VRBNO 2016 - 4. S revírníkovic do hor a na Osoblažsko

Už když jsem plánoval letošní dovolenou v Jeseníkách, započítal jsem do ní den, který ty ostatní prosvětlí setkáním se vzácnými lidičkami. Setkáním s Jaroslavem, píšícím do PP pod nickem revírník, a jeho drahou chotí – paní Janou.

Při čtení jeho knihy Do hor jsem si v duchu představoval nový domov, do něhož se Jarda s Janičkou přestěhoval z daleké Vysočiny. A také zážitky z výletů do okolí Petrovic – na Bišofku, Rejvíz, Osoblažsko... a hlavně Medvědí vrch, po jehož svazích vedl jejich milovaný okruh. I když jsme na nich my čtenáři nikdy nebyli, všechna místa z Jardova mistrného popisu důvěrně známe, neboť čtený text nám v hlavách prošel metamorfózou na barevný film.

Oblíbený okruh býval absolvován s členy jejich notně rozkošatělé rodiny či přáteli, ale mnohem častěji jen v sestavě oni dva a pes. Kdyby nám mohl Amor z psího nebe na téma návštěv Medvěďáku něco vzkázat, jistě by jeho morda vyštěkávala jen samá slova chvály.

To všechno všecičko jsem měl před očima, když jsem se s Jardou spojil emailem a domlouval si sraz. Spolu se souhlasem přišla i ledová sprcha: cestám autem na Medvědí vrch odzvonila hrana, neboť místní lesy jsou opět arcibiskupské a církev povolenky nevydává.

A hned nato překvapení druhé: revírníkovic už druhým rokem nebydlí v Petrovicích, ale na samotě Žáry!

Nahoru do hor se tedy nedostaneme, ale o ten zbytek nepřijdeme a oni nám všechno rádi ukážou. I to málo známé Osoblažsko.

Domluveno, ujednáno. Zítra v 10:00 nás vyzvednou na zastávce busu u zámečku, v němž jsme s manželkou ubytováni. A ještě jedna informace: tak jako „u nás“ ve Vrbně pod Pradědem, i u nich na Žárech teď večer řádí bouřka s velkým lijavcem a v nájemním domě, kde bydlí, už mají všichni zatopený sklep!

Na moji poznámku, že na benzin pochopitelně přispějeme, Jarda reaguje typicky pro revírnicku: žádné takové řeči nechce slyšet – budeme jejich hosty a jestli se mi to nelíbí, ať si laskavě vzpomenu, jak velký má čagan!

No tak dobře, s tím se trochu počítalo, a proto jsme si pro revírnikovic přichystali nějaké drobné dárečky. A systém „oplátky“ vyřešíme na podzim, kdy se snad vzácnými hosty u nás ve Zlíně pro změnu stanou zase oni.

(Jak už jsem se ale zmínil v minulé části, průtrž na Žárech bohužel napáchala větší škody a my museli výlet o den odložit...)

Už od samotného kuropění na obloze září slunce. Zavěšeno pod samotnou klenbou šmolkově modré nebeské báně, pomaličku postupuje svou každodenní trasou a rozhlíží se, co je v kraji pod Pradědem po včerejší slotě nového.

Nakoukne i na začátek Vrbna, kde ho zaujmou dva usměvaví člobrdové s batůžky na zádech, postávající na zastávce busu.

Najednou u nich brzdí stříbrný vůz, z něj vystupuje pár roztomilých staroušků a celá čtveřice se navzájem převelice objímá, pak vleze do auta a vyráží na nějaký výlet.

Slunce jim k němu popřeje hodně zdaru, ale poté zaměří pozornost jiným směrem: již teď - o deváté hodině ranní – se vzdálený horský obzor zamlžil postupující frontou šedých mraků, obtěžkaných nákladem deště a Oskara s nimi dnes čeká nerovný, předem ztracený boj.

