Z Plzně na Moravu, hlavně přes rozhledny a minipivovary
Na přelomu září a října bylo poměrně pěkné podzimní počasí, tak jsme se rozhodli vyrazit na Moravu. Většinou jedeme vlakem do Přerova, kde máme příbuzné a pak vyrážíme na výlety různými směry. Tentokrát jsme se rozhodli pro změnu. Pojedeme autem, vezmeme s sebou kola a do Přerova přijedeme od jihu. Trochu oklikou, ať také poznáme jiná místa. Milujeme rozhledny, také rádi ochutnáváme pivo z minipivovarů, tak to musíme nějak spojit. Oboje přibývá tak rychle, že to nějak nestíháme.
Když jsme zjistili, že v sobotu 24. září je ve Znojmě Tour de burčák, bylo nám jasné, že ráno musíme být ve Znojmě. Musíme tedy vyrazit už v pátek.
Pátek 23. 9. 2016
Chtěli jsme vyjet co nejdřív, ale před devátou se nám to nepodařilo. Než nastěhujeme do auta vše, co potřebujeme, tak nám to chvilku trvá. Jde to pomalu, jako když se stěhujeme. Věci na spaní, na mytí, na vaření, taky něco na sebe – ale už jsme zvyklí.
Z Plzně vyjíždíme směr Tábor, dálnice rádi nemáme, takže tudy je to do Znojma nejblíž. Zpočátku zastávky neděláme. Rozhlednu v Rožmitálu pod Třemšínem už známe. Byli jsme i na rozhledně Hýlačka u Tábora, dokonce na obou – stará bohužel vyhořela, ale už tam stojí nová. Dokonce jsme už navštívili i rozhlednu Babina, kterou v Táboře otevřeli r. 2015.
K naší dnešní první rozhledně se chystáme do Svákova – je jen kousek na západ od Soběslavi. Přejíždíme přes Lužnici směr Vesce a hned za řekou odbočujeme vpravo. Vede tam žlutá turistická značka, ale kupodivu se nechá autem pokračovat až k nějakému ubytovacímu areálu. U hradby je prostor, kde by se nechalo zaparkovat. My z obavy, abychom to neschytali, že parkujeme na soukromém pozemku, jsme zaparkovali na druhé straně u lesa, nedaleko pramenu. Byla tam taková sympatická rovinka, že to vypadalo také jako parkoviště.
Tady jsme si udělali zhruba tak 1,5 km dlouhou procházku okolo kapličky k rozhledně a zkratkou k autu. Po návratu jsme se šli ještě napít zázračného pramene, ale už na nás přišel majitel areálu. Že parkujeme na místě, které on upravuje právě kvůli tomu zázračnému pramenu. A právě pro návštěvníky této oblasti vybudoval na svém pozemku na své náklady parkovací prostor (ten u hradby). Došel tedy k názoru, že to bude muset nějak označit. Ale domluvili jsme se naštěstí v pohodě.
Pokračovali jsme dál v našem směru. Jen z dálky jsme zkontrolovali rozhlednu Rýdův kopec, na které jsme byli asi před rokem. Je kousek před Jindřichovým Hradcem a je ji vidět od silnice.
Za Jindřichovým Hradcem odbočujeme vlevo – přes Jarošov nad Nežárkou jedeme do Popelína. Začíná trasa po minipivovarech. Právě jeden je v Popelínu. Ota si sice dát pivo nemůže, ale to neznamená, že nemůžeme s sebou koupit petku.
Dlouho se nezdržujeme a odbočujeme do Strmilova, resp. do Horního Dvorce, kde je hospoda Na statku, kde mají mít pivo z pivovaru Kozlíček v Horních Dubenkách. Když jsme přijeli, bylo vše zavřeno, ale jak nás viděli, pustili nás dovnitř. Tady hlavně prodávají své výrobky ze statku – sýry, klobásy, prostě spoustu dobrot. To jsme neodolali a nakoupili, samozřejmě i další petku piva. Ještě že s sebou máme chladící box do autozásuvky, že se nám věci nezkazí.
Jen kousek jsme se vrátili a přes Studenou, Horní Němčice a Heřmaneč jedeme do Českého Rudolce. Zde má být nejen pivovar, ale také zámek, tzv. Malá Hluboká. Tady musím říct, že zámkem jsem hodně zklamaná. Znala jsem to z fotek už dávno minulých, čekala jsem tedy skutečně hezký malý zámeček, ale je to oprýskaný zámek, ale naštěstí se začíná opravovat. Jedna věž je už pěkná, jinak je pohled dost zoufalý. V sobotu je údajně možnost prohlídky. Je pátek, takže je zavřeno, ale ani mne to nemrzí. Zašli jsme jen naproti do bývalého zájezdního hostince, který je nyní přestavěný na penzion s velkou restaurací, velkým venkovním posezením a Zámeckým pivovarem. Tady už jsem neodolala, dala jedno malé pivo, další jsme vzali do petky a jedeme dál.
Zhruba 6 km východním směrem je ještě rozhledna U Jakuba, kterou jsme také před rokem navštívili. Takže tam nemusíme a pokračujeme přes Dačice až k vodní nádrži Vranov, kde je hrad Bítov, zřícenina Cornštejn, Hasičský pivovar Tesák a rozhledna Rumburak. Sem se moc těšil Ota, jako kluk zde trávil s rodiči prázdniny. Jenže už je málo času a tak se může jen kochat ze silnice. Slíbili jsme si, že sem někdy na pár dnů musíme vyrazit. Tady to vůbec neznám a vypadá to tu moc hezky. Tak jsme se jen zastavili v pivovaru na večeři, koupili další petku a ještě zajeli k rozhledně. Už to však vypadalo, že se na ni nedostaneme. Při parkování jsme zahlédli, jak paní vstup na věž zamyká a jde do objektu restaurace. Zjistili jsme, že vstup na rozhlednu je vždy v celou a zavírají ji v 18 hodin. Bylo půl šesté. Takže se dalo předpokládat, že dnes už rozhlednu neotevřou. Šli jsme se zeptat do restaurace, jaké jsou možnosti. Bylo to super, paní byla příjemná, vrátila se s námi a ani na nás nepospíchala. Výhled byl nádherný.
