Z Rýmařova na Mazance, Maliník a skály u Dobřečova - 2.část

Opuštěná kaplička u silničky pod Dobřečovskou horou je (kromě dvou rekreačních domů dole u lesa) jedinou připomínkou na zaniklou osadu Ferdinandov. Dědinka se rozprostírala ve svahu půl kilometru pod hřebenem a já věřím, že ta drsná okolní krása tu byla k vidění už tehdy: staré stromy aleje ohraničují v pravidelných rozestupech - vždy ve dvojici naproti sobě - komunikaci, která je obklopena rozsáhlými pastvinami a pásy lesa.

U kaple se zastavím, rozhlédnu po kraji, a když pak na chvilku zavřu oči, najednou je mé vědomí přeneseno do minulosti:

„Já se na to vykašlu!“ vykřikuje v šenku Hanz, odfoukne od úst pivní pěnu a obrátí se na kamarády Dietricha a Franze: „Každého půl roku jsme tu v zimě kvůli sněhu odřezáni od zbytku světa jak zapadlí vlastenci a ve zbytku roku je všechna naše dřina k ničemu! Vydělané prachy stačí sotva k holému živobytí... no, nevím jak vy, ale já jdu i s rodinou odtud!“

A jak řekl, tak udělal. Kamarádi se nechali též přesvědčit. A o něco později je následoval i zbytek osazenstva dvanácti usedlostí, rozhozených okolo kapličky a hospody porůznu po stráni. A to byl konec osady, kterou zde v roce 1775 založil hrabě Ferdinand Harrach a nechal ji osídlit Němci od Krušných hor.

Ano – krásná poloha a výhledy nutně nezaručují také hezký život...

Otvírám zraky a znovu si prohlížím hezkou osamělou kapličku. I ona měla po zániku osady namále a do životopisu si začala psát mnohem žalostnější stránky: její zvon se přestěhoval do kaple svaté Anny, součásti chrámu v Horním Městě, kde se musel spokojit s potupnou funkci umíráčku. Jenže zvon se při každém náhlém úmrtí aspoň radostně zahongal, ale kapli postihl mnohem krušnější osud. Když odtud zmizeli původní obyvatelé, začali ji využívat už jen pasáci stád, ukrývající se v ní před nepříznivým počasím. A po nich myslivci. Ti si z jejího interiéru učinili posed. Následovali vandalové, kteří bohužel nejsou až výdobytkem naší moderní doby. Z kaple se stala poloruina a vznášela se nad ní hrozba v podobě demoličního výměru.

Ale pak se stal zázrak.

Bývala ferdinandovská rodačka, františkánská řeholní sestra Assumpta z Opavy, se spojila s rodáky v Německu a ti uspořádali na záchranu kaple sbírku. Díky oživující finanční injekci se tu pak střídali dobrovolníci z Rýmařova a okolí, kaple byla opravena a v roce 1992 znovu slavnostně vysvěcena. A nyní v okolní překrásné jesenické krajině září jako vzácná perla, kterou tu i prve bývala...

Tak. Nastal čas se s Ferdinandovem rozloučit, neboť z lesa na mne nedočkavě pomrkává velká skála, toužící po našem bližším kontaktu. Koketa jedna... však už jdu!

Kousek za kaplí vybíhá pastvinou vzhůru zřetelně vyšlapaná pěšina, po níž se pustím i já.

Prudké stoupání není nutné překonat na jeden zátah. Ba co to dím – byl by to hřích téměř smrtelný! Tady by mělo být povinností se co několik desítek metrů zastavit, otočit a z plné duše se kochat stále se rozšiřujícím výhledem. Napřed je vidět jen okolí kaple a les, pak se nad ním vyloupne mohutná hradba Hrubého Jeseníku. Vlevo se s vaší přibývající nadmořskou výškou otvírá pohled na kopečkovité Zábřežsko a Šumpersko. Ty nádherné modré kulisy větších vrchů vpravo už patří nejvyšším vrcholům Hraběšické hornatiny. Vidím Volyni, Smrčník i „Kameňák“... pod nimi Ostré hroty kuželovitých Rabštejnů. A napravo od nich ční z masívu Mazanců vrcholová skalní katedrála Maliníku, se kterou jsem měl možnost se před nějakou tou desítkou minut blíže seznámit.

(Jen ta schůzka trochu smrděla krchovem...)

Když dosáhnu vrcholu stoupání, pěšinka pokračuje podél remízku a najednou vkročí do něj. Pár metrů stoupání a najednou stojím na členitém temeni vyššího rulového skaliska, z něhož se na již zmiňované prvky KRAJINY otvírá díky okolnímu porostu intimnější a působivější výhled. Je nasměrován k sedlu Skřítek a jak maják vysoko ve svahu nad ním do okolí vysílají svou pozitivní energii bělostné kvarcitové útesy Ztracených kamenů.

Když se dostatečně nasytím krásou viděného, opouštím vrchol skalní vyhlídky a obcházím skalisko proti směru hodinových ručiček. To ale musím za hranou dlouhého kamenného temene krkolomně sestoupit pod její úpatí. A projít se pod vysokou skalní stěnou. Odspodu nic moc, neboť je zarostlá křovinami a hustý pralesovitý porost brání také pohledu na nižší skalní výchozy v okolí. Okolo druhé strany skály se šplhám lesním svahem zase nahoru.

