Z Ratiboře přes Prženské paseky a Pržno do Jablůnky

Je Velikonoční neděle, ale já namísto odpočinku raději vyrazil na menší výlet. Čeká mne „průzkum“ centra Ratiboře a Kateřinic. Od nich se přesunu nahoru na hřeben s Prženskými pasekami a poté seběhnu dolů do Pržna a Jablůnky. Tedy pokud cestou nezmrznu: ze Zlína mne bus zavezl na rozcestí pod Trojákem a já tady musel v ledovém větru „klepat kosu“ půl hodiny, než se objevil spoj na Vsetín.

(Cestou k rozcestí jsem v ZOO Lešná z okna busu očima překontroloval rychlost výstavby nových pavilonů na nově zakoupených pozemcích a v Kašavě mne k mému velkému zadostiučení už nečekal pohled na to mohutné rozestavěné monstrum penzionu vlevo za kostelem, které centrum obce hyzdilo víc jak 20 let – nedávno totiž proběhla jeho demolice!)

 

Konečně mi přijíždí bus a poté už sešup lesem do dlouhé doliny. Hlavní údolí, které vyhloubil potok Ratibořka, spolu s boční dolinkou s přítokem Kateřinky téměř celé pokrývá zástavba vesnické aglomerace. Osídlení se nenachází jen v údolní nivě, ale je ve formě pasekářských usedlostí rozhozeno také po okolních stráních a hřebenech Hostýnských vrchů.

Krom rozsáhlé Hošťálkové je tady druhou největší dědinou Ratiboř s katastrem o rozloze 18.75 km čtverečních (s nejvyšším kopcem Drastihlavou - 695 m) a počtem obyvatel dosahujících bez dvou stovek numera dva tisíce.

V análech je obec poprvé vzpomínána v listině Václava III. z roku 1306, kdy zde chtěl panovník založit cisterciácký klášter, ale kvůli jeho vraždě v Olomouci už k tomu bohužel nedošlo. Údolí osídlili původní osadníci, živící se chovem dobytka, prací na poli a těžbou dřeva. Po příchodu Valachů se rozšířilo pastevectví ve formě salašnictví. Krom toho si místní přivydělávali tkaním plátna, výrobou křiváků (kapesních nožíků), dřevěného nářadí a nástrojů, košů, špejlí a metel. Svého času tu byla v provozu i Thonetova parní loupárna proutí a vyráběl se nábytek. Dnes většina obyvatel dojíždí za prací do Vsetína.

 

V Ratiboři jsem vystoupil na Horní zastávce a zamířil za Věruškou. Asi vás zklamu, ale dotyčná dáma nemá tělo z masa a kostí, ale ze dřeva… je totiž miniaturní rozhledničkou!

Vysoká je celých 52 decimetrů (5.2 m), byla zbudována na zahradě rodinného domku a na první pohled vypadá jako stavba pro děti.

Volně přístupná je po dřevěných schodech přemosťujících plot zahrady a já si připadal, jako by lezl někde přes lesní oplocenku (bacha na vejce!), jenže tady byly schůdky mnohem strmější. Po vstupu do vlastní výhledovny jsem zjistil, že je opravdu maličká a konstruovaná toliko pro dospěláky střední výšky… a že bude dosažení poslední etáže pro dlouhány a bytosti otylé po těch úzkých schůdcích nejspíš problém.

I tak musel člověk při průchodu mezi patry notně ohnout hřbet, aby tudy vůbec prolezl. Sklonit se bylo nutno i na vrcholové plošině – to abych z výhledovny vůbec něco viděl. Moc toho i tak nebylo: výhled na říčku Ratibořku, na zahrady a sousední domy… a to bylo zhruba vše.

 

Stavba je zařazena do seznamu rozhleden ČR, ale po návštěvě této „první valašské údolní rozhledny na světě“ vystavěné v roce 2019, bude každému hned jasné, že se jedná o objekt ryze recesní...