Původně jsem se chtěla ještě zastavit u větrného mlýnu v Lesné, ale bylo už dost hodin a tak jsme ho jen zahlédli z auta a nezastavovali. Pospíchali jsme do Znojma, kde jsme byli domluveni s našimi kamarády, že se u nich večer zastavíme a někde u nich u sklípku v autě přespíme.
Nakonec jsme spali u nich, krásně si popovídali, vypili nějaké pivo, které jsme dovezli, popili burčák i víno a šli spát, abychom ráno vůbec vstali a mohli vyrazit na Tour de Burčák.
Sobota 24. 9. 2016
Ráno jsme vyrazili na Tour i s naším kamarádem. Na start jsme dorazili ještě včas, abychom se zvládli zaregistrovat – zaplatit 120,- Kč, abychom dostali sklenku na degustaci se závěsem na krk a mapku trasy. Trasu jsme však absolvovali trošku vlastní. Lidí bylo spousta a tak nás Jura provedl místy méně frekventovanými a dokonce i zajímavějšími tak, abychom vždy zvládli včas být na stanovišti. Foťák jsem si nevzala, nechtěla jsem fotit davy, kteří popíjí burčák, i když pak mne to trochu mrzelo. Viděli jsme fakt zajímavá místa, kostelíčky, byli jsme i na vyhlídce na vinice na Šobesu. Bylo to moc fajn. Vrátili jsme se tak včas, abychom akorát stačili slosování. Je jasné, že jsme nic nevyhráli, ale ani jsme si už nekoupili poslední burčák v cíli. Tam bylo tolik lidí a takové fronty, že jsme to vzdali a raději zašli ke známým. Bylo to fajn, ale musím přiznat, že na takovouhle akci příště nemusím. Na můj vkus tam bylo neskutečné množství lidí. Ještě že s námi Jura jel a že jsme ty davy občas trochu objížděli. Cestou jsme zvládli kromě burčáku ochutnat i pivo ze Znojemského městského pivovaru.
Aby si ten můj pivař spravil chuť, snažili jsme se večer ještě najít pivovar U Dyje v Sedlešovicích. Je to okraj Znojma, nedaleko jsme měli ty naše známé, takže by to němělo být daleko. Pivovar jsme našli – pivo však vaří v rodinném domku. Ale nakonec jsme pivo ochutnali – ve zhruba 1 km vzdáleném penzionu Blanka. Když Ota vypil dvanáctku Zlatého Josefa, objednal si medové pivo. Mlaďounká slečna servírka s tak vážnou tváří ho upozornila, že je to třináctka. Ota stejně vážně odpověděl, že on to zvládne. Jen já s Blankou jsme vážnou tvář nezachovali. Přišlo nám to tak strašně k smíchu, že i teď, když si na to vzpomenu, se musím smát. Chudák děvče.
Piva byla výborná, ale dlouho jsme se nezdrželi. Doma jsme to vše ještě zapili trochou vína, ale docela brzy jsme šli spát. Na další den jsme už měli zase jiné plány.
Neděle 25. 9. 2016
Snažili jsme se vstát brzy, ale moc se nám to nepovedlo. Odjížděli jsme až po deváté hodině – do Valtic, kde jsem si konečně chtěla splnit svoje přání – projet celý Lednicko-valtický areál na kole. Moc se mi tam líbí. Už jsem tam několikrát byla, ale vždy jsem navštívila jen některá místa. Ani Ota nebyl úplně všude, tak si to konečně užijeme. Počasí je nádherné. Štěstí nám přálo, parkujeme na neplaceném parkovišti jen kousek pod Kolonádou. Hned vidíme, že tam večer můžeme v pohodě přespat.
Samozřejmě vyrážíme na Kolonádu. Vyhlídka nahoře je otevřená, u pokladny jsou ochutnávky vína. Když vidím svoje zamilované Sylvánské zelené, nabídce neodolávám a hned dvě lahve kupujeme. Je skutečně dobré. Ještě s ním zajíždíme k autu a balíme do dek, aby v horku netrpělo a vyrážíme. Vidíme, že máme zpoždění. Je po 11 hodině a teprve začínáme. Trasu jsem si přesně vypsala a tak se držíme plánku. Nezastavujeme ve vinných sklepech Valtické podzemí, ani nezajíždíme k zámku. Jen jsme neodolali, když jsme zjistili, že kostel Nanebevzetí Panny Marie na náměstí je otevřen.
Zajíždíme k zámečku Belveder, který je bohužel veřejnosti nepřístupný, pokračujeme okolo vinic k Dianinu chrámu - zámečku Rendez-vous. Ten je otevřen veřejnosti, ale prohlídka začala těsně před naším příchodem. Na další prohlídku už nečekáme a pokračujeme. U kaple sv. Huberta jsme dali svačinu. Kousek stranou bylo příjemné posezení na kládě. Byl tam klid, pěkný pohled na kapli, takže ideální prostředí. Projeli jsme okolo chrámu Tří Grácií k Novému dvoru, kde mělo být občerstvení a kde měli točit Bernarda. Je půl druhé, točené pivo už nemají a další sud prý narážet nebudou. Ota je silně zklamaný, ale na kole cesta rychle utíká a tak snad něco bude dál. Sjíždíme k Mlýnskému rybníku, kde je malá dřevěná vyhlídka na ptactvo na rybníce a pokračujeme k Apollonovu chrámu. Tady je možný výstup na horní terasu, která slouží k dalekému výhledu. Neodoláváme a vystupujeme. Rozhledny a vyhlídky, ty prostě milujeme.