Tady na mne zpod kamene, kryjícím maličkou sluj, jukne hlava anakondy. Tahle naštěstí na věky zkameněla...

Krátce přes pastvinu k polní cestě, která téměř po vrstevnici probíhá mezi el.ohradníky pastvin a spojuje Ferdinandov s blízkým, necelé 2 km vzdáleným Dobřečovem. Jen co vkročím na polňačku, dostávám se krátkým stoupáním k enklávě hustého lesa pod Dobřečovskou horou. Kdysi už jsme tady s Janou kráčeli a hledali (a le bezvýsledně) obě vyhlídkové skály. Tak jako tehdy, i dnes sestupuji po lesní cestě asi 200 m do hlubin hvozdu, a když nic kamenného v okolí nevidím, usedám na pařez a pouštím se do svačiny.

Mezitím se v lese setmělo jako v noci, neboť stromy zrovna plují v dál černé mraky. Už si říkám, že se na další průzkum vykašlu, ale najednou se kolem zase rozjasní.

Stejně tak i v mozku: „No – gdyž už si tady, tož nebuď zhnilý a eště kúsek dole zéjdi! Gdyž to neuděláš, bude ťa to to... mrzet!“

I poslechnu hlas svědomí a dobře jsem udělal. Ono stačilo sestoupit ještě sto metrů, pak se vlevo objevil cíp louky a za ním hradbička smrkového lesa, vytvarována do podivného hrbu. Když jsem se hustým lesem prodral až téměř pod jeho temeno, narazil jsem na bizarní skalní výchozky. Pak jsem zamířil pod tu největší stěnu a byl víc než příjemně překvapen. Tahle tak zarostená nebyla, ba právě naopak! A i tahle 15 m vysoká stěna byla na rozdíl od předešlé na první pohled mnohem půvabnější. Možná díky svému členitějšímu průběhu, ale hlavně kvůli těm doprovodným skalním satelitům v nejbližším okolí. Z vrcholu nižšího útesu se otevřel i skvělý výhled do KRAJINY, z dalšího zase na četné skalky v okolním lese, a když jsem se vydrápal na samotný vrchol, ocitl jsem se na druhé skvělé skalní vyhlídce. Tato byla kromě nádherného panorámatu KRAJINY obohacena i pohledem na tu první skálu u Ferdinandova. Což opačně neplatí...

Hezké výhledy místy samozřejmě nabízí i polní cesta, směřující do Dobřečova. Ještě než jsem překonal stoupání na návrší, nabízející zor na další cíl dnešní pouti, procházel jsem kolem Pastviny, zaplněné barevným skotem. Kromě krav bílých a černých se tu nacházely i kravičky rezavé a i se srstí kombinovanou. Jakmile mne ta milá zvířátka zmerčila, zabučela a vydala se mne k plotu pozdravit.

No vidíte – a potom že krávy nejsou společenští tvorové!

Však jim tu musí být čučno: turistická trasa tudy nevede, sem tam se mihne jen nějaký vůl na kole a takový osamělý (a navíc putující pomalu a pěšky) je i pro ně raritou!

S radosti nad tím, že vidí dalšího živého tvora, předvedly mi kravičky umění akvabelek a některé se (bez úplaty) rozestavily do seskupení, jaké zaujímají Top modelky. A zapózovaly!

Jakmile se přede mnou otevře panoráma vesnice Dobřečov se známým vyhlídkovým vrchem Špičákem 778 m (střecha Moravy), vím, že je věcí slušnosti ( a i mou povinností) pozdravit staré známé – skály u Dobřečova. Jejich krásnou hradbu tvoří amfibolitická břidlice a skrývají se v lesíku na dohled od mé polňačky. Pak už si procházím úpatí skal. Nejvýraznější z nich připomíná karikaturu koňské hlavy. Nejsem tu sám – opodál právě balí vercajk jakási horolezecká dvojice. Dáme se do řeči a oni mi nabídnou odvoz, protože jsou z Bruntálu a vracejí se domů přes Rýmařov. Jdeme tedy do blízkého Dobřečova, kde mají u kaple sv.Jana Křtitele zaparkováno auto. Tam se ještě na chviličku omluvím a běžím si ji vyfotit. Dobřečov je tak trochu zvláštní vesnice. Skoro celá je rozhozena okolo silnice, klesající do údolí Zlatého potoka a na návrší na nejvyšší bod obce se vešlo jen pár domů a kaple, vystavěná v historizujícím slohu v roce 1883.

Nasedáme do auta. Kupodivu nejedeme na Horní Město, ale dolů k Bedřichovu. A pak po silničce , vedoucí proti toku Zlatého potoka a nahoru přes Ferdinandov. Alespoň jim tady z okna ukážu a popíšu cestu k těm dvěma (pro ně neznámým skalám), na bezlesém hřebenu odbočujeme Doprava a přes miniosadu Stříbrné hory pokračujeme do Rýmařova.

Poblíž hotelu Praděd mne vysazují, loučíme se a já pak zkratkou přes město pokračuji do penzionu Mary za manželkou...