Výšlap na Králky a hrad Lukov

Krásně bylo v září při naší návštěvě Zoo Lešná a kupodivu i na Den české státnosti, kterýžto státní svátek připadl na čtvrtek. Protože nás další den čekalo zaměstnání, zvolili jsme krátký výlet na blízkou zříceninu Lukova a skalní útvar Králky.

Od zastávky busu v Lukově je to k louce s barokní sochou našeho nejslavnějšího Jana stoupáním po ulici Hradské jen asi kilometr, ten další k hradu jsme absolvovali výšvihem po lučině a přes les. Ve hvozdu jsem natrefil na hrůzný projev lesního kanibalismu – jeden z okolních listnáčů se totiž převtělil do podoby strašlivého Stromožrouta a zrovna debužíroval větev svého kolegy!

O něco výš v lesním svahu jsme narazili na odbočku ke Králkám, na něž je Jana (nevím proč) silně zatížená. Znám v Hostýnkách spoustu jiných i zajímavějších skal, ale budiž – občas se ženám vyhovět musí... a já u nich vlastně také už dlouho nebyl. Kupodivu si je kdysi oblíbili i členové rodu Seilernů ze zámku Lešná a spřátelených Magnisů a na Králky společně chodívali na výlety. Aby se jim tady dobře piknikovalo, nechali si do skal vytesat schody a pro své urozené zadnice i sedátka. (Místní lidové pověsti nás zase informují o tom, že zde prý zasedalo valašské lovčí právo, ale nenechme se obalamutit – je to jen výmysl!)

 

 

Mně z „hradních skal“ nejvíce interesují tři až 30 m vysoké pískovcové homole pod hradním příkopem oblíbené horolezci a jeden skalní suk za zříceninou. Ale uznávám, že i Králky mají návštěvníkům co nabídnout: pokud půjdete stejnou trasou jako my, čeká vás mezi skalními bloky průchod krátkou soutěskou a za ní se ocitnete na ploché terase, na níž Seilernové u bohaté svačiny odpočívali a přitom se jím do kraje otvíral krásný výhled. To už bohužel dávno není pravda, protože mám takový dojem, že současní ochránci přírody a hlavně Zelení jsou navýsost spokojení, jen když je vše co nejzarostlejší a pokud chtějí výletníci čučet do kraje, tak od toho přece mají rozhledny!

Z terasy lze v levém mírně ukloněném skalním bloku dobře pozorovat již zmíněná sedátka, jinak jsou z této strany skaliny poněkud fádní. Daleko zajímavější je tento masív na svém opačném konci. Tam se v podobě 40 m dlouhé a až 10 m vysoké skalní hradby vypíná nad strmým lesním srázem a pod úpatím pískovcové hradby prochází poněkud krkolomný chodníček. Další zvláštností Králek je skalisko ukryté výš ve svahu nad druhým skalním blokem. Je sice už slepencové a pro naše zraky tudíž méně půvabné, zato se ale pyšní menší puklinovou jeskyňkou.

 

 

Od Králek jsme se stejnou cestou nevraceli zpět k rozcestí, namísto toho zvolili trasu NS Okolo Lukova, která nás po krátkém výstupu zavedla k dřevěné skulptuře stojící v hradním příkopu. Od ní směřovala vzhůru předhradím nová Žabí stezka. Potkali jsme na ní i další sochy obojživelníků a posléze mezi hradbami vyšli k „Domu Rudolfa Matuše.“ Nese jméno po místním učiteli, který měl největší zásluhy o archeologický průzkum hradu. Objekt je zázemím pro členy spolku Přátel hradu Lukova, ale částečně slouží i návštěvníkům. A to jako pokladna a přes sezónu je zde otevřeno Rychlé občerstvení hradu Lukova s veřejným WC.

Protože byl dnes svátek, byla tu už spousta lidí, jenže oproti tomu, co jsme viděli před dvěma týdny v Zoo Lešná, to byla pouze nepatrná podmnožina. Vstupenky do hradu nás přišly na 2 x 70 korun a my se těšili, že si konečně prohlédneme nové expozice umístěné ve sklepeních a suterénu hradního paláce. Na Lukov vyrážíme poměrně často, jenže většinou mimo sezónu buď pozdě na podzim anebo v zimě, takže jsme je ještě neviděli.