Hned za chrámem je příjemné občerstvení – ve stínu, s točeným pivem i malinovkou. Tady jsem si uvědomila, že jsem zde byla ještě v době hlubokého komunismu, kdy nám sem autobus zajel, když jsme potřebovali zdravotní zastávku. Tehdy to bylo moje první seznámení s památkami Lednicko – valtického areálu. Na naprosto zničený chrám jsem koukala jako na zjevení snad z jiného světa. Jak mohl někdo takovou nádheru nechat takhle zpustnout. Plot okolo areálu ještě tyto doby pamatuje. Nyní vše ostatní je nádherně opravené. A plot – ten se může časem zcela rozpadnout.
Objeli jsme Mlýnský rybník i z druhé strany a přijeli do Lednice. Prošli jsme okolo zámku, zašli se podívat do kostela sv. Václava. S prohlídkou zámku jsme ani nepočítali, jen se chceme dostat k minaretu. U něj jsem byla již několikrát, ale vždy byl zavřený. Dnes se na něj již nechá vystoupat. Prostor parkem je pro cyklisty uzavřený, takže musíme hezky pěšky. To nám tak moc nevadí, jen bohužel času nemáme nazbyt. Ani se nenechá jít moc rychle. Je tu docela živo.
Zámecký rybník obcházíme po jeho západním břehu. U minaretu je otevřené občerstvení, kde točí pivo Otakar. Můj Ota, jinak Otakar, samozřejmě nemůže odolat. Tentokrát ho v tom nemohu nechat samotného. Z Minaretu je nádherná vyhlídka. Skutečně jsme si vybrali pěkný den. Vracíme se po druhé straně Zámeckého rybníka až k Maurské vodárně. K zámku už nejdeme, ale míříme k Janovu hradu. Kdysi jsem tam byla, ale nyní je to až příliš komerčně využívané. Řada stánků s občerstvením. Taková ta dřívější idylka je pryč. Je vidět, že je to vše nově upravené. Odjíždíme okolo Loveckého zámečku do Lednice. Konečně jsme narazili na ceduli k vyhlídkové věži. Víme, že zde někde má být, jen jsme netušili, kde. Je to sice zajížďka, ale tam prostě musíme. Není to však daleko. Věž je součástí nové Lázeňské kolonády – je to nově upravený parčík s vodotrysky. Věž není vysoká, je dokonce i hezká, ale z mého pohledu je to další věž postavená za evropské peníze v místech, kde by snad ani nemusela být. To je ovšem můj názor.
Při zpáteční jízdě zjišťujeme, že máme hlad a k autu je to ještě daleko. Jen kousek zpátky byla restaurace s hezkým venkovním posezením. Naštěstí obsluha je rychlá, jídlo dobré. Většinu zajímavých míst máme za sebou. Ještě zajíždíme ke starému nádraží, které sice není uvedeno mezi památkami zdejšího areálu, ale za podívání rozhodně stojí. Je krásně obložené malými dlaždičkami.
Po již známé cestě jsme projeli k rybníkům, ale zatáčíme vpravo a jedeme okolo Prostředního rybníku. Jen kousek stoupáme k Rybničnímu zámečku, přece ho nevynecháme. Vracíme se k rybníku a pokračujeme podle Hlohoveckého rybníka. Na jeho nejzápadnějším břehu je Hraniční zámek, který slouží jako hotel i restaurace. Je skoro sedm hodin večer a my už tušíme, že za světla nedojedeme. Tak už ani nezastavujeme. Přes Hlohovec jedeme do Valtic. Na kopci mezi obcemi si již upínáme alespoň žluté odrazové pásky. Bohužel světlo s sebou nemáme. Spěcháme, jak jen to je možné. Přes město jsme ještě projeli, ale silnice na parkoviště pod Kolonádou je už zcela ve tmě a do kopce. Jedeme jak o závod, síly mi ubývají. Naštěstí na vinicích vedle silnice mají vinaři cestu pro svoje auta, kterou nyní využívám a po které jsem se dostala až k autu – samozřejmě už pěšky. Ota to trochu kombinoval, takže dojel dřív. Všude je ticho, jen na druhém konci parkoviště parkuje jedna dodávka. Předpokládáme, že i tam posádka přespí. Je výhoda, že je tma, venku se aspoň můžeme umýt. Dáváme pivo – ještě že máme zásoby. Docela vydrželo i chladné. A jdeme spát.
Pondělí 26. 9. 2016
Stále je krásné počasí, sluníčko a teplo. Valtice opouštíme severním směrem. V Lednicko - valtickém areálu jsme vynechali Obelisk, je poměrně stranou, tak se k němu chceme co nejvíc přiblížit autem a zbytek dojít. Ale máme problém. V Lednici je to rozkopané a objížďka by nás zahnala tak daleko, že to vzdáváme. Kolo kvůli tomu vytahovat nechceme.
Pokračujeme dál k Novomlýnským nádržím a kousek na západ do obce Zaječí. Poměrně blízko jsou u sebe dvě rozhledny. Začínáme rozhlednou Dalibor. Od vinařství U Kapličky by to mělo být kousek. Jenže je zde nějaký seminář, všude je hrozné množství aut. Parkujeme na okraji hlavní silnice jako řada dalších aut a jdeme pěšky. Konec je do kopce, ale výhledy za to stojí. Vidíme Novomlýnské nádrže a Pálavu s Děvínem. Obzory jsou lehce zamlžené, ale přesto jsme naprosto spokojeni.
