Stavba synů slunce
Co by se asi stalo, kdyby onoho listopadového dne roku 1532 Francisco Pizarro s hrstkou svých mužů v podhorském městečku Cajamarca nezajal posledního vládce Atahualpu, nemanželského syna Inky Huyana Capaca, a nezmocnil se tak největší indiánské říše amerického kontinentu? Jak by vzkvétala země zlata a co všechno by Inkové dokázali, kdyby...? Historie kdyby nezná, a tak nezbývá než přijmout sled událostí, které vedly k zániku Incké říše, k rozšíření španělského impéria v Novém světě, k následujícímu osvobozeneckému boji za nezávislost, a dále až k současným ekonomickým a politickým problémům této oblasti. Na konci středověku, kdy Evropu sužovaly války a hladomor, však právě tady, uprostřed andských velehor, vzkvétalo Cuzco, největší metropole předkoloniální Ameriky, hrdě nazývané pupkem světa, i celá říše Inků, synů Slunce. LEGENDA SE ZLATOU HOLÍ Historie jihoamerického kontinentu a zvláště pak území náležejícího dnes republice Peru bývá často spojována výhradně s říší Inků. V oblasti mezi současnými hranicemi Kolumbie, Brazílie, Bolívie a Chile však žily mnohé kultury dávno předtím, než první Inka usedl na sluneční trůn. Žádná z nich však nedosáhla takového věhlasu a významu jako právě kultura Inků. Ti podle legendy vzešli z divokých kmenů žijících v oblasti jezera Titicaca, které sjednotili a "polidštili" první Inkové vyslaní samotným stvořitelem Slunce Manco Capacem a jeho ženou a sestrou Mama Ocllo. Aby mohli přivést na Zem civilizaci, museli nejprve založit a vybudovat hlavní město. "Vezměte si tuto zlatou hůl," řekl jim otec slavnostním tónem. "Nejprve přijdete k velkému jezeru. Potom se dáte na sever. Pokaždé, když se zastavíte, abyste se najedli a uložili ke spánku, zkusíte hůlku zarazit do země. Tam, kde se vám to podaří bez sebemenší námahy, vystavíte Cuzco, odkud budete spravovat říši boha Slunce." Tak praví legenda. Historické prameny naproti tomu uvádějí, že údolí kolem Cuzka bylo osídleno peruánskými Indiány dávno před Inky. Ví se však o nich jen velmi málo, a tak se dočteme pouze o jediné významnější kultuře Chanapata. NEJMOCNĚJŠÍ ŘÍŠE JIŽNÍ AMERIKY Zpočátku Inkové vytvořili jen nevelký politický útvar na území kolem města Cuzco. Jejich expanzivní politika a dlouhodobé dobyvatelské úspěchy pomohly říši podmanit si obrovská okolní území, až se nakonec stala největším a nejmocnějším impériem na celém kontinentě. Před příchodem prvních Evropanů se rozkládala Incká říše na ploše bezmála milionu čtverečních kilometrů, od jihu Kolumbie k chilské řece Maule, od pobřeží Pacifiku až k amazonským pralesům. S odstupem času získává pohled na existenci této výjimečné kultury zcela nový rozměr, obohacený sice o mnohá fakta a nová překvapivá poznání, avšak stále zahalený čímsi tajemným a nevysvětlitelným. Jak schopní, inteligentní a pracovití lidé museli být ti, kteří se nazývali syny Slunce, ti, kdož za necelých tři sta let (největší rozmach a rozvoj přitom představuje pouhé jedno století před conquistou) dokázali sjednotit velkou část jihoamerického kontinentu v ucelené impérium protkané sítí silnic a zavlažovacích kanálů, s řadou administrativních center, dosud se pyšnících skvělou architekturou, a složitým dokonale organizovaným úřednickým aparátem? Rychlost, s jakou Inkové vybudovali tak rozsáhlou říši, pak musí