Víkend v Javořích horách

(Prošlé cesty jsem podrobně popsal na https://www.turistika.cz/trasy/mezimesti-ruprechticky-spicak-starostin-mezimesti, https://www.turistika.cz/trasy/sonovsky-okruh-na-pseudosopku, https://www.turistika.cz/trasy/pres-javori-hory-z-otovic-do-mezimesti, https://www.turistika.cz/trasy/na-javori-hory-z-broumova-pres-hermankovice, https://www.turistika.cz/trasy/na-javori-hory-z-broumova-pres-janovicky. U všech tras je i galerie s fotografiemi.)

Je pravda, že turistiku provozuji nejraději s manželkou (a nepíšu to proto, aby si to tady přečetla), ale občas mě napadne nějaká blbost, kterou bych raději absolvoval sám. Na podzim 2009 jsem si prošel část hřebene Javořích hor z Meziměstí přes Ruprechtice, Ruprechtický Špičák a po polské hraniční, zeleně značené stezce do Starostína. Tehdy mě napadlo, že by nebylo od věci projít tuhle stezku po hranicích z Ruprechťáku taky na druhou stranu, nejlépe až do Tlumaczówa u našich Otovic. Taky mě tu lákala zelená značka ze Šonova do Šonova přes Homoli, tedy „pseudosopku“. Turistická cesta, která nenavazuje na žádnou jinou a jen spojuje dva konce jedné vesnice, to je v tomto kraji rarita.

Pátek 9. července 2010:

Nevím proč, ale tušil jsem tu nějaké problémy, proto jsem trpělivě čekal na příležitost, kdy budu moci vyrazit sám. Ta situace nastala 9. července 2010. Manželku jsem i s dcerami naložil ráno do autobusu směr Itálie, odpoledne si sbalil stan, foťák, trochu jídla a hlavně pití (rosničkáři hlásili až 35°C a výjimečně jim to vyšlo) a hurá na Broumovsko. Původně jsem chtěl přespávat u broumovského letiště v Aerocampu, abych to měl blízko na autobus. Jenže tam nikde ani trochu stínu a navíc tu na sobotu měli sraz motorkáři, tak jsem včas vycouval. Přesunul jsem se až do Martínkovic do soukromé turistické základny U Nývltů a dobře jsem udělal. Velká louka, kde nebyl problém najít místo ve stínu na celý den, naprostá oáza klidu, vlídný majitel, neskutečné ceny (noc za člověka, stan a auto za stovku, výborné olivětínské pivo za 15 a utopence za dvacku...), zkrátka pro turisty mého typu naprostá špice. Určitě jsem tu nebyl naposledy a doporučuji všem nenáročným.

Dorazil jsem sem kolem 17. hodiny, formality byly vyřízeny okamžitě, stan postaven za pár minut a do setmění 4 hodiny. Ideální čas pro prozkoumání oné šonovské cesty odnikud nikam. Takže jsem sedl do auta a vyrazil do Šonova. V Šonově byl trochu problém, kam zaparkovat, ale povedlo se v blízkosti penzionu U Pitašů, kde ta zelená začíná (nebo končí, jak chcete). A pln optimismu vyrážím. Hned po půl kilometru zjišťuju, že cesta vede trochu jinudy, než jak je v mapách, když za zemědělskou usedlostí na rozcestí odbočím podle mapy vlevo, cesta končí u hnoje a musím se vrátit. Správně mělo být Doprava. Koukám znovu do mapy, jestli mi v tom vedru neměkne mozek, ale neměkne. Všechno ostatní v mapě sedí, jen ta zelená je trochu jinak. Nevadí. Stoupám do kopce, normálně bych ho pohodlně vyběhl, ale slunce je nemilosrdné. Za chvíli ze mě lije a nutí mě to zastavit a otočit se. Málem mi spadla čelist. Nádherný výhled na Hejšovinu, Bor a celé Broumovské stěny nemá chybu a od tohoto momentu se otáčím se železnou pravidelností. Další příjemné překvapení mě čeká v lese – spousta malých červených lesních jahůdek. Asi v polovině cesty je odbočka na Homoli. Na tu se vyplatí vylézt spíš v chladné části roku, kdy se tu projevuje onen efekt kouřící sopky. Teď v létě je to jen kopec se spoustou kamení. Ke konci trasy, když se nad Šonovem vyjde z lesa, opět uchvátí výhled. Tentokrát panorama Broumovských stěn doplňují chalupy Šonova a hlavně jeho kostel na protějším kopečku. Nasvícený zapadajícím sluncem byl nádherný. Procházím Šonovem, vesnice mě nijak neuchvacuje, ale kvůli té tu nejsem. Sedám do auta a už se těším na pivko na základně. Tady je nás asi 15, chvilku dáme řeč o našich plánech na sobotu (všichni míří do Broumovských stěn) a jdeme spát.