Po žluté by se docela pěkně nechali dojít na rozhlednu Maják na Přítlucké hoře, která je vidět na protějším kopci. Trochu váháme, procházka by to byla hezká, ale chceme toho stačit víc. Vracíme se tedy k autu a přejíždíme k ní přes Zaječí. Cestou mineme infocentrum, kde nabízí burčák. Neodolávám, musíme zastavit. Ještě jsem ho měla málo. Za chvíli zastavujeme i u kostela sv. Jana Křtitele. Je bohužel zavřený, ale aspoň ho obcházíme z venku. Moc nás zaujal. A pak už konečně pokračujeme k rozhledně Maják. Vede k ní poměrně široká cesta - bez zákazu vjezdu, tak zkoušíme, kam až se autem dostaneme. Jde to kupodivu skoro až nahoru. Po výstupu na rozhlednu využíváme šikovného místa, kde parkujeme, abych připravila něco k obědu. Jsme trochu ve stínu, okolo jsou vinice a i tady máme pěkné výhledy. Ideální místo.
Ota zkoumá prospekty a utvrzuje se v tom, že musíme zajet do Břeclavi, a to nejen kvůli pivovaru a rozhlednám. Je tam řada zajímavých staveb. Po obědě tam tedy vyrážíme. Zaparkovali jsme na Zámeckém náměstí, kde se nechá zaparkovat zdarma. Přes náměstí T. G. Masaryka jsme se vrátili do centra, abychom v infocentru, které je v opraveném Lichtenštejnském domě, získali mapku města. Hned vedle je opravená i synagoga, ale je pondělí, takže je bohužel zavřeno. Obě budovy slouží jako muzeum. Pokračujeme ulicí 17. listopadu, v Kulturním domě točí pivo ze zdejšího zámeckého pivovaru. Chceme se zdržet, tak i Ota dává jedno pivo. Ale moc nás nenadchlo, na žízeň to však stačí. Pokračujeme přes řeku okolo Žluté školy k Vodárenské věži, která je kulturní památkou města a má sloužit jako rozhledna. Je hezky opravená, ale to je vše. O tom, že by někdy byla přístupná není nikde ani řádka. Pokračujeme podle řeky, přes bývalý železniční most se vracíme na pravý břeh řeky a jdeme hledat židovský hřbitov. Tím, že jsme šli trochu oklikou, na směrovku jsme narazili až při zpáteční cestě. Takhle jsme obcházeli blok, neustále jsme viděli, že je hřbitov kdesi za baráky, až jsme měli pocit, že je snad nepřístupný. Ale nakonec jsme se k němu dostali a dokonce byl otevřen. Ota rád prochází židovské hřbitovy, mne více zaujala budova obřadní síně a domek hrobníka z konce 19. století.
Tím naše prohlídka města téměř skončila. Ještě jsme se těšili na zámecký areál a doufali, že věž zámku bude otevřená i v pondělí. Tady jsme se však dočkali největšího zklamání. Podle fotek v prospektu zámek vypadal docela hezky, ale skutečnost je hrozná. Aby to zdálky vypadalo dobře, je celý zámek nabílený, ale zblízka je vidět, jak to vše strašně chátrá. Podle cedule měla být věž otevřená, ale zdá se, že z bezpečnostních důvodů se nahoru nesmí. To, na co jsme se nejvíc těšili, nás tedy nejvíc zklamalo. Snad to někdy dají do pořádku.
Původně jsme mysleli, že v se v Břeclavi zdržíme delší dobu, nyní zjišťujeme, že máme docela dost času a že nějakým záhadným způsobem jsme zapomněli na dvě rozhledny na sever od Novomlýnských nádrží. Zpočátku se mi zdálo zbytečné se vracet, ale nakonec jsem byla ráda. Bylo ta docela objevná zajížďka.
Takže jsme vyrazili zpátky přes Podivín do Hustopeče a dál kousek směr Kudějov. U silnice bylo malé parkoviště, dál se muselo pěšky. Kupodivu ani ne moc do kopce. Mandloňová rozhledna je na Starém vrchu mezi mandloněmi a vede k ní Mandloňová naučná stezka, jejíž kousek jsme prošli a kde jsme se dozvěděli i historii zde rostoucích mandloní. Od rozhledny jsme šli každý jinudy. Ota musel pro auto, já pokračovala po naučné stezce dolů do Hustopečí, kde jsem na něj počkala. Tak tady se mi moc líbilo. Navíc jsme objevili, že ve městě je Hradní pivovar. Tak tam jsme také zašli. Já ochutnala jedno malé, s sebou jsme si koupili petku. Bylo tam docela příjemné venkovní posezení.
Z Hustopeče odjíždíme po stejné cestě, kudy jsme přijeli a jsme moc spokojení, že jsme sem zajeli. Nyní již na trase máme rozhlednu Slunečná u Velkých Pavlovic. Už jsou krátké dny, sluníčko nám za chvíli zapadne. Rozhledna je mezi vinicemi - v centru turistického areálu, kde je i občerstvení. Autem se nechá dojet až k ní, což nás potěšilo, aspoň ještě něco uvidíme.
Odjíždíme již za šera a začínáme přemýšlet, kde přespíme. Doufáme, že by to někde mohlo vyjít blízko pivovaru v Moravském Žižkově. Je tam nějaký rybník. Nešlo nikam moc zajet, ale kousek od pivovaru je u rybníka točna autobusu, vypadá to jako velké parkoviště, je tma, tak to moc neřešíme. Parkujeme a jdeme na večeři a na pivo.
Úterý 27. 9. 2016
Ráno neprovokujeme a hned po probuzení odjíždíme. Snídani dáme někde cestou. Plánujeme návštěvu rozhledny Na Podluží v Novém Poddvorově. Nakonec jsme dali snídani až u ní. Naprosto ideální místečko, jsou tam i stolky a lavičky, takže úplný komfort. Kdybychom nechtěli na pivo, tak tady by se určitě nechalo dobře přespat.