 

Od rozhledničky už jsem zamířil k historickému centru obce. Kromě objektu ZŠ s Pomníkem padlým se tu nacházela farská zahrada, jejíž část byla přeměněna na parčík Svobody. Dominuje mu zbrusu nová busta T.G.Masaryka, umístěná na vysokém podstavci a vysazená lípa Svobody.

 

Nad parčíkem stojí nevelký evangelický kostel (to vedle v Hošťálkové mají protestanti chrám mnohem honosnější), jehož výstavba trvala bezmála 20 let! Největší raritou kostela je kámen zasazený za oltářem. V dobách náboženské intolerance a útisků se v jeho dutině ukrývaly náboženské knihy, z nichž kázával Jan Maniš.

 

Za chrámem jsem prošel zkratkou kolem hřbitova a zástavbou na silnici vedoucí do nedalekých Kateřinic. Po chodníku nezbylo než doťapkat na konec dědiny, a pak už po silnici okolo plotu nějaké fabriky anebo bývalého JZD k ceduli se znakem Kateřinic. Vlastní obec s tisícovkou obyvatel se okolo komunikace a potoka Kateřinky rozkládala jen o kousíček dál.

 

V kronikách jsou Kateřinice poprvé zmiňovány roku 1504 v období velké kolonizace a LP 1666 tady žilo již 195 obyvatel - z toho jedenáct chalupníků, šest sedláků a tři domkáři. V dávné minulosti se místní živili zemědělstvím, pastevectvím a rubáním drva v hoře. Životní úroveň si zvyšovali zpracováváním kůží, košíkařstvím, tkalcovstvím, pečením perníčků, sušením ovoce, sběrem hub a bylin, výrobou dřevěného nářadí a později i výpletem sedadel pro továrny na ohýbaný nábytek.

I tak ale museli odcházet za přívydělkem na sezónní práce na Hanou anebo do Rakous a ještě v půli dvacátého století byly Kateřinice jednou z nejchudších dědin na celém Valašsku.

 

V současnosti zde působí několik drobných podnikatelů (vyrábí se zde např.puky pro význačné hokejové kluby) a zbytek obyvatel dojíždí za prací na Vsetín.

 

Před vydáním tolerančního patentu musely místní děti chodit do katolické školy v Pržně. Po roce 1781 pak dítka z luteránských rodin navštěvovala evangelickou školu v Ratiboři a na svůj vlastní vzdělávací ústav se dědinka zmohla až před koncem 19.století. Nová školní budova byla vystavěna roku 1910.

 

Největší pamětihodností Kateřinic je kostel Českobratrské církve evangelické, který zde byl – věřte nevěřte – zbudován za nejtvrdšího období komunismu, v neblaze proslulých padesátých letech!

O jeho vznik se kromě místních obětavců nejvíce přičinil ratibořský farář M.Janeba a lidé si jej podle projektu arch.Bohumila Bareše postavili sami. Slavnostně vysvěcen byl v listopadu 1952. Jeho interiéry sestávají z velkého a malého sálu v přízemí chrámu a v patře se nachází byt faráře.

 

Po obhlídce chrámu a školy jsem se mezi zajímavou okolní zástavbou vrátil kilometr nazpět a po silničce s cyklotrasou se vydal do boční dolinky, kde jsem za posledními domy narazil na větší rybník. Na jeho levém břehu mne nad travnatou pláží uvítalo pěkné tur.odpočivadlo, vybavené i mapou. I posadil jsem se tu na lávku, něco sezobl a přitom se kochal pohledem na rybniční hladinu, kterou v rákosí oživovali i vodní ptáci.

 

Po svačince mne od rozcestí za rybníkem čekal po zpevněné cestě prudký výstup. Nejprve asi 200 metrů lesem, pak následovaly vykácené holiny a po zmírnění stoupání už jsem kráčel polní cestou mezi staveními Trojčinských pasek. Otvíraly se odsud skvostné výhledy na celé údolí s obcemi Hošťálková, Ratoboř a Kateřinice, ale i na okolní dlouhé hřebeny a jednotlivé kopce této části „Hostýnek.“

 

Z hřebene Václavovska o kousek výš jsem už uviděl blízký shluk dřevěných chalup pod Prženským vrchem a o chviličku později stál před stejnojmennou roubenou krčmou, která vypadala i s tou venkovní zahrádkou umístěnou na dvoře velmi sympaticky. Hospoda neměla chybu… a když tak jen takovou „maličkou“ – dnes byla totiž zavřena!