nutně vzbuzovat úžas. DOMNĚNKY, NÁZORY, FAKTA... Inkové, navzdory stavitelskému mistrovství a umění v mnohých dalších řemeslech, nikdy nepoznali tajemství písma (používali pouze tzv. quipu [kipu] - systém šňůrek a uzlíků, jejž sice někteří historikové považují za určitou formu písemného dorozumívání, avšak většina se shoduje v tom, že plnil pouze funkci počítadla), a tak celá znalost jejich historie vychází pouze z vyprávění členů rodiny posledního Inky, které zaznamenali první kronikáři ze starého kontinentu. O pravdivosti a spolehlivosti těchto informací se dodnes vedou spory a mnozí odborníci přicházejí s novými objevy, které vycházejí z jejich vlastních dedukcí výsledků archeologických výzkumů, ale jsou v rozporu s poznatky oněch nejstarších "písmáků". Typickým příkladem nejednotného názoru na původ a funkci důležité incké památky je Sacsahuaman... Přesto mnohé ze života Inků se zdá být jednoznačné a nezpochybnitelné a je odborníky i veřejností všeobecně přijato. Kamenné Cuzco, mocné a vznešené, nechal vybudovat v polovině patnáctého století teprve devátý Inka Pachacutec Yupangui, nejslavnější ze všech, poté co dal srovnat se zemí původní hliněné stavby. Samotné slovo pachacutec znamená v jazyce kečua, jímž Inkové hovořili, "reformátor" či "proměnitel světa", někde se uvádí i jiný překlad "zvrácení světového pořádku" nebo "ten, kdo otřásá zemí" - avšak význam zůstává zachován. Pachacutec byl autorem plánu celé přestavby města, kterou posléze dokončil jeho syn a nástupce Tupac Yupangui. A tak se v jednom údolí andských velehor ve výšce bezmála 3500 metrů nad hladinou moře, mezi říčkami Huantanay a Tullumayo, zrodilo velkolepé město. Metropole, jež nemá v dějinách dávných civilizací obdoby. Úžasnou a dosud pro nás nepochopitelnou technologií, bez znalosti kola, kladky či železných nástrojů, vybudovali Inkové své sídlo a snad právem a s patřičnou pýchou je nazvali "pupkem světa". Pro svou říši měli dokonce i úřední název Tahuantinsuyu, což doslova znamená "země čtyř částí". Bylo to pojmenování symbolické i administrativní, neboť obývané území bylo uspořádáno právě kolem Cuzka ve čtyřech obrovitých výsečích orientovaných podle světových stran. Na severu se rozkládalo Chinchasuyo, na jihu Collasuyo, Cuntisuyo se táhlo na západ a Antisuyo se otevíralo východním směrem, k Amazonii. Metropole říše se dělila na severní, výše položené Horní Cuzco a jižnější Dolní. Zatímco hořejší město vystavěné z jednoduchých přízemních či jednopatrových domů obývali prostí lidé a řemeslníci, Hurin (Dolní) Cuzco patřilo výhradně incké elitě, příslušníkům nejvyšší vládnoucí vrstvy. Téměř dvousettisícová metropole byla mnohovýznamovým centrem celého impéria. Impéria, které však bylo, jak později historie ukázala, jen "obrem na hliněných nohou". Pouze díky neomezené moci jediného panovníka, absolutní oddanosti a poslušnosti všech příslušníků společnosti, jejich přesné a nedotknutelné hierarchii od nejvyšších curaků z královského rodu až po posledního indiána v zapadlé andské vesničce, mohla celá země po staletí fungovat, vzkvétat a nabídnout Španělům bohatství a poklady, o jakých se žádnému z nich nesnilo. Život každého jedince tu určoval stát - nejvyšší Inka. Dělení všeho a všem bylo spravedlivé a neměnné, jakož i požadovaná práce a daně, tedy přesně určený