Ještě se zastavujeme v těsném sousedství – ve Starém Poddvorově má být větrný mlýn z r. 1870. Má být zhruba 13 let po rekonstrukci, jenže bohužel rozlomené lopatky se válí na zemi. Takže mlýn hezký, ale bez lopatek.
Na trase je řada zajímavostí, jsou tu různě zachovalé a různě velké zámky, ale chceme do večera dojet do Přerova a rozhodli jsme se tentokrát se zaměřit na rozhledny. Proto se zastavujeme až v Bukovanech, kde je rekreační středisko a novodobý větrný mlýn upravený na rozhlednu. Jenže jsme tu moc brzy – rozhledna dnes otevírá až v 11 hodin, v sezóně je to samozřejmě dřív. Je to hezký areál, určitě bych si dovedla představit zde být na dovolené – i s malými dětmi. Nechá se v okolí jezdit i na kole, je to zde rovinaté.
Jen kousek od silnice v Koryčanech je židovský hřbitov. To si Ota nenechá ujít a jde si ho projít. Ale pak už přejíždíme do Střílek, kde je řada zajímavostí – nádherný barokní hřbitov, zřícenina hradu, ke kterému se nechá dojít po naučné stezce. Auto necháváme na náměstíčku. Nejdřív dáváme oběd v malé hospůdce a vyrážíme na cca 5 km dlouhý zajímavý okruh. Snad nejhezčí je právě ten hřbitov s řadou zajímavých barokních soch, kaple se bohužel opravuje. Z hradu toho moc nezbylo, ale zase je z něho hezká vyhlídka do okolí. U Čertových kamenů jsme dokonce zahlédli pasoucího se divočáka.
Poslední dvě rozhledny tohoto dne, které chceme navštívit, jsou rozhledny Lebedov a Zdenička. Jsou blízko sebe. První nacházíme poměrně snadno. Odbočujeme do obce Lebedov, kde jsem prohlásila, že takhle si představuju místo, kde lišky dávají dobrou noc. Malinká hezká vesnička a nad ní rozhledna. Zaparkovali jsme skoro s obtížemi, šipku k rozhledně jsme nenašli, ale poradili jsme si a rozhlednu našli. Snadnější přístup by byl pravděpodobně o kousek dál – od Koláčkova mlýna. Cestu v údolí jsme viděli. Zase bychom však při silnici do vsi neviděli ty pěkné březové pajduláky.
Zase bychom však od mlýna snadno došli i ke druhé rozhledně. Jenže ani tady šipka nebyla, netušili jsme, zda tam dojdeme, autem se tam zajet nedalo a tak jsme doufali, že někde dál bude značená cesta. Už to vypadalo, že se tam snad ani nedostaneme. Až v obci Těšánky jsme odbočili a po prašné strmé cestě jsme se dostali na hřebenovku, kde vedla prašná silnice – těžko říct odkud, kam. Ale auta tam docela jezdila. Dojeli jsme na malé parkoviště pod rozhlednu Zdenička a jen kousek došli pěšky. Zde jsme se utvrdili v tom, že od Koláčkova mlýna by cesta byla nejjednodušší. Nedaleko rozhledny je vyhlídkový altán a dokonce i kadibudka.
To byla poslední zastávka dne a už jsme pospíchali do Přerova. Dostali jsme informaci, že si máme pospíšit, že večer na hradbách bude jazzový koncert. Takže zvládneme ještě jeden kulturní zážitek. Bylo to tak tak, ale stačili jsme to. A bylo to super.
Středa 28. 9. 2016
Tento den jsme pojali trochu jako odpočinkový. Byli jsme se jen tak projít po našich oblíbených místech v Přerově. A samozřejmě jsme se těšili i na večer v rodinném kruhu. Vždy si máme co povídat. A navíc při pivu, co jsme dovezli, to teprve nemělo chybu.
Čtvrtek 29. 9. 2016
Vyrážíme do Kroměříže – vyjímečně na kole. Po dlouhé době je zrekonstruovaná Květná zahrada. Stále je krásné počasí, tak toho musíme využít. Podařilo se nám dorazit v tu nejvhodnější dobu, právě začínala její komentovaná prohlídka. Sice na nás museli chvilku počkat, než jsme zaparkovali a zamkli kola. Ale počkali a bylo to hodně zajímavé. Na závěr jsme si ještě počkali na komentovanou prohlídku Rotundy, která je uprostřed severní části zahrady. Byli jsem v zahradě před několika lety, kdy to bylo poměrně zpustlé, takže jsme byli doslova nadšeni. Nečekali jsme, že se tam tak dlouho zdržíme, takže jsme na pozdní oběd do Radničního sklípku nedaleko Velkého náměstí dorazili řádně hladoví. Tato restaurace je naše oblíbená – točí tady piva z minipivovarů, takže si vždy něco zajímavého vybereme. A dobře tady i vaří. Na náměstí byly předvolební akce, tak jsme oběd ještě zapili burčákem, zajedli klobáskou, dokonce jsem dostala i kávu – jen nevím, kde na to ty strany berou. A pak už jsme vyrazili zpátky do Přerova. Večer jsme chtěli zajít do přerovského pivovaru Parník, kde byl další jazzový koncert – tentokrát s nějakou černošskou zpěvačkou. Zvládli jsme to perfektně, i jsem měla čas si na chvilku doma odpočinout.