Zatímco projíždíme městem na výpadovku na Mnichov (ne na ten v Bavorsku, ale do místní část Vrbna), revírníkovic referují, co se včera u nich vlastně stalo. Prý to byla taková spoušť, že tam kromě hasičů přijel i štáb televize a večer to bylo ve zprávách!

Následuje ujasnění plánu cesty. Poté vyjíždíme nad obec a vlevo se objeví panoráma mohutného masívu Medvědího vrchu a Orlíku. Jarda ukazuje, kde se nad údolím nachází unikátní Suchý vrch. Sousední hřeben s vystupujícími skálami patří zřícenině hradu Quinburka. Jako protest proti totalitě na něm byla za minulého režimu umístěna plaketa Johna Lennona, ale prý ji nedávno kdosi ukradl!

Ještě před Heřmanovicemi sjíždíme z hlavní silnice na uzoučkou asfaltku, vinoucí se pastvinou dolů k lesu a k toku Černé Opavy. Nádherná říčka dělá čest svému jménu - však také pramení v rašeliništi u Rejvízu a proto je její voda tak tmavá.

Na parkovišti u křižovatky lesních cest, v místě zvaném Drakov, zaparkujeme vůz. Pak už vystoupit a rychle se něčeho chytit, ať nás neporazí síla křišťálově čistého horského vzduchu, do něhož pumpují milióny kubíků kyslíku a ozónu okolní lesy. Lesy převážně jehličnaté, ale naprosto jiné, než jaké známe z nižších oblastí republičky. Zdejší smrky jsou vznešené a půvabné, každý vypadá jak král hvozdu... ale takových jsou zde tisíce! Kdo ví, který z nich je ten nej...

Našim prvním cílem se stávají ruiny staré Lorenzovy tavící pece, ležící u silničky asi kilometr odtud. Zatímco kráčím vpředu s Jardou, moji Janu odchytí jeho stejnojmenná choť a mistrně položenými otázkami ji dotlačí ke „zpovědi.“ Janička celá roztaje a z jejích úst dochází k úniku informací. Asi se jim to oběma moc líbí, neboť co chvíli za námi zahlaholí hlasitý smích.

Já zhluboka sosám zdravý horský vzduch, tak příjemně masírující mé prohulené plíce a poslouchám Jardovo povídání o okolním hvozdu. Jak už jsem se zmínil, připadl církvi a ta vyměnila všechny pracovníky Lesů ČR za vlastní mančaft. Místo revírníků dosadila své staré fořty a on má nyní obavy, aby se zde nekácelo formou holosečí.

Mezitím nás dohání obě Jany a společně přicházíme k mostku nad Slučím potokem. Když vidím v roklině jeho nádherné kaskády (umělé, byl zde nějaký náhon na mlýn), omluvím se a prchám si je vyfotit. Bohužel zapomínám, že dnes nemám na nohou kanady: na kluzkém kamení zapackám, moc nechybí a málem zahučím i s foťákem do vody!

Někde tady se nad druhým břehem Černé Opavy nacházejí zbytky sídla loupeživých rytířů – Drakov, podle nichž dostala dolina jméno Údolí lapků.

Ke zřícenině tavící pece z počátku devatenáctého století už to není daleko. Je částečně přikryta modrou plachtou a toužebně čeká na opravu.

Po nezbytné fotodokumentaci děláme čelem vzad a vracíme se k vozu. Ještě než do něj usedneme, ukazují nám revírníkovic brod přes řeku. Právě tady se Amor naučil plavat.

Po dosažení hlavní silnice pokračujeme do horní části Heřmanovic a serpentinami stoupáme na odlesněný hřeben. Chtěli jsme se od přístřešku s pramenem Opavice pokochat dalekým výhledem, ale na boční cestě je bláto. Navíc se slunce schovalo za šedivou clonu mraků, a tak sjíždíme do Horního Údolí. Střed prastaré hornické obce, rozkládající se na úbočí Příčného vrchu, zdobí monumentální kamenný kostel. Trošku připomíná katedrálu. Nedávno prošel rozsáhlou rekonstrukcí, uskutečněnou částečně i díky sbírce mezi lidem. I Jarda s Janou do ní přispěli. Jdeme omrknout interiér chrámu, pak se okolo starého hřbitova vracíme k vozu a dohodneme se, že vystoupáme nahoru do sedla pod Jelení horou a potěšíme se z něj dalekými výhledy.