díl z každé sklizně. Nikdo nemohl zbohatnout, ale stejně tak nemohl nikdo zůstat hladový a bez příbytku. NAD PUPKEM SVĚTA Rozsáhlá přestavba hlavního města započala až v polovině patnáctého století. Půdorys představoval tělo pumy, posvátného zvířete uctívaného pro jeho sílu. Kyklopská pevnost Sacsahuaman, jež se majestátně vypíná nad městem, představovala hlavu šelmy, město samotné pak její tělo. Sacsahuaman nechal vybudovat společně s Cuzkem Inka Pachacutec a jeho stavba pokračovala až do konce století. Dokončena tedy byla pravděpodobně až za vlády Huyana Capaca. Sacsahuaman - to jsou tři mohutné zdi klikatící se rovnoběžně za sebou v délce několika set metrů, které vytvářejí nedobytný objekt, jenž nedovolil žádnému vetřelci zmocnit se zbožňovaného sídla. Každá tato kamenná hradba, šestačtyřicetkrát lomená, podpírala terasu. Tři takto vzniklé náspy, sahající dohromady do výšky více než dvaceti metrů, byly tvořeny řadou výstupků, výklenků a pilířů. Byly tu jen tři vstupní brány, z nichž jedna nese jméno hlavního stavitele. Syn indiánské princezny Chimbu Ocllo a španělského důstojníka, slavný kronikář Garcilaso de la Vega o Sacsahuamanu prohlásil: "Toto je největší a nejhrdější dílo, jaké kdy Inkové vykonali, aby dokázali svou moc a svůj majestát." Gigantické bloky vysoké až deset metrů, široké pět a silné bezmála čtyři metry působí skutečně nadpřirozeným dojmem a jen stěží si dnes dokážeme představit, jak tyto kamenné obry, vážící mnohdy i několik desítek tun, vynesly na vrchol kopce jen ruce Indiánů. Jak dokázali bez použití jediného dopravního prostředku vláčet břemena, se kterými by si dnes jen těžko poradila nejmodernější technika? Důsledná organizace a píle dala vzniknout tomuto i dalším dílům, jež si bezesporu zasluhují úctu a obdiv. Kamenné kvádry vláčelo k pevnosti najednou tisíce dělníků. Srovnání můžeme nalézt snad pouze v Egyptě za dob vlády faraonů a ve staré Číně. Nikde jinde ve světových dějinách totiž na stavbu jediného díla nebylo nasazeno takové množství lidí. DOSUD PLATILO... Historik Victor W. von Hagen se však domnívá, že při technologii této stavby používali Inkové přece jen primitivní dopravní prostředek, který jim usnadnil vláčení těžkých balvanů z protějšího údolí až na vrcholek k Sacsahuamanu. Ve své knize uvádí: "Nalámaný kámen dopravovali na staveniště po válečcích, tam vykopali jámu a do ní uložili první kvádr, na něj pak dopravili druhý kámen po rampě z kamení a udusané hlíny (tento postup viděl údajně jeden jezuitský kronikář ještě v 17. století). Výstupky na zdivu tu kameníci ponechávali úmyslně, aby o ně opírali sochory při ukládání kamenných bloků. Je zřejmé, že na staveniště přicházel kámen neopracovaný a teprve na místě byl otesán..." Na otázku, jak tyto balvany Inkové opracovávali, jakým způsobem, jakou silou donutili tvrdý kámen "roztát" tak, aby jednotlivé kusy do sebe zapadaly s přesností kostek v dětské stavebnici, nezná nikdo jednoznačnou a přesvědčivou odpověď. Žádné přitom nejsou spojeny jedinou lžící malty, a přesto (o tom jsme se při první příležitosti přesvědčili) nezapadne mezi ně ani čepel nože. Podle jedné z teorií Inkové používali jakési výtažky či šťávy z rostlin, jimiž kameny potírali. Jejich účinek byl tak silný, že balvan změkl a stal se tvárným. K pevnosti náležely i tři věže, kde