuto místu dala ještě větší význam. Tehdy tudy již po tmě jel forman Antonín Keprta z Kunvaldu u Žamberka. Vezl mlýnské kameny z Pruska na Moravu. V jednom místě se na něj vůz i s nákladem převrátil. Modlil se k Panně Marii Cellenské, aby ho zachránila. Najednou se u něj objevila zářící bílá panna, vůz zvedla a ještě mu cestou svítila, dokud nevjel na pohodlnou cestu. Na památku svého zázračného zachránění pověsil na lípu obrázek, kde byla zázračná panna namalována. On se pak každoročně zúčastnil poutě do Maria-Zell.

R. 1857 tady kdosi postavil pískovcový sloupek s obrázkem Panny Marie Zellenské, r. 1864 tady postavili kapličku a r. 1875 dnešní kostel, ve kterém je původní kaplička zachována. Původní pískovcový sloupek nyní stojí před hlavním oltářem. Kostel je postaven tak, že střecha kostela tvoří hranici evropského rozvodí. Z okapu na severní straně stéká voda do Čermenky, Tiché Orlice a Labe, které ústí do Severního moře. Z okapu na jižní straně – směrem k cestě teče voda do Jánského potoka, Moravské Sázavy, Moravy a Dunaje, který se vlévá do Černého moře. První slavná pouť se zde konala r. 1885 k poctě 1000. výročí smrti sv. Metoděje.

Proti kostelu byl r. 1865 postaven malý patrový domek pro správce, r. 1872 další domek, kde byl hostinec. Pravděpodobně jeden z těchto domků zde stále stojí, dost možná, že oba – je tu docela velký objekt. R. 1886 bylo nedaleko postaveno do půlkruhu 14 kapliček křížové cesty a dvojitá lipová alej.

Tady máme mimořádné štěstí. Zítra je pouť, takže je kostel otevřen, vše se tam zdobí. Nejen, že jsme se mohli do skutečně hezkého kostelíka podívat, ale ještě jsme byli pozváni i na zítřejší pouť. Jenže to už budeme úplně někde jinde. Ještě jsme si prošli křížovou cestu. Jednotlivé obrázky jsou zasklené a uzavřené dřevěnými dvířky, které si může každý sám otevřít. Je tady moc hezky.

Vracíme se k rozhledně. Udělala bych tu oběd, ale je tu docela rušno. Projíždí tady cyklisté, jsou tady asi i místní s dětmi na výletě. Je tu dětské hřiště i se skluzavkou.

Odjíždíme jižním směrem do Lanškrouna, kde je naučná stezka Lanškrounské rybníky. Chceme si tady projít její větší část – zhruba 5 km dlouhý okruh. Soustava Lanškrounských rybníků byla postupně budována již před r. 1433. Některé postavil tehdejší majitel panství, některé si feudálové i bohatí měšťané stavěli sami. Od r. 1990 je tady přírodní park Lanškrounské rybníky. Je zde významné hnízdiště vodního ptactva. Zde si dávají pauzu i tažní ptáci. Žije zde i rak říční a celá řada dalších chráněných obojživelníků.

Parkujeme kousek za kempem, jiná možnost tu není. Ani tohle není místo vhodné na vaření oběda. Navíc v nedaleké restauraci točí Bernarda. Je rozhodnuto. Jdeme na oběd a na pivo. Upozorňují nás, že mají plno, že budeme čekat zhruba hodinu. Máme čas, u piva vydržíme. Ota dává oblíbeného Bernarda, já ochutnávám Sommer Ale z pivovaru Žamberk. Nedietně dávám druhé. Je to jen 0,4 a Ota vydatně ochutnal. Oběd přinesli do hodiny, nádherně upravené a vynikající. 

Vydáváme se na výlet. NS má sice svoje značení, ale je tady spousta cest, značené turistické i cyklistické trasy, naučná stezka, která se tady různě křižuje, běžecké okruhy a také spousta rybníků. Trasu raději sleduji na tabletu.

Po silnici pokračujeme k lesu a u posledních domků zatáčíme vlevo – po žluté a NS. Stoupáme na nejvyšší zdejší vrchol – na Kypuš, kde je od r. 2015 8,6 metrů vysoká hezká rozhledna – Hláska na Kypuši. Při plánování tvaru rozhledny se vycházelo z cca 50 km vzdálené vyhlídky na Chlumu, kam se zítra chystáme. Tak to můžeme porovnat. Na kamenné podezdívce je ve výšce 4,3 m zastřešený dřevěný ochoz, kam se stoupá po 22 schodech ocelového točitého schodiště. Vypadá jako kaplička na kuří (kamenné) nožce. Však je střecha zakončená malou stříšku s křížkem. Výhled je pouze severním směrem přes volné místo, kde v době 1970 – 2000 byla sjezdovka. Je vidět část Lanškrounských rybníků, dále Suchý vrch a Buková hora. Je tu hezky a lidí minimálně.

Lesní pěšinou pokračujeme na rozcestí Nad Slunečným rybníkem. NS se žlutou pokračují rovně, NS však také odbočuje vlevo okolo Slunečného rybníka, který byl založen jako poslední z této soustavy – r. 1965. Dnes ho využívá rybářský svaz k individuálnímu rybolovu na zvláštní povolenky. Tudy jdeme i my. Vidíme ho dole pod sebou, až na jeho konci k němu scházíme. Procházíme po hrázi menšího Plockova rybníka a stáčíme se vpravo, opět okolo Slunečného rybníka. Tudy vede i cyklotrasa.