Manželka má problémy s nohou, zůstane si proto fotit zdejší roubenky a poté počká u auta.

Cestou do kopce mi dělá garde starší Jana. Za nepřetržitého hovoru, při kterém se co chvíli musíme zastavit, abychom si při něm mohli hezky zamáchat rukama (a při němž můžeme na dálku připomínat funkční větrné mlýny...ale co - však jsme oba Valaši a vyřčeným slovům se přece musí dát důraz!), nám Jarda zmizí z dohledu.

Zajímavostí kolem je víc než dost – až uť je to čím dál hezčí výhled na okolní krajinu, na kříž s obrázkem, znázorňujícím ve formě starého komiksu tragický pád koně (domorodci tehdy pravděpodobně písmenkům moc nerozuměli a Blesk ještě nevycházel) anebo okolní pastvina, plná všelikého barevného kvítí. Jana mne lapne za ruku a táhne k jednomu růžovému květu, který je orchidejí - vstavačem mužským. Nebohý vstavač od leknutí před námi málem k samé zemi zalehne, ale i když je Jana vyhlášenou sběračkou, je také velkou ochránkyní přírody a chráněné rostlinky se od ní nemusí ničeho zlého obávat.

Jardu nacházíme výš v kopci, kde odpočívá u upravené studánky. Po ochutnání voděnky vyšplháme nahoru na hřeben pod Jelení horou. I když je obloha zatažená, výhled na impozantní masív Příčného vrchu a průhled mezi horami daleko do polských rovin je stále ucházející. Stejně tak na protější stranu, z níž nás ze strmého kopčiska pozoruje zbytek zřícenin Koberštejna u Rejvízu a za ním zádumčivý masív oblého Orlíku, tolik poznamenaný kalamitami.

Při sestupu necháme Jardu předběhnout – a aby to neslyšel, prosím Janu, aby mi vysvětlila rozdíly mezi kmeny jasanu a javoru, které (ta ostuda!), se mi v lese stále nějak pletou.

Jana mi mileráda vyhoví, ale když si pak kousek od auta zapaluju cigáro, trochu se do mne kvůli kouření obuje.

A pak s hořkostí v hlase pronese: „Vzpomínáš na tu pasáž, v níž Jarda tak živě popisuje, jak ze země zdvihl šišku, rozemnul ji mezi prsty a s rozkoší k jejím semínkům přivoněl? To tehdy ještě také kouřil a později se mi přiznal, že přitom měl v koutku huby nalepenu cigaretu! Vy chlapi jste hrozní – styďte se!“

Chudák manželka si na nás hezky počkala: výprava na kopec a zpět nám trvala rovných osmdesát minut. Jelikož poledne už odbylo, čeká nás tankování PHM do našich žaludků. Já s Janou počítal s tím, že otázku stravování vyřešíme piknikem v lese, ale protože jsme revírníkovic hosty (a oni se jim přizpůsobují), namísto oběda v trávě nás čeká posezení v jakési restauraci v Holčovicích. To je taková roztahaná dědinka v údolí Opavice, kus pod Heřmanovicemi.

Starší Jana diriguje řidiče do hospody, kterou jim doporučila jejich Táňulka motorkářka. I když revírníkovic do takových zařízení skoro nechodí, pro jednou se rozhodli udělat vyjímku. Venku je zataženo a pravé slunce z oblohy už pro dnešek zmizelo. Ale to nevadí, Jardova Janička je také takovým sluníčkem, který prosvětluje interiér vozu svým úsměvem a veselým povídáním. Ještě předtím, než restauraci najdeme, nahlas uvažuje – A co když se jim tam nebude líbit? - a v restauraci při objednávce jídla vyvoláme takovou grotesku, až se na nás netrpělivý číšník trochu naštve.