Sobota 10. července 2010:

V 6,55 hodin mi jede z Broumova autobus, tak už v šest vstávám, abych k němu stihl dojet. Jede mrňavý autobusek, jede naprosto přesně, má jednoho cestujícího – mě a objíždí lán světa. Křinice, Martínkovice, Božanov, zpět Martínkovice a konečně do Otovic. Vystupuju na konečné, abych byl co nejblíže polským hranicím a k těm se taky po čtvrthodince chůze dostávám. Zatím je ještě příjemně, nevím, co mě čeká a tak si v duchu plánuji, kam až dnes dojdu. Hned za hranicemi hledám zelenou značku a dobrý. Úspěch. Sice je víc modrá než zelená, ale vede správným směrem, tak na barvě nezáleží. Hned další značka po pár metrech už je ale barevně předpisová, na dalším stromě je i další značka, tak si říkám, bude pohoda. Jenže pak je 30 metrů bez stromů a rozcestí, typický ypsilon a turisto, vyber si. Značky nikde. Nastupuje logika. Cesta má vést v těsné blízkosti hranic a která že to cesta vede k hranicím? Ta vlevo, tak jdu po ní. Správnost logiky potvrzuje po 200 metrech strom na kopci. Sice zahalená podrostem, ale zelená značka na něm je. Na dlouhou dobu poslední, ale ono se také dlouho jinudy jít nedá. Políčka nějakého soukromníka na sebe pravidelně navazují malými mezičkami, ale cesta neodbočuje žádná. Horší je, že ta původní cesta je čím dále méně znatelná a nakonec přechází do podobné mezičky. K dovršení všeho k hranicím odbočuje mez trochu širší a svažitá, ale jít po ní mi nepřipadá dobré. Jednak by to neodpovídalo mapě a hlavně hranice je vidět a pohled je to poněkud tristní. Široký pruh kopřiv, z nichž sotva vyčnívají cedule. A tak jdu rovně a dobře jsem udělal. Najednou – přesně podle mapy - odbočuje vpravo polní cesta, vedoucí k zemědělské usedlosti a na stromech před ní jsou značky. Projít dvorem chce trochu odvahy, hlídají ho dva trhači. Vyvádějí jak pominutí, přitom sami mají bobky.

Cesta pokračuje i se značkami na sloupech podél hranic k přechodu mezi Šonovem a Tlumaczowkem a je tu problém. Cesta končí, jen silnička do vnitrozemí a značky nikde. Co teď? Jít dál po hranicích, jak naznačuje mapa, je blbost. Šlapat pětimetrovým pruhem kopřiv, takový masochista nejsem. Zkouším tedy směr Polsko, jestli tu nebude nějaká značená odbočka. Kdepak, zašel jsem si aspoň kilometr, ale nic jsem nevypátral. Mozkové závity šroubují a vyšroubovaly náhradní řešení. Půjdu do Šonova, to je kousek a pak stejnou cestou, co jsem šel včera, k lesu. V něm nějakou odbočku ke hranicím najdu. V lese snad být kopřivy nemůžou ani na hranicích.