Pátek 30. 9. 2016
Tento den jsme věnovali našim kamarádům Jitce a Michalovi, kteří bydlí v Olomouci a se kterými jsme se seznámili na naší dovolené v Irsku. Počkali na nás před nádražím, odjeli jsme na parkoviště na Svatém Kopečku a společně vyrazili na procházku. Je tam naučná stezka Svatý kopeček, ale přímo po ní jsme nešli, i když jsme na ni občas narazili. Znají to tam, tak nás vodili po jejich oblíbených místech. Prý to mohlo být něco okolo 15 km. Ani mi to nepřišlo. Krásně jsme si při tom popovídali.
Na Svatém kopečku mají točit pivo ze zdejšího Svatokopeckého pivovaru, ale je po sezoně, hospůdka byla zavřená. Michal tím chtěl Otovi udělat radost a to mu bohužel nevyšlo. Odvezli jsme auto domů a vyrazili pěšky do města. Nejdřív nás zavedl do jeho oblíbené hospůdky U Kuděje v Krapkově ulici. Je to malá nekuřácká hospůdka, kde točí několik druhů piv a hlavně v nabídce mají zdejší specialitu Loštický polibek. Je to olomoucký tvarůžek se švestkovými povidly a s kopečkem šlehačky. Zpočátku jsem na to koukala hodně nedůvěřivě, ale přece jen ochutnala a musím říct, že je to něco úžasně dobrého. Na pořádný oběd to tu však nebylo. Chlapi zahnali tu největší žízeň a přesunuli jsme se k náměstí - do Riegrovy ulice do minipivovaru Riegrovka, kde jsme si dali oběd a samozřejmě ochutnali i zdejší pivo.
Příjemně jsme si povídali, ale čas už utíkal a my museli myslet na návrat do Přerova. Jitka se s námi rozloučila a Michal nás doprovodil ještě na nádraží. Tentokrát my jsme ho pozvali do Svatováclavského pivovaru. Ač bydlí v Olomouci, tak tady ještě nebyl. A to je náš zamilovaný. Už jen chvilku jsme poseděli a pak už skutečně vyrazili na nádraží a do Přerova. Byl to skutečně povedený den.
Sobota 1. 10. 2016
Na víkend jsme si naplánovali pěší výlet do Chřib. Je tam kamenná rozhledna Brdo, která je v této době otevřená právě už pouze o víkendu. Zahlédli jsme ji cestou do Přerova a shodli se na tom, že se sem musíme vrátit. Počasí zatím bylo stále fajn, tak snad to ještě na víkend vydrží.
Auto jsme nechali nedaleko kostela v obci Roštín a po zelené vyrazili na rozhlednu. Byl to docela pěkný stoupák, ale cesta vedla lesem a tak to docela šlo. Byla otevřená rozhledna, dokonce i bufet pod rozhlednou. Obzor byl lehce zamlžený, ale kopečky ve Chřibech byly pěkně vidět. Posvačili jsme z vlastních zásob, Ota dal pivo a vydali jsme se k autu, ale jinudy - po červené a pak po žluté k autu.
Na rozcestí kousek nad městem mezi jehličnany si Ota všiml jednoho památníčku, který kamarádi věnovali Nikolce. Těžko říct, jaké neštěstí Nikolku postihlo a kdy to bylo. Je to však od nich hezké. Na chvilku jsme se zastavili, trochu posmutněli, ale to je holt život.
Bylo brzy odpoledne a tak jsme se rozhodli vyrazit na zříceninu Cimburk, která je nad vodní nádrží Koryčany. Přímo u ní bylo parkoviště, kde stálo pár aut, i když na protější straně silnice na betonových svodidlech bylo napsáno, že se zde nemá parkovat. Takže naprosto neoficiální zákaz, který jsme stejně jako ostatní nerespektovali. Po menší svačině jsme vyrazili na zříceninu. Po značené trase je to zhruba 1,5 km hodně zvlněným terénem. Dorazili jsme tam krátce před 17. hodinou, tedy krátce před zavírací dobou. Trochu jsme měli obavy, aby nás tam nezamkli, ale ujistili nás, že to se stát nemůže. Když je hezky, že zavírají klidně až za tmy, že si ještě stačíme dát i pivo na nádvoří. Nakonec jsme zvládli všechno. Pomalu jsme si to krásně prošli, pročetli, pokochali se výhledy a dokonce i to pivo jsme dali, hlavně proto, že i tady točili pivo Otakar. Ale věděli jsme, že se nějaký čas zdržíme a že již popojedeme někam jen kousek, kde přespíme.
Ráno jsme chtěli na hrad Buchlov, proto jsme tím směrem popojeli. Ve Starých Hutích jsme odbočili po silnici po cyklo a zelené turistické značce vlevo. Jen kousek za vsí bylo menší parkoviště a závora, že dál se nesmí. Vedle silnice tekl potok. Takže pro nás zcela ideální místo. I za tmy bylo teplo, tak jsme si při svíčce udělali hezký večer.
Neděle 2. 10. 2016
Ráno jsme se vstáváním nepospíchali. Na Buchlov to bylo kousek a nemělo cenu tam být moc brzy. Hrad otevíral v 9 hodin. Zjišťujeme, že všude je děsně divočáků. Když jsem si odskočila do lesa, tak jsem je asi vyrušila. Naštěstí vyrazili opačným směrem. Ale vylekali mne parádně.
Na placené parkoviště pod hradem jsme dorazili krátce po deváté, bylo to tedy akorát. Prohlídku s průvodcem jsme zvládli zhruba za hodinu, ještě jsme se tam chvilku procházeli po nádvořích. Bylo stále ještě teplo, ale začalo se zatahovat. Snad to ještě dnes vydrží.
Popojeli jsme o kousek dál do Buchlovic, kde je zámek. Tentokrát jsme do zámku ani nechtěli, ale je u něj nádherná zahrada. Vstup je zpoplatněn, nechá se koupit i plánek zahrady, kde jsou vyznačeny jednotlivé vzácné stromy. Tam bychom se zvládli procházet poměrně dlouho. Ale měli jsme ještě další plány.