 

Žlutě značená trasa mne pak svižně vytáhla na zalesněný hrb a za lesem mi bylo souzeno putovat nejkrásnějším úsekem dnešního výšlapu – po výhledové hřebenovce.

 

Na otázku, které hřebenové trasy jsou v Hostýnských vrších ty nejpůvabnější, neexistuje jednoznačná odpověď. Je jich totiž přehršel. Pokud se ale zaměříme pouze na ty vyhlídkové, jejich počet se geometrickou řadou sníží na číslovku, kterou lze vyjádřit za pomocí prstíků jedné ruky.

Já osobně si nejvíc cením úžasných panorámat, jimiž je možno se potěšit na červené trase vedoucí od Chlévisek na Vsetín (konkrétně úsek u od osady Na Lánici přes Nivy na Janišovský vrch), dále pak zeleně značené trasy Troják - rozhledna Maruška – Bludný… a to by bylo vše!

Dnes jsem ale narazil na další (mně dosud neznámý) vyhlídkový hřebenový úsek o délce bezmála jednoho kilometru, který mne svou malebností naprosto uchvátil. Různá panorámata se mi před očima zjevila již po vyjítí z lesíku za Prženským vrchem (540 m) a vydržela zaměstnávat mé zraky až po rozcestí s pomníkem pod vrchem Krbácko, který dosahuje nadmořské výše 542 metrů. (Vlastně ty výhledy vydržely ještě o kus dál... ale tyhle už nebyly hřebenenové, ale odvíjející se při sestupu dolů do obce Pržno.)

 

Půlnočním směrem bylo vidno kopcovitou krajinu přináležící trojúhelníkově se zužujícímu severnímu konci Hostýnských vrchů s kótami Čarabovská (569 m), Hůrka (558 m) a Píšková (578 m) a pod hřebeny vystupující shluky stavení pasekářských osad, jež jsou součástí obcí Mikulůvky a Oznice.

Směrem k jihu se otvíral částečný pohled na vzdálenou zástavbu Kateřinic, Ratibořic a Hošťálkové obklopenou okolními vrchy (ten přímo naproti patřil vrchu Páleniska se svými 503 m) a více nalevo ku Vsetínu a Vsetínským vrchům. Tenhle výhled byl bohužel proti slunci a užít si jej plně lze až v odpoledních hodinách.

To vše ale napravil zor od rozcestí u pomníku Jana Husa k severovýchodu, který oči potěšil malebnou kulisou kopců vystupujících v oblasti Bystřičky.

 

Kromě dalekých rozhledů bylo moc zajímavé i bezprostřední okolí hřebene: postupně jsem tu minul hostinec s rozhlednou U Holáňů, naproti v zahradě sochu Jana Mistra z Husi, na konci hřebene u rozcestí impozantní kamenný podstavec (ale bez sochy) a mezitím vším pod cestou viděl i řadu zajímavých chalup a pasekářských usedlostí.

 

Ale popořadě… a nejprve něco o tom hostinci: mimo hotových jídel se v něm nabízí minutkové menu a pochoutky k pivečku, specialitou pak jsou grilovaná vepřová žebra, kolena a kuřecí křídla. Dále jsou zde k dostání poháry, moučníky (např.borůvkové knedlíky) a pochopitelně i alkoholické a nealkoholické nápoje.

Součástí objektu hostince je jednoduchá dřevěná a asi šest metrů vysoká rozhledna z roku 2013, jejíž přístupnost je omezena otevírací dobou restaurace. Ta je kromě pondělka denně otevřena jen přes léto, po zbytek roku od čtvrtka do neděle a to od poledne.