byly údajně umístěny vojenské jednotky střežící Cuzco a které byly později, v době španělské conquisty, zbourány. Věže byly spojeny podzemními chodbami s největší z nich Mujacmarcou. V době bezprostředního ohrožení Cuzka a hlavy říše byla právě Mujacmarca (považovaná za oko pumy na obraze, jež Cuzco a Sacsahuaman vytvářely) osobním bunkrem panovníka a jeho rodiny. Aby se snad v případě nebezpečí neztratily či nepoškodily státní poklady, byla pevnost spojena tajnými koridory i s vlastním níže položeným sídlem. Tělo pumy představovalo město ležící v údolí pod ochranou sacsahuamanských hradeb. Celé pohanské Cuzco mělo být podle dobyvatelského scénáře Španělů srovnáno se zemí stejně, jako byl zničen aztécký Tenochtitlan. Naštěstí tento záměr nebyl důsledně vykonán, mnohé budovy, chrámy a paláce však byly rukama conquistadorů zničeny či z velké části poškozeny. CO PLATÍ DNES... V červnu loňského roku jsme navštívili Sacsahuaman již potřetí. Před pár dny skončila oslava Inti Raymi, a tak z obrovské volné plochy mezi stavbami ještě nestačili odnést lešení, které podpíralo tribuny pro návštěvníky, ani "zlatá" nosítka pro nejvyššího Inku. Turisté tu v malých hloučcích pozorně naslouchají zasvěceným výkladům průvodců. Dnes, vloni, stejně jako před pěti lety, kdy jsme do Cuzka a na Sacsahuaman zavítali poprvé, slyšíme stále tytéž monology oněch "vyslanců" cestovních kanceláří. Pravdou je, že jich za tu dobu notně přibylo. Na Sacsahuamanu je stále co obdivovat a i několikátá návštěva může být objevná, neboť téměř vždy přinese cosi nového, něco, čeho si dříve ani pozorný návštěvník nevšiml. My jsme sem však nepřišli znovu jen s úžasem pozorovat mimořádné dílo dávných stavitelů. Věděli jsme, že zde probíhá archeologický výzkum, který už přinesl (prozatím jen odborné veřejnosti) zcela nový názor na původ a zejména funkci této stavby. Podle nejnovějších výsledků se totiž nejedná o pevnost, nýbrž o posvátné a kulturní místo Inků. Dosud platilo, že odtud Inkové bránili své Cuzco před nepřáteli, zejména před divokými amazonskými kmeny. Avšak co mohli vlastnit jiného okolní národy, jaké zbraně používali? Střelné zbraně poprvé přivezli až Španělé. Proč by pak Inkové stavěli proti lukům, prakům či šípům mnohametrové kamenné zdi? Navíc, jak tvrdí historikové, pralesní indiáni z povodí Amazonky nebyli schopni překonat vysoké andské hřebeny a dostat se až do údolí Cuzka. Nedokázali se adaptovat na tak rozdílné klimatické podmínky související se značnou nadmořskou výškou, tak odlišné od prostředí dole, ve vlhké a horké džungli. Proti komu se tedy Inkové chtěli vlastně bránit? Kronikáři Garcilaso de la Vega, Felipe Huaman Poma de Ayala či Cieza de León považují Sacsahuaman mimo jiné za skladiště zbraní, avšak žádné válečné předměty se tu nenašly. Věž, kterou Španělé krátce po příchodu do Cuzka zbourali a jež údajně sloužila vojákům k pozorování (Mujacmarca), měla podle aktuálních poznatků astronomické a ceremoniální využití. Objevují se názory, že byla až třicet metrů vysoká, což je ovšem v rozporu se zásadami architektury. Kdyby tomu tak skutečně bylo, pak by musely být, tvrdí architekti a stavební inženýři, vybudovány i hluboké základy, jinak by zcela jistě spadla. Mohla tedy mít jen osm až dvanáct metrů. Cuzco bylo zejména střediskem náboženství, centrem