Jak vymyšleno, tak provedeno. Až na to, že všechny ty odbočky zanikly dřív, než se k hranicím přiblížily. Jasně, mohl jsem to vzít rovnou přes les, ale tady do sekce tras bych těžko mohl do popisu napsat „vemte to přes les, snad hranice nepřehlídnete“. A tak jsem zkoušel. Asi šestá odbočka byla ta správná a já se konečně objevil na hranicích. Od výchozího bodu jsem byl asi 6 km, ale v nohách jsem měl snad dvojnásobek. No ale hranice byla, stezka byla, značky byly (taky vedro bylo a voda už moc ne) a tak jdu s optimismem stylem do kopce – z kopce dál. Jenže za chvíli ze mě optimismus vyprchává. Les řídne, listnatí a objevuje se podrost. Mladé buky mi nevadí, horší je ostružiní a svízel přítula. A když se zanedlouho přidávají kopřivy, je po optimismu úplně. Jsa v kraťasech, snažím se chvíli opatrně prošlapávat cestu, kterou se zřejmě moc nechodí, ale když se za půl hodiny posunu s bídou o pár set metrů a nohy mám stejně v jednom ohni, kašlu na to a prorážím cestu hlava nehlava. Slunce přitom žhne, no paráda. Už vím, proč jsem tady manželku nechtěl. Naštěstí to netrvá věčně, kopřivy mizí, znovu les a dokonce pak i cesta, podél ní jahody a borůvky. Idylka... Pohled na nohy už menší. Rudé jak záře nad Kladnem (revma u mě nemá šanci), rozškrábané do krve a pocit miliónů mravenečků na nich.

Je poledne, čas jídla. Sundávám batoh, dávám ho na slunce, aby vyschnul od potu. Sundávám triko, ždímu ho a věším na větev, totéž kalhoty. Sáhnu do batohu a další rána. Klobásku jsem si vzal, což o to, ale rohlíky k ní ne, ty zůstaly ve stanu. První projev sklerózy je tu. Nu což, zajím dunajku borůvkami, třeba to přežiju. Plácnu sebou do měkké lesní trávy a je mi blaze. Najednou jsou dvě hodiny v tahu, triko, kraťasy i batoh suché a já si nadávám, kolik jsem ztratil času. Naštěstí další cesta už je pohodlná. Za chvíli se objevuje modrá značka od Broumova, míjím Třípanský kámen, přelézám polský Czarnoch a jsem nad Janovičkami. Mám toho pro dnešek dost, tak se rozhoduju k sestupu do civilizace.

V Janovičkách mě zlákal penzion Vyhlídka a tabule u něho. Čočková polévka, po té klobáse s borůvkami by se hodila. No, byla výborná. Ještě doplňuji nějaké ty tekutiny a vyrážím po žluté značce do Rožmitálu. Čeká mě ještě jeden pěkný kopeček, Bobří vrch. Za ním už to je víceméně z kopce, vane příjemný větřík a modře značená cesta do Broumova je pohodlná, plná výhledů. V Broumově hupsnu do auta a za chvíli jsem u stanu. Lidi na mě dost nevěřícně koukají, teda hlavně na moje nohy. Okamžitě jsem hvězda večera. Naštěstí tu je k dispozici sprcha, po ní vynikající domácí utopence a nevyčerpatelný zdroj olivětínského Opata. Jsem zvědav, kolikrát budu muset v noci na malou, ale světe, div se, ani jednou. V nohách mám náročných 35 km, spím jak nemluvně.

Neděle, 11. července 2010:

Že by se mi chtělo ráno vstávat, to ani náhodou. Ale v současném počasí se jde po ránu nejlíp, navíc mě čeká nejdřív asfalt a pak výstup do kopce, tak jsem se v 7 hodin ukecal a vstal.Balím věci do auta, ostatní ještě chrápou, a pomalu odjíždím. V Broumově opět odstavuji auto, nahazuji batoh a jdu tam, kde jsem včera na Javořích horách skončil. Ale oklikou.