Přicházíme na rozcestí Eduardův pramen. Kdybychom neobcházeli Slunečný rybník, tak právě sem bychom bývali po žluté dorazili. Tady vyvěral silný pramen pitné vody, který r. 1861 upravili lanškrounští ostrostřelci a nazvali po svém hejtmanovi Eduardu Erxlebenovi. Pramen snad kdesi vyvěrá, ve studánce to však vypadá spíš na stojatou vodu. K napití zrovna neláká. Tady odbočujeme vlevo a pokračujeme po žluté po povalovém chodníčku přes močály. Z větší vzdálenosti obcházíme Pšeničkův rybník. Na jeho břehu u rozcestí U Lanškrouňáčku jsou asi 4 podnikové chaty a o kousek dál dětské hřiště. Cesta pokračuje okolo chatové osady. Ta už je na břehu Olšového rybníka. Žlutá značka vede rovně do Lanškrouna, NS odbočuje k rybníku a vede po hrázi. My jsme samozřejmě odbočku přehlédli a ze žluté jsme odbočili vpravo o chvilku později u zastávky autobusu a také u venkovní posilovny. Po neznačené pěšině jsme došli k ornitologické pozorovatelně, která je na okraji Dlouhého rybníka. Tento rybník již do přírodního parku nepatří. Je to nejvíce rekreačně využívaný rybník. Provozují se zde vodní sporty, na jeho protějším břehu je kemp. Pozorovatelna je dvoupatrová dřevěná zastřešená rozhlednička s možností pozorovat vodní ptactvo. Okolo jsou močály a cesty upravené povalovými chodníčky. Po těch jdeme na hráz Olšového rybníka a pokračujeme po NS. Na konci rybníka na rozcestí Východisko NS odbočujeme vlevo. Vpravo vidíme odpočinkové místo s tekoucím pitným pramenem. Cestu jsme si docela užili. Všechno jsme si pěkně pročetli a po dvou hodinách už nastupovali do auta.

Ota se rozhodl, že bychom mohli přespat u rozhledny na Kozlovském kopci nad Českou Třebovou, kde kdysi dávno studoval. Toto místo si pamatoval právě z té doby a chtěl by si vzpomínky oživit. Jenže je objížďka, k rozhledně přijíždíme ve ¾ na 6. Za chvílí zavírají. Počasí je nádherné, ani výhledy nejsou špatné. Jenže rozhledna vysoká. U kasy jsou však lidé sympatičtí, nespěchají, klidně můžeme ještě nahoru a v pohodě se pokochat. Dnes ráno prý byla viditelnost špatná, ani zítra to nemusí být lepší.

Kozlovský kopec byl dlouho tajemným místem. Občas sem zabloudili jen houbaři nebo sběrači borůvek. R. 1929 tady byla postavena dřevěná 29 metrů vysoká rozhledna. Nahoru vedlo 5 dřevěných žebříků. Místo se konečně stalo oblíbeným turistickým cílem. Proto zde byla r. 1932 postavena skromná chata Maxe Švabinského, která do dnešní podoby byla upravena r. 1941. R. 1939 rozhlednu zasáhl blesk a musela být stržena. Až r. 2000 byla postavena nová kovová 55 metrů vysoká rozhledna, která slouží i pro potřebu mobilních operátorů. Na vyhlídkovou plošinou ve výšce 32,8 m vede 174 schodů. Odtud jsou vidět Krkonoše, Orlické hory, Jeseníky i Kralický Sněžník.

Výhledy jsme měli sice trochu zamlžené, ale viděli jsme i kopce, které jsme tady navštívili. U pokladny nám zapůjčili směrovou růžici, takže si to Ota užíval. O co já šla nahoru i dolů pomaleji, o to se víc kochal. Až už jsem na něj volala, že asi bude spát na rozhledně. Bylo vše však v pohodě, ještě jsme si dole všichni popovídali, dokonce se dovolili, zda můžeme na malém parkovišti přespat.
Ráno se otevírá v 10, nikdo by nás tedy rušit neměl. Jen jsme přeparkovali na vhodnější místo a šli do chaty, původně jen na pivo. Ota si vzpomínal, jak si zde vždy dával výborný suchý salám (nic jiného nemívali), nakonec se rozhodl pro klobásu a zapil volbou sládků. Já si dala buřty na pivu, jednoho birella a 2 dcl Merlota. Je mi jasné, že dna mi to ráno vyčte, ale stále nemohu držet dietu. Zvlášť když tu nic jiného nemají.

Perfektně jsme si to užili, ale odcházíme už po osmé. Na sezení venku je docela chladno, a to jsem si mezitím skočila pro teplejší oblečení. Musíme si naplánovat program na zítra. Nějaký itinerář máme, ale už ho upravujeme a něco vynecháváme. V pondělí už musíme být doma.

Směřujeme na severovýchod republiky – 24. den – rozhledna Lázek, Horní Čermná-rozhledna Mariánka a poutní místo na Mariánské hoře, NS Lanškrounské rybníky s rozhlednou Hláska na Kypuši a ornitologickou pozorovatelnou, rozhledna na Kozlovském kopci na mapě