Nakonec se rozhodujeme pro řízek se zelnou polévkou a revírníkovic Jana nedokáže pochopit, jak může být zahuštěna vejcem. Při jídle ji nahlas chválí (a přitom kritizuje) a my ostatní ani nemůžeme jíst, protože se při jejím monologu svíjíme smíchy.

Zlatým hřebem oběda se po zaplacení útraty stává Janina nezapomenutelná, velmi procítěně vyslovená věta: „Nezlobte sa na nás, to víte – důchodci, ale když vy máte TAK KRÁSNÉ MODRÉ OČI!!“

Jsem zrovna na cestě k WC, ale zmíněná hláška se mnou málem šlehne o zem... a když od smíchu zamlženými zraky pohlédnu na číšníka, vidím, že je chlapec tou lichotkou tak potěšen – culí se přitom jak měsíček na hnůj – že moc nechybí, aby se Janičce neuklonil až k zemi!

Následuje návrat do Heřmanovic a cesta na Hřebeny. Návštěvu kostela Mariahilfe si nechávám na zítřek. Vysvětluju pobaveným revírníkům, že uprostřed našich dovolených máme každý „svůj den.“ Moje Jana ho většinou využívá k odpočinku a zpracování fotek a já vyrážím do skalnaté divočiny.

Tentokrát mám před sebou veliké dilema: jít na Medvěďák s tisíci neznámými skalními útvary anebo raději na Příčný vrch, protkaný starými hornickými díly? Ale skal jsem tady viděl už první den víc než dost, a proto se přikláním k druhé variantě. Ještě uvidím, jak na moje plány zítra zareaguje počasí.

Z Hřebenů odbočujeme po rozbité silničce do úbočí svahu, tvořeného jedinou velikou pastvinou. V místě s nádherným výhledem na Příčný vrch s propadlinou Žebračky, na Zlaté Hory a Biskupskou Kupu zastavujeme a jdeme se jím pokochat ven z auta. Shora nás pozorují desítky párů očí velmi spokojených kraviček a my jim život v té okolní krásné přírodě moc závidíme.

Před vjezdem do lesa nás revírníkovic upozorňují na lučinu, kterou pojmenovali U ztraceného psa. Silnička pod hřebenem klesá k upravenému prameni Osoblahy. Ochutnáme vodu, a pak už sjíždíme dolů lesem údolím do Petrovic. Překvapilo mne, jaká má ta cesta až do středu obce prudký spád. Vede okolo Osoblahy, která je ale tady dle map Petrovickým potokem. Kolem se míhají jednotlivé usedlosti, sloužící nyní převážně rekreaci a najednou brzdíme a vjíždíme nad mostek před jednu z nich. Bílý dům stojí hned nad břehem peřejnatého potoka. U domečku poněkud zdevastovaná zahrádka, nad zahrádkou pastvina a nad ní les. Jardův les. Lezeme ven z auta, ženy roztahují deštníky, neboť začíná mírně pršet a revírníkovic vysvětlují, jak je to s jejich bývalým domovem.

Před dvěma lety se do chalupy pustila dřevomorka a oni začali uvažovat o prodeji. S tím ale nesouhlasila jejich Miluška a se slibem, že dům opraví, nakonec dosáhla toho, že byl přepsán na ni.

„Miluška je velice hodné a přátelské děvče – zná se snad s každým koněm z dědiny, přátel má, že se to jen tak nevidí – ale také je tak trochu bohémka a má tolik zájmů, že jí na opravy téměř nezbývá čas. Teď zrovna jede na dovolenou do Skotska, tož uvidíme, jak to bude pokračovat dál... Jana tady měla skalku a takové rozárium, že se na něj jezdili dívat lidé až z daleka. Ale od té doby, co tu nebydlíme, se plotem dovnitř dostává lesní zvěř a všecko nám to tu ožrala.“ říkají s hořkostí v hlase revírníčci a je vidět, že tu i po odstěhování nechali kus svého srdce.