Cestou na parkoviště nás zaujal kostel sv. Martina, ale už jsme pospíchali k autu. Nějak se to začínalo zatahovat. Přejíždíme do Velehradu, ale začínáme tím, že vyjíždíme k rozhledně Salaš, která je nad stejnojmennou obcí. Nevšimli jsme si šipky k parkovišti, zato jsme si všimli odbočky k rozhledně. To byla chyba. Silnice nahoru byla do prudkého kopce a úzká – sloužila pro místní, aby se dostali ke svým domkům. Když jsme se všimli omylu, bylo skoro pozdě. Ota se pracně otáčel téměř na soukromém pozemku. Jeho majitel se na nás silně nevraživě díval. Moc se mu nedivím, ale co jsme mohli dělat. Já už zůstala v kopci, Ota odjel zaparkovat a téměř před rozhlednou mne došel. To už však docela slušně pršelo. Přesto nás to od výstupu neodradilo. Dokonce bylo i něco vidět. Je to zajímavá rozhledna, kterou tvoří dvě sedmičky.
Sjeli jsme do Velehradu prohlédnout si jedno z nejvýznamnějších poutních míst na Moravě. U kláštera je nádherný kostel. Mělo to jedinou chybu. Právě začala mše. Sice jsme se dovnitř zašli podívat, ale nemohli jsme si kostel projít tak, jak bychom si to představovali. Když ani po 45 minutách se nezdálo, že by byl konec, tak jsme to vzdali. V dešti se nám venku už dál courat nechtělo.
Do Přerova jsme vyrazili nejkratší cestou. Dokonce vedla přes rozhlednu Modrá, která je na jihovýchodním okraji Chřibů. I když stále drobně pršelo, na rozhlednu jsme vystoupali a dokonce jsme i něco z rozhledny zahlédli. V autě už nám déšť nevadil. Dorazili jsme docela hladoví, ale spokojení, že jsme to docela dobře vše zvládli.
Pondělí 3. 10. 2016
Když jsme ráno vstali, nepršelo, i když předpověď moc příznivá nebyla. Rozhodli jsme se vyrazit vlakem do Luhačovic - města, kde řadu lázeňských domů navrhoval Dušan Jurkovič. Já tam ještě nebyla, přidala se k nám i Otova sestra Heda. Už tam taky dlouho nebyla a ráda si to tam zase projde. Našla jsem i prospekt, kde byly vypsány zajímavé domy v Luhačovicích.
Dokonce kousek od nádraží je minigalerie rozhleden s naučnou ministezkou. Moc jsme to nechápali, ale bylo to skoro při cestě, tak jsme tam zašli a žasli. Na soukromé malé zahrádce jsou panely s většinou stojících rozhleden v republice, mezi nimi jsou rozcestníky, kde je uvedeno, jak daleko je na kterou rozhlednu. Trochu jsme si to pročetli a nafotili, abychom příště věděli, které rozhledny jsme ještě nenavštívili. Dál jsme se už jen věnovali městu, jeho zajímavým stavbám a pramenům. Na kolonádě jsme zašli na oběd do hotelu Racek, téměř vedle jsme se zašli podívat do galerie, zhruba na konci naší trasy jsme si v Bludičce dali kávu, Ota samozřejmě pivo. Vraceli jsme se po druhé straně říčky, času bylo dost, dokonce tolik, že jsme kousek před nádražím ještě zašli do malé rybí restaurace – také proto, že tam točili našeho oblíbeného Bernarda. Nakonec jsme si ještě dali vynikající salát z lososa.
Chvilkami sprchlo, ale na prohlídku města to vůbec nevadilo. Pobyli jsme tam zhruba 7 hodin, i když skoro polovinu času jsme strávili v interiérech – v hospůdkách a galerii. A bylo to super.
Úterý 4. 10. 2016
V noci a ráno pršelo, ale tvrdili, že se to má v poledne vybrat a být poměrně slušně, ale zima, dokonce na horách má v noci i sněžit. Plánovali jsme si dvoudenní výlet po Hostýnských vrších. Naivně jsme doufali, že budeme mít celých 14 dnů hezky. V autě už jsme spali i při teplotě těsně nad nulou, tak si to zkusíme zopakovat. Na oběd nečekáme a vyrážíme. Dnes chceme zvládnout výstup na nově otevřenou rozhlednu Kelčský Javorník. Takže jedeme na parkoviště k chatě Tesák. Jsme rozhodnuti vyrazit za každého počasí, ale zatím nemusíme spěchat, je to cca 15 km, tak se to nechá zvládnout za odpoledne. Ota to tady zná z dob dávno minulých, je zvědav, jak se chata změnila. Dáváme polívku, Ota pivo, já kávu. Mezitím přestalo pršet, i když zataženo je stále a zvedl se poměrně silný vítr.
Vyrážíme. Cestou přemýšlíme, proč jsme čekali, až přestane pršet. Cesta vede lesem, vítr na nás sklepává kapky ze stromů, takže je to jako kdybychom šli v dešti. Navíc stoupáme do mraků a je nám jasné, že z rozhledny sotva něco uvidíme. Nebude to však naše první rozhledna, na kterou v takovém počasí jdeme. Zajímá nás nejen výhled, ale i rozhledna jako taková. Tak tu snad v těch mracích uvidíme.
Naštěstí jsme ji nepřehlédli. Za hezkého počasí tu musí být nádherně. Jsou tady i stolky s lavičkami, dokonce dvě kadibudky, takže by zde mělo být čisto. Teď jsme tu sami, takových šílenců jako my se moc nenajde. A když už jsme u rozhledny, musíme i nahoru. Zdola jsme zdola viděli vršek rozhledny, shora sotva vidíme špičky stromů. Až zhruba z poloviny je vidět na zem.