 

Před vstupem do hradního jádra a vlastní prohlídkou jsem Janu nechal fotit dřevěné plastiky medvědí rodinky lezoucí po hradbách a odskočil pozdravit částečně odlesněný skalní suk, vypínající se za zříceninou ze svahu pod cestou. Pak už jsem se vracel za ženou a při pomalé chůzi letmo zavzpomínal na některé nejzajímavější návštěvy hradu...

 

 

Poprvé jsem ho navštívil v roce 1984. Tehdy jsem sám (kamarádům se nechtělo) podnikl dvoudenní puťák přes Hostýnské vrchy a ocitl se na něm v neděli brzy po ránu. Už tehdy mne překvapilo jeho rozlehlé předhradí, za nímž vedl přes dřevěný most nesený vysokými zděnými pilíří průchod polorozpadlou hranolovou věží do hradního jádra. To se mi zdálo stejně velké jako u nás na brumovském hradě, na rozdíl od něj se tu ale na zemi povalovala spousta trampů, někteří ještě tvrdě spící. Zaujala mne dívčina, okolo níž pobíhala tři kuřata a já pak cestou z hradu chvilku dumal nad tím, jestli to byla recese anebo je ta holka fakt vyseděla?

 

Další návštěvu jsem podnikl se synem v divokých devadesátých letech. Poněvadž jsme při našem dvoudenním čundru spali za Vlčkovou, rovněž jsme se na zřícenině ocitli ještě za ranního kuropění a ve vnitřním hradě narazili na spící archeology a brigádníky. Potichu (abychom je neprobudili) jsme proňourali všechna hradní zákoutí, pak stejně tiše z hradu vypadli pod horolezecké skály a pod snídani u potůčku pokračovali na Velou a Ondřejovsko.

 

Už s Janou jsme zadem k Lukovu jednou v létě kráčeli od Držkové přes rozcestí „Na Písečném“ a ledvá řízli poslední zákrutu k průchodu mezi hradbami, čekal nás šok! Stála tam Nasťa, Ivan a několik urostlých bojarů se samostříly a při pohledu na nás někteří z ozbrojenců tasili šavle.

„Vstupné je padesát korun za osobu!“ upozornila nás babka z pokladny. A tož to teda neé – na takovou drzost jim neskočíme: my o žádné akci nevěděli, plakáty ve Zlíně také nikde neviděli, takže si z nás šprťouchlata nikdo dělat nebude! Slušně jsem babču a herce upozornil na to, že jsme jen turisté a vynutil si přes amfiteátr plný lidí průchod k tur.značce pokračující do dědiny z hradního příkopu. Jedině odtud jsme si mohli alespoň částečně vyfotit hradní zříceninu a přitom škodolibě pozorovali těch asi 150 návštěníků hradu tísnících se na lavičkách, kteří byli polapeni a museli se za trest dívat na „Mrazíka!“

 

A ještě bych rád zmínil jednu pozoruhodnou zimní návštěvu, kdy jsme na Lukov kráčeli zasněženými loukami od Velíkové, poté se přehoupli přes vrch Rablinu a ke zřícenině dorazili přes Prádla a Králky. Tady nás pak čekalo velké překvapení: před kulisou hradu se totiž zrovna v dobových kostýmech fotografovala početná rodinka Seilernů se vzácným hostem a vládcem krkonošských hor – Krakonošem! (No co se divíme – třeba tu byl na dovolené!)

Dobrou zprávou bylo, že byla při této akci zřícenina volně přístupná a navíc se nám poté dostalo bonusu v podobě otevřeného hradního bufetu, kde jsme v té zimě mohli organismus zahřát svařákem...

 

 

Díky rozsáhlému archeologickému výzkumu a následné rekonstrukci hradních prvků se tomuto původně „nevýznamnému“ hradu dostalo velkého zadostiučení:

 

 

Stejně jako Brumov patří k nejstarším na Moravě, což potvrdila listina královny Konstancie z roku 1235 a románské fragmenty nalezené archeology. Hrad původně vlastnili Šternberkové, po nich krátce markrabě Karel (budoucí císař Karel IV.) a ve druhé půli 15.století byl majetkem Matouše ze Šternberka. Tento drsný válečník podnikal výpady na Moravu i do Uher. Štouchání do tohoto „vosího hnízda“ se mu hrubě nevyplatilo a Lukov byl následně dobyt uherskými soldáty Matyáše Korvína. Po jejich odchodu nechali páni hradu zbudovat mnohem lepší fortifikaci a vzniklo i rozsáhlé předhradí. Na začátku 16.století Lukov vlastnili páni z Kunštátu a mezi léty 1548 až 1610 Nekšové z Landeka, za nichž bylo sídlo renesančně upraveno. Sňatkem mladičkého Albrechta z Valdštejna s Lukrecií hrad připadl tomuto budoucímu slavnému vojevůdci. Možná se budete divit, ale on se kvůli majetku neženil – on svou ženu opravdu miloval!