slunečního kultu. Posvátné město bylo domovem Inků i všech jejich božstev. Čtyři hlavní vlastnosti se vztahovaly ke Slunci a ke čtyřem obdobím jeho roční pouti - slunovratům a rovnodennostem. "Nejvýznamnějším a také nejvelkolepějším svátkem byl Inti Raymi v době letního slunovratu," poučují průvodci zvědavé turisty a s hrdostí dodávají: "Po dobytí říše byla tato oslava zakázána a během následujících čtyř set let takřka zapomenuta. Příchod nového slunečního roku se tu opět začal slavit až roku 1944. Každoročně se tak 24. června celé město s pýchou hlásí k tradici svých předků a tato pompézní oslava je znovu neodmyslitelně spjata se životem našeho města..." Není se co divit, vždyť je to přesně tak, jak se dočteme ve většině cestovních brožur, průvodců i v monotematických publikacích popisujících období Incké říše. I tady však, zdá se, dozná historie nových změn. Profesor Waldemar Espinoza Soriano z limské univerzity San Marco, jenž je ve své specializaci na incké období uznávanou autoritou, přichází s názorem, že organizace a průběh slavnosti Inti Raymi, tak jak je dnes předvádí každoroční fiesty v Cuzku, odpovídají podle dobových popisů slavnosti Capac Raymi. Ta byla nejvýznamnější inckou oslavou, která se odehrávala vždy v prosinci. Tehdy je však v plném proudu letní deštivé období, kterému se turisté zpravidla vyhýbají, a tak se celá slavnost Capac Raymi přesunula na červen, což je z hlediska cestovního ruchu termín mnohem zajímavější, a spojila se s méně významnou slavností dávných obyvatel zvanou Inti Raymi. Dobové kostýmy a teatrální ztvárnění rituálů vytvářejí dokonalou iluzi o životě tehdejší incké společnosti. S rostoucím přívalem turistů z celého světa, pro něž se Inti Raymi často stává největším lákadlem k návštěvě Peru, totiž znamená tato slavnost nemalý přísun peněz do městské pokladny. Všichni ti, kteří se jakýmkoliv způsobem živí či přiživují na cestovním ruchu, pak vítají každoroční pořádání slavnosti především díky vysokým výdělkům, nikoliv v úctě k tradicím. A pak nějaký ten měsíc nemůže hrát žádnou roli. Nacházíme se na nejvyšší terase, nad třetí kamennou zdí. "Tady Inkové prováděli posvátné rituály...," říká Javier Condori Llamachina, archeolog a vedoucí odkrývacích prací na Sacsahuamanu. "Všimněte si, že kolem kulatého místa uprostřed vedou tři kanálky. Do nich se během obřadů nalévala chicha [čiča]." (Chicha je kukuřičný kvašený nápoj s obsahem alkoholu, který i dnes domorodci vyrábějí podle tradiční staré receptury.) Do onoho kruhu zrovna přichází žena. S rozkročenýma nohama a zvednutýma rukama upřeně vzhlíží k nebi. Nabírá sílu, životodárnou energii. Tohle místo je prý skutečně nabito mimořádnou energií, magnetickou silou nesrovnatelně velikou v porovnání s ostatními částmi Sacsahuamanu. Ne náhodou právě tady Inkové vyčlenili nejposvátnější místo z celé stavby, a jak vidno, důvěru v jeho blahodárné účinky neztrácejí zdejší lidé ani po mnoha stech letech. V bezprostředním okolí tohoto místa dodnes rostou některé velmi vzácné léčivé bylinky. Báby kořenářky je tu den co den sbírají, využívajíc zkušeností svých dávných předků, aby lidem dole ve městě ulevily od nejrůznějších neduhů. Javier nás pak doprovází na protější stranu rozlehlého Sacsahuamanu, kde probíhá další výzkum organizovaný univerzitou v Cuzku. "V této části