 

Na odlesněném hřebenu s Prženskými pasekami jsem narazil ještě na jednu zajímavost. Nejprve jsem přes plot zahrady naproti hostinci U Holáňů (s rozhlednou) mohl obdivovat kamennou sochu Mistra Jana z Husi, zrobenou v nadživotní velikosti… a ledva mé nožky samochodky „popojely“ východním směrem asi o 600 metrů dál, stanul jsem na rozcestí, u něhož se nacházel monumentální kruhový kamenný podstavec. Z něho se vzhůru k oblačným nebesům tyčil menší balvan, evidentně se na sokl naprosto nehodící.

 

Jak jsem už předtím doma zjistil, socha Jana Husa i ten podstavec byly od doby svého vzniku až do roku 2020 neodlučitelně mezi sebou spojeny, jenže v průběhu pěti let nastal jistý zádrhel. Nápad vztyčit zde sochu se vylíhl v hlavě místního chalupáře Jana Odstála. Stalo se tak přibližně půl roku před šestisetletým výročím upálením Jana z Husi na kostnické hranici. Nápad do reálu a kamenného materiálu během dvou měsíců převedl řemeslník Jaroslav Svozil. Slavnostní odhalení pomníku se konalo 5.července 2015 v 15 hodin, přičemž celková jeho výše (skulptura Husa má 2.5 m) dosáhla pěti metrů.

 

Jenže od roku 2020 bylo všemu jinak: kvůli bezohlednosti vandalů, kteří sochu stále poškozovali, byla přemístěna na soukromou zahradu naproti hostinci U Holáňů.

 

Otázkou je, zdali těmi vandaly nebyli někteří místní netolerantní evangelíci, pro něž umístění katolického reformátora na takovém zdaleka viditelném místě zapůsobilo jako zamávání červeným hadrem na býka, anebo to byli jen „obyčejní“ kulturní barbaři…

 

Stejně mi po návštěvě podobných míst hlava nebere, jak někdo může chodit po krajině či památkách a nést přitom v batohu na zádech zásobu sprejů, jen aby mohl zničit to, co jiní pro jiné pracně vytvořili!

 

Os soklu mne čekal prudký serpentovitý sestup po silničce dolů do Pržna, obzvláštněný v horní části pěknými výhledy na okolní pasekářské usedlosti i na hlubokou dolinu Vsetínské Bečvy lemovanou bezpočtem valašských kopců a vršků.

 

Dole v údolí jsem u silničky narazil na půvabnou studánku Terézku s dobrou chladivou voděnkou a zanedlouho už vkráčely mé nožky mezi první domy Pržna.

 

Jeho historie sahá více jak 640 let do minulosti (bývalo i městečkem) a dnes je samostatnou obcí s 635 obyvateli. Její domy jsou rozloženy ve svahu nad levým břehem Vsetínské Bečvy a s větší Jablůnkou je spojena mostem. Díky vyvýšené poloze dědiny nad řekou je charakteristickým poznávacím znamením Pržna zdaleka viditelný a krásný sakrální objekt se štíhlou věží, patřící evangelickému sboru.

Neměli to tady místní protestanti nikterak lehké, ale rekatolizaci neodbyli jen mávnutím ruky – na to byli odjakživa až moc vzpurní - takže se mnozí zúčastnili např.neblahého valašského povstání v roce 1644. Což mělo na jejich obec fatální dopad na jejich obec: ta totiž za to byla (spolu s jinými dědinami) bez pardónu vypálena!

 

Po vydání Tolerančního patentu se většina obyvatel přihlásila k augsburskému vyznání a roku 1783 vyrostl i jejich první svatostánek. Ten ale nebyl nijak oslňující. Jeho vybavení bylo velmi prosté, musel být mnohokrát opravován a v půli 19.století už byl jeho stav natolik špatný, že bylo rozhodnuto o výstavbě kostela nového.

 

Novostavba z roku 1872 byla dle projektu vsetínského architekta Václava Urbánka vyvedena v novogotickém slohu a jejím nejdominantnějším prvkem se stala vysoká věž tyčící se nad vstupním průčelím. Interiér jednolodního objektu oživuje oltář s obrazem Poslední večeře Páně, který je zdařilou napodobeninou originálu od italského renesančního génia - Leonarda da Vinciho. Kopii pro chrám zhotovil novojičínský malíř J. Berger. Rovněž varhany jsou dílem umělce z Nového Jičína – Karla Neussera.