První úsek je dost nepříjemný. Žlutá značka vede ulicemi Broumova k řece Stěnavě a pak podél ní hlavní ulicí s polorozpadlými baráky obydlenými poněkud hlučnými a úspěšně se rozmnožujícími spoluobčany. Pak procházím podél silnice Olivětín, taky žádná krása. Až když se odbočí nad Heřmánkovice, začnu si připadat jako na túře. Pohled na Javoří hory je krásný. Hned za vesnicí se jde kolem jednoho ze zdejších typických Dietzenhoferových kostelů, bohužel je v bídném stavu, ani si ho nefotím. Pak už žlutá značka nezadržitelně stoupá nejdřív poli, později lesem do sedla pod Javorovým vrchem na hřebenovku. Mám namířeno na Ruprechtický Špičák, ale to bych neprošel úsek mezi Javorovým vrchem a přechodem nad Janovičkami, kam jsem došel včera. A tak zahýbám po polské zelené hraniční stezce vlevo. Je to jak na houpačce, 100 metrů prudce nahoru, 150 metrů stejně prudce dolů a znovu to samé, jen s jinými metry. Za hodinku jsem nad Janovičkami. Zpátky volím pro změnu a porovnání naši modrou značku. Proti té zelené je to pohodička. Vrcholům se vyhýbá a přitom výhledy jsou prakticky totožné. Takže příště raději tudy.

Z Javorového vrchu šplhám na Široký, odkud má být kruhový rozhled a tady se mi připomíná podruhé moje skleróza. Ve foťáku došla baterka. Žádný problém, mám přece náhradní. Jenže ouha. Vložím ji do foťáku, zapnu a nic. Vybito. Teprve si uvědomuji, že když jsem je před časem měnil, zapomněl jsem tu vybitou dát nabít. Chvíli si nadávám, jakej jsem vůl, ale nakonec smířlivě konstatuju, že už jsem holt starší pán a mám nárok. Ono se toho moc neděje, za chvíli jsem na Ruprechtickém Špičáku a odtud už fotky mám. Stejně je dneska všechno tak nějak v oparu.

Na rozhledně Ruprechťáku je krásně. Dávám si oběd (rohlíky jsem tentokrát nezapomněl). Poprvé na téhle hřebenovce slyším hlasy, frekvence lidí je tady opravdu minimální. Za chvíli už se nahoru šplhá skupinka mládežníků. Kluci mě nezajímají, ale všechny tři dívky mají na sobě jen šortky a horní díl plavek. Je vidět, že to nejsou žádné facebookové povalečky, je na ně pohled stejně krásný jako na okolní hory. Fotím je jako celou partu postupně šesti foťáčky a docela lituju, že nemůžu použít i sedmý, tedy ten můj... Jdou do Broumova, tak jim radím, aby šli raději po modré značce a až nad Janovičky, že tahle cesta je určitě příjemnější (i když delší) než ta přes Olivětín. A startuju na poslední úsek. Sestupuji po modré k rozcestí za Světlinou, kde modrá hřeben Javořích hor opouští a za hodinu a půl jsem v Meziměstí. Tady mám kliku, za 10 minut jede vlak do Broumova. Sedám do rozpáleného auta a večer jsem doma.

Byl to nádherný víkend. Pravda, sluníčko mohlo ze své aktivity trochu slevit, bez těch kopřiv bych se taky obešel, ale jinak to nemělo chybu. Javoří hory jsou nádherné. Svým klidem, nádhernými výhledy, potůčky na úbočí, jahodami, borůvkami... Mají smůlu (nebo štěstí?), že jsou trochu stranou. Pokud ale budete trávit v oblasti Kladského pomezí dovolenou, určitě si alespoň jeden den pro ně vyhraďte. Stojí za to. Zvláště po návštěvách lidmi přeplněných skal se tu budete cítit jako v oáze klidu.