bylo pohřebiště, tady dole pro urozené příslušníky vládnoucího rodu a tam dál na kopci pak pro obyčejné lidi. Celý Sacsahuaman byl Slunečním chrámem... tady těmito kanálky odváděli dešťovou vodu...," vypráví o své práci nadšeně Monica P. Garcia, studentka archeologie. Ani mezi současnými odborníky však, jak jsme záhy poznali, nepanuje shodný názor na stáří tohoto unikátního díla. Javier tvrdí, že spodní zdivo pochází ještě z předinckého období a může být až 1500 let staré, zatímco Monica je tvrdou zastánkyní ryze incké stavby. Rozsoudit oba názorové proudy v moderní "sacsahuamanské" archeologii nebude nikterak snadné. Důvod je prozaický... Peníze. Peru chybí finanční prostředky na přesné datovací přístroje, a tak výsledky ohledně stáří vyvolávají řadu spekulací a různých teorií. Dříve se na výzkumu podíleli Němci a Američané, kteří odváželi vzorky na přesná datování do Evropy a USA. Teď tu však žádní cizinci nepracují, a tak je otázkou času, kdy vláda, respektive ministerstvo kultury docení význam těchto jedinečných kulturních památek. Kdy pomůže dokončit jejich výzkum a ukázat světu, jak důležitá je pro Peruánce vlastní historie, úcta k tradicím a umění předků z období, než je zasáhla ničivá síla prvních dobyvatelů. Na poznatku, že celý objekt plnil úlohu posvátného místa, takového, jež bylo Inky přisuzováno chrámu Slunce (Templo del Sol), se už dnes shoduje většina odborné veřejnosti. Budoucí archeologové už začínají na přednáškách slýchat o Sacsahuamanu coby incké pevnosti pouze jako o zastaralém a dnes už neplatném názoru, jenž se opíral jen o zápisky prvních kronikářů a dojmy španělských conquistadorů, nikoliv o fundovaný archeologický výzkum. NA SKOK DO MĚSTA Procházíte-li se dnes ulicemi Cuzka, stáváte se svědky střetu zcela odlišných světů - amerického, indiánského a evropského, který sem přinesli Španělé při dobývání kontinentu. Spodní pevné zdivo původních staveb využili jako stabilní základy, na nichž vybudovali okázalé barokní stavby. Centrum města tvoří Plaza de Armas (náměstí Zbraní), stejně jako v každém peruánském městě či vesnici. Malebnému náměstí vévodí katedrála, koloniální chrámová stavba. Okolní, většinou jednopatrové budovy s podloubími a dřevěnými balkony rovněž připomínají barokní Evropu. Díky své poloze v uzavřeném údolí počet obyvatel příliš nevzrostl, změnili se však lidé, kteří tu žijí. Cuzco je kulturní a historickou metropolí dnešního Peru a pomalu si zvyká i na turisty, kteří sem každoročně ve stále větším počtu přijíždějí. Za posledních pět let tu výrazně přibylo hotelů, moderních restaurací a cestovních kanceláří nabízejících výlety do okolí a samozřejmě trhy, které neodmyslitelně dotvářejí celkový kolorit města. Místní domorodci i ti ze vzdálenějších osad a vesnic tu prodávají vše, co jen trochu připomíná jejich slavnou minulost a národní folklor. Přestože je Cuzco rušným městem, najdou se tu i tichá zákoutí, starobylé dlážděné uličky, kde můžete nasávat plnými doušky atmosféru uplynulých století. "Kdo ví, možná právě tudy," řeknete si, "nosili na zlatých nosítkách svého vládce, nejvyššího Inku..." Napsala Kamila Šimková-Broulová, vyfotografoval Vladimír Šimek Převzato z geografického magazínu Koktejl - září 2001 http://www.ikoktejl.cz/magaziny/koktejl
Mapa
Ubytování
Počasí
Letenky Svět
Půjčovna aut