Roku 1621 mu Lukov obsadili vzbouření Valaši vedení Adamem z Víckova. Po Bílé hoře se sice Albrecht vrátil, ale 1626 si Adam s Víckova dal s Valachy repete, hradu se opět bojem zmocnili a Albrecht poté Lukov směnil za jiné majetky v Čechách. LP 1643 se Lukova zmocnili Švédové a při odchodu jej zapálili. Pak už na něm sídlila jen hospodářská správa. Před koncem 18.století dali noví majitelé panství – Seilernové sídlící na zámku v Lešné, v Lukově vystavět nové hospodářské a správní objekty a hrad byl definitivně opuštěn. Poté chátral a poddaní jej začali s radostí rozebírat jakožto zdroj levného stavebního materiálu.

 

 

Po druhé světové válce se v sedmdesátých letech na hradě uskutečnil už bůhvíkolikátý archeologický výzkum a počínaje létem 1983 zde na jeho záchranu začaly působit tábory hnutí Brontosaurus. Po sametu vznikl „Klub přátel Lukova“, jehož členové postupně opravují a zpevňují části hradu, v současnosti opravou prochází vstupní věž. Díky jejich záslužné činnosti za ta léta, co sem chodíme, prošlo významnou a atraktivní úpravou i rozlehlé předhradí (125 x 110 m), byly opraveny i nižší hradby, zpřístupněna vyhlídková věž Svatojánka, rekonstruována studna a předhradím prochází síť miniaturních naučných stezek . Pochopitelně velmi zkrásnělo i hradní jádro, jehož nejvyšší část rovněž plní funkci vyhlídky, nás ale nejvíce zajímaly ty expozice, které dnes vidíme poprvé. Nesou název „Hrad Lukov v proměnách času“, „40 let archeologických výzkumů na hradě Lukově“ a „Příběh o záchraně hradu Lukova.“

 

 

Hned za bránou nás čekal odskok do hranolové věže, kde jsou umístěny fotografie z prací na hradě a nalezený stříbrný poklad. Jen o kousek dál jsme vystoupali okolo nového odpočinkového altánku na travnaté prostranství mezi hradbami a západním hradním palácem. Tady nejprve zamíříli po schodech do dvou propojených klenutých sklepních prostor a v nich si prohlédli archeologické nálezy (hlavně ty kamenné) a výstavku o uherských válkách.

O patro výš byla v suterénu paláce v první zaklenuté místnosti umístěna výstava o archeologických průzkumech. Druhá přízemní komnata byla zaplněna velice pěknou expozicí „Dech renesance na lukovském panství.“ Nechybí informační panely s texty a podobiznami významných renesančních majitelů (je tu zobrazena i ta slavná Lukrécie), zaujal velký model hradu z tohoto období a hlavně krásná kachlová kamna. Nejsou původní, jen přesnou replikou zrobenou podle nalezených kachlů.

 

 

Expozice se nám moc líbily a po prohlídce ostatních volně přístupných částí hradního jádra jsme se vrátili na předhradí do interiéru „Rychlého občerstvení“, kde si Jana objednala polévku a kafé. Já se spokojil s ochutnávkou piva z Českého ráje – Rohozce a byl velmi příjemně překvapen, neboť jsem netušil, že tam vaří pivečko tak dobré...

 

 

Pak už pomalu předhradím na silničku klesající lesem ke sv,Janovi a odtud Hradskou dolů na zastávku busu. Nejeli jsme jím ale až na zlínské autobusové nádraží a vystoupili u restaurace „U Máců.“ Bylo krátce popoledni, doma už se nám vařit nechtělo, a tak jsme využili nabídku jídelního lístku. A musíme kuchaře pochválit, protože Janin kuřecí řízek a můj moravský vrabec se zelím opravdu neměly chybu!