Protože sebou nemají klíče a já chci vidět alespoň zdáli jeho les, necháme Jany (jak dvě svaté) na mostě stát a jdeme – déšť nedéšť – kousek nahoru po silnici. Jarda mi ukazuje hranice jejich pozemku a hvozdu, já si to fotím, ale vše se bohužel nachází v tak strmém svahu, že toho ty obrázky moc nevypoví... Po návratu mi Jaroslav ještě upřesní místo v potoce, kde se pod burácejícími peřejemi skrývá tůňka, do níž se tak rád chodil každé ráno koupat. Řeč přijde i na sousedy:

„Bývali jsme tu skoro sami, do okolních chalup jezdívali lidé jen na víkendy či na dovolené. A ten jeden soused, který tu žije trvale, nám na náš příjezdový mostek chodil schválně sypat popel, a když jsme se odstěhovali, tak se tu snažil i krást.“

„A co je to, prosímtě, za člověka - jak si mohl něco takového dovolit?“

A Jarda vypění: „Protože je to debil!!“

Pak už se před deštíkem schováváme do vozu, poslední pohled na místo, kde vzniklo několik Jardových knih, loučíme se s ním a projíždíme podél Petrovického potoka dál údolím. Je celé zastavěné – Petrovice bez hranic přecházejí do střediskové obce – Janova, v němž mají revírníkovic „svého“ doktora. Janov vystřídají stavení mnohem většího a rozsáhlejšího Jindřichova a celou aglomeraci ukončují Arnultovice.

To už jsme ale pryč z hor a vůkol se rozkládá pahorkovité Osoblažsko, jedna z nejméně známých končin naší republiky. Po sametu zde bývala taková nezaměstnanost, že zrovna v obci Dívčí hrad - kterou právě projíždíme - činila sto procent!

Tady u Osoblahy, která je zde již řekou, se rozhodujeme pro návštěvu feudálního sídla. Nachází se na návrší nad obcí. U jakési – zdá se, že fungující strojírenské fabričky, odstavujeme auto a vytahujeme deštníky. Pod jejich ochranou jak husy pochodujeme k informačnímu panelu s popisem historie a obrázky romantického zámečku (za komunistů v něm byl sklad léčiv) a s namlsanýma očima pak k vlastnímu objektu. Ten je ale neprodyšně uzavřen a nápisy na bráně oznamují, že tu nejsme vítáni.

Takže čelem vzad a zpět k vozu.

Z Dívčího hradu už to není daleko do Osoblahy, městečka ležícího téměř u polských hranic. Mívalo historické jádro, které ale bylo při osvobozovacích boji na sklonku II.světové války téměř celé zničeno. A o zbytek historické zástavby se postaraly radlice bagrů za nového režimu. Jedinou památkou zůstal jen starý židovský hřbitov, nacházející se na konci městečka. My kvůli dešti navštívili jen náměstí. Je takové trochu smutné: obklopují je panelové domy a v parčíkovitě upraveném prostranství v jeho středu se nachází Pomník osvoboditelům. A také veliké protiletadlové dělo.

Kvůli počasí náš další cíl – zříceninu hradu Fulštejna – z itineráře trasy vypouštíme a jedeme přes Třemešek do dalšího městečka. (Tady z Třemešku vede do Osoblahy známá úzkorozchodná železnice, po níž se přes sezónu prohánějí výletní parní vláčky.)

Město Albrechtice se nám velice zalíbilo. Jeho střed tvoří krásné náměstí, obklopené frontou starých měšťanských domů, z nichž je nejhezčí radnice. Ale největší dominantou rynku je kostel Navštívení Panny Marie. Jeho barokní krásu obdivujeme jak zvenčí, tak i nahlédnutím do jeho interiéru. Pak už nás starší Janička naviguje směrem k cukrárně. Obsluhuje tu výřečná madam – jak vidno, revírníkovic zde nejsou poprvé – a zatímco my ostatní si za chvilku pochutnáváme na zmrzlině, Jarda se spokojí s třemi trubičkami.