Klesáme na druhou stranu kopce, dostali jsme se pod mraky a najednou se nám objevují kopce Hostýnských vrchů. Tak přece jen něco vidíme. Vítr kapky už setřásl, k večeru dokonce vylezlo i sluníčko. Jsme tedy vlastně docela spokojeni. Ale silně se ochlazuje a vítr nepřestává. Docházíme téměř za tmy a já přemýšlím, jak přesvědčit Otu, že spát v autě nebudeme. Představa, že se ráno vzbudíme, okolo bude sníh, mne najednou vůbec neláká. Naštěstí pro mne to dopadlo zcela jinak. Když jsme dorazili k chatě, všude byla tma a zamčeno. Nějak jsme si při odchodu nevšimli, že chata zavírá v 18. hodin. To už je dávno pryč. Ota si naplánoval, že si dáme jelení guláš, který ho v poledne lákal, zapije to pivem, přespíme v autě a ráno uvidíme. Ale v tomhle případě se ani nesnažil mne přesvědčit, abych něco uvařila venku. Stejně by se mu to nepodařilo. Řádně vymrzlí jsme sedli do auta a už za jízdy volám Hedě do Přerova, ať se netěší na klidný večer bez hostů – že se vracíme, protože je zima a máme hlad a tady je vše zavřeno. Jenže Hedu nikdy nepřekvapím. Dozvěděla jsem se, že s tím počítala a má pro nás připravenou večeři. Prostě Heda je naše zlato.
Středa 5. 10. 2016
Do rána bylo pod nulou i v Přerově a na horách skutečně napadl sníh. Zda i na Tesáku, to nevím, ale určitě by tam byla ještě větší zima. Už jsme přestali tvrdit, že se tam vracíme a dáme další výlet. Nějak nás to přestalo lákat.
Kvůli volbám jsme chtěli být na víkend už doma, tak to posuneme ještě o den a pojedeme už ve čtvrtek. Počasí být lepší nemá a vlastně jsme si ty předcházející dny náramně užili. Dopoledne tedy věnuji balení věcí v autě a minimalizování zavazadel, abychom to doma snadno z auta vyndali. V autě mám polici na oblečení, ušitou skříň na potraviny a nádobí, tak to přece jen chvilku trvá, než to vše sbalíme.
Odpoledne jsme ještě s Hedou vyrazili do nedalekého nově otevřeného přerovského pivovaru Jižan. Když už jsme tolik minipivovarů navštívili, tak tenhle nemůžeme vynechat. Dokonce ani Heda tam ještě nebyla.
Čtvrtek 5. 10. 2016
Vyrážíme hned po snídani. Do Plzně po dálnici je to cca 4 hodiny, ale Ota po dálnici nejezdí rád a tak se jí dost často vyhýbáme. Navíc namlsáni Loštickým polibkem jsme se rozhodli, že pojedeme přes Loštice a navštívíme vyhlášenou Tvarůžkovou cukrárnu, kde vyrábí pochoutky z tvarůžků. Ještě před tím jsme však zajeli k židovskému hřbitovu a také vyhledali synagogu. Na hřbitov jsme se dostali, bohužel synagoga byla zavřená. Cukrárna je v Komenského ulici. Z poloviny nabízí sladké dortíky, druhá polovina jsou pochoutky převážně z tvarůžků, je tam ale použita i niva a myslím i dudácká nebo budapešťská pomazánka asi z důvodu barevnosti. Vypadají nádherně, zrovna tak i chutnají. Každý jsme si jeden kousek snědli tam, ostatní jsme si nechali dát do krabičky a dali jsme si je doma. Vzhledem k tomu, že tvarůžky nejsou nejlevnější, tak i tyhle zákusky jsou v trochu vyšší cenové kategorii. Ale když jsme si k tomu doma dali chleba s máslem, tak ta večeře zase tak draze nevyšla. Dokonce jsme z toho nakonec měli dvě výborné večeře. Člověk se nemá přejídat.
Když jsme se rozhodli pojmout tento výlet jako výlet po pivovarech a rozhlednách, tak jsme pivovary na trase nemohli vynechat. Tedy aspoň nějaké. Zjistili jsme, že jich je na trase docela dost.
Ve Svitavách jsme v pivovaru Na Kopečku koupili domů pivo v petce, v minipivovaru Veselka v Litomyšli jsme si dali oběd a domů koupili také petku. Jako třetí a poslední pivovar cestou domů jsme chtěli navštívit pivovar Kujeba ve Vysokém Mýtě. Tam to bylo trochu problematické, ale dopadlo to dobře. Podle mapy jsme dorazili k objektu, kde to pivo vaří. Byla tam velká informativní cedule, stálo tam i jejich auto, ale to bylo vše. Ve velkém komunistickém objektu z druhé strany byla prodejna nábytku. Odvážně jsme tam vešli a ptali se, zda neví, kde se pivo prodává. Pán byl velice příjemný, hned zavolal sládkovi, který byl ve varně - ta je v druhé části tohoto obřího objektu, prošel tam s námi a předal nás sládkovi. Tak jsme se dostali i do pivovaru, nakoupili pivo a doma jsme zjistili, že tohle pivo je snad ze všech nejlepší.
To je všechno na naší zpáteční cestě. Bylo hrozně, pršelo, takže jsme žádné prohlídky zajímavých míst už neudělali. Piv jsme měli dost, takže další rozhledny a pivovary budou někdy příště.
Přidat do oblibených uživatelů
Znojmo
Mapa
Ubytování
Počasí
Chaty a ChalupyPříspěvky z okolí Z Plzně na Moravu, hlavně přes rozhledny a minipivovary