 

Možná vás bude zajímat taková pikantnost ze soužití místních evangelíků a katolíků, jež v minulosti opravdu nebylo nijak dobré.

 

Začátkem vší netolerantnosti možno označit (plus mínus) rok 1640, kdy byl u oltáře dnešního katolického (dříve protestantského) kostela zavražděn evangelický kněz.

Vzájemný odstup mezi oběma křesťanskými frakcemi přetrvával dlouho do dvacátého století. Prý to zde bývalo drsné skoro jako v Severním Irsku a „normálně“ tu mezi evangelickými a katolickými spolužáky ve škole probíhaly dětské války!

Jakési zklidnění nastalo až v době, kdy se spřátelil katolický farář s evangelickým, začali spolu chodit na fotbal a katolický kněz vozil svého evangelického kolegu autem do Mikulůvky, v níž oba vyučovali (každý ale jinou skupinu dětí) náboženství.

Pžňané ale na tohle ještě dlouho jen nedůvěřivě hleděli, poněvadž geny předané jim po předcích stále hráli svůj prim…

 

Od krásného evangelického chrámu jsem sestoupil na náves. Z jedné strany ji zdobil objekt ZŠ a Mateřské školky a velký Pomník obětem obou světových válek.

 

Ze strany druhé pak katolický kostel Narození Panny Marie, v současnosti se „honosící“ poněkud omšelou fasádou. Byl vystavěn roku 1889 na místě původního dřevěného kostelíka z 16.století. Interiér freskami vyzdobil akademický malíř Ferdinand Adámek z Ostravy a hlavní oltář vznikl podle návrhu Františka Rosmaela. Před kostelem stojí kamenný kříž z roku 1793 a více jak 300 let stará lípa.

 

Další moje kroky už z návsi směřovaly k mostu přes Vsetínskou Bečvu, který Pržno spojuje s mnohem větší Jablůnkou (2000 obyvatel). Její zástavba vinoucí se okolo hlavní silnice ze Vsetína do Valmezu ale není příliš reprezentativní. Z domů s oprýskanými fasádami mne zaujala jen jedna pěkně opravená vila, sokolovna, nová restaurace Sýpka a u konce obce místní evangelický (helvetský) kostel. Je jednou z nejvýznamnějších památek Jablůnky (moc jich zde není) a vypíná se v jižní části obce. Na kostelní věži jsou umístěny čtyřstranné hodiny. Naproti chrámu přes cestu stojí fara.

 

Základní kámen ke kostelu byl položen v září 1877, ale stavba se protáhla na osm let. Chrámová loď měla dřevěný, omítkou překrytý strop, šindelovou střechu a věž byla ještě bez zvonů. Nová fara byla dokončena roku 1899 a o rok později se v ní už bydlelo.

 

V březnu roku 1903 byla Jablůnka postižena velikým požárem, který se sice obešel bez ztrát na lidských životech, ale padlo mu za oběť 56 dřevěných domů a objekt církevní školy i kostela, z nichž zůstaly stát jen holé zdi. Z vysoké budovy chrámu přitom do okolí daleko odletovaly hořící šindely a ty se staly ohnisky dalších požárů. Fara, jejíž střecha byla pokryta glazurovanou krytinou, ohni odolala.

Místní farář Jan Drobný poté sháněl finance potřebné k opravě chrámu na Moravě, v Čechách i v sousedních německy mluvících zemích a jeho mise nakonec skončila úspěchem. Obnova kostela poté již rychle pokračovala a do dvou let bylo vše hotovo.

 

Za kostelem jsem po pravé straně komunikace narazil na restauraci U Martinků a poněvadž mi do příjezdu dálkového busu do Zlína zbývala nějaká ta minutka, propláchl jsem vyprahlé hrdlo studenou kofolou...