Po domlsání vyjíždíme do kopce k samotě Žáry. Původně zde bývala léčebna a vedle stojí „doktorský dům“, který se změnil na nájemní. A v jeho posledním patře našel Jarda s Janičkou svůj nový domov. Na silnici musíme vystoupit, protože zatížený vůz by se mohl na provizorně opravené příjezdové cestě propadnout a Jarda jede zaparkovat sám. Jana nám mezitím ukazuje, jak tu předevčírem tekla přes silnici díky té průtrži řeka. Ostatně, polehlá tráva po obou stanách komunikace a ty rigoly hovoří za vše! A také ten dosud částečně zatopený sklep, který nám oba ukazují hned poté.

Následuje cesta „po schodoch“ do třetího patra (obdivuji Jardu, jak ve svém věku pořád běhá jak kamzík), a poté už jsme s úsměvem zváni do jejich útulného bytu. Janička se chválí, jaký má z kuchyně krásný výhled na Cvilín u Krnova a že jsou odtud za dobrého počasí vidět i Beskydy. Výhled z oken obývacího pokoje zase osvěžuje Jaroslavova ducha, neboť se při psaní může potěšit pohledem na blízký les...

A když už jsme u toho Jardova psaní - já si s nábožnou úctou prohlížím a fotím ten jeho spisovatelský kout. Nad ním jsou umístěny repráčky a já se k velké radosti dozvídám, že jsme si v tomhle dost podobní: ani On netvoří bez hudební kulisy – však se mu při ní nejlépe píše – ale zatímco já při tom poslouchám rockovou klasiku, Jarda si pouští tu opravdovou. A nejraději má Bacha.

Nejlépe se mu tvoří za brzkého rána od čtvrté hodiny ranní, kdy většina z nás ještě sladce dříme, ale při návštěvách příbuzenstva má utrum: vnoučata si totiž zvykla spát na podlaze právě v obyváku, a tak se Jarda ke svému počítači nedostane.

Pan spisovatel nám jde uvařit svůj vyhlášený zelený čaj (jen já ťulpas požádám o černý), a pak najednou přijde řeč i na trávení večerů a na TV seriály. K mému velikému překvapení se Jaroslav – tak jako moje Jana – rád kouká na Ordinaci, ale ještě radši má Ulici.

Proti čemuž my Valaši (jeho Janička a já) mírně bučíme nevolí, neboť pro nás je sledování takových mnohadílných seriálů činností nepředstavitelnou. Však také ona od seriálů utíká luštit svá oblíbená sudoku... a já zase dávat přednost tomu, podívat se u sebe na nějaký zajímavý film.

Jak si tak povídáme, vidíme, že se ručička na nástěnných hodinách přiblížila k půl sedmé a my se musíme – a ač hrozně neradi - s těmi milými lidičkami rozloučit, neboť po sedmé nás v penzioně ve Vrbně čekají s večeří.

Jaňulka už s námi nejede, proto se s ní loučíme a děkujeme za krásný den. To samé o něco později před zámečkem Grohmann i s Jaroslavem, který nás k němu ze Žárů ještě laskavě odvezl.

A když pak s Janou kráčíme parkem k penzionu, už dopředu se těšíme, že až začnou zlátnout valašské bučiska, oba revírníčci k nám na slíbenou návštěvu přijedou a my jim budeme moci na oplátku ukázat krásy Zlínska...

P.S. Cestou zpět jsme nad Žáry projížděli dědinkou Česká ves, vystavěnou na kopci, odkud se i přes ten déšť otvíral nádherný výhled na Praděd a okolní hory. Ještě před přestěhováním revírníkovic z Vysočiny se jim zde naskytla nabídka ke koupi domu a právě tady chtěl kvůli tomu skvělému výhledu Jarda bydlet. Nakonec z toho ale bohužel sešlo...

(No a já trouba při čtení knihy Do hor myslel, že se jednalo o Českou ves, která je částí města Jeseníku!)