Zakarpatí -země blízká neznámá
Zakarpatí
země blízká neznámá
Vladimír Chilčenko
Vyjet si na Zakarpatskou Ukrajinu jako turista,lyžař nebo vyznavač vodních sportů je sice pořád neobvyklý nápad,ale nikoliv originální.Od roku 1919 byla tato země pod názvem Podkarpatská Rus součástí prvorepublikového Československa.Tehdy sem jezdilo také dost českých turistů.V roce 1939 byla země obsazena maďarskými horthyovskými vojsky a po osvobození v roce 1945 došlo na přímý pokyn J.V.Stalina k odstoupení území Sovětskému svazu pod názvem Zakarpatská oblast Ukrajiny.Navštívit oficiálně bylo možné pouze města Užhorod a Mukačevo prostřednictvím organizovaných zájezdů.
Na Ukrajinu je z Prahy daleko a nám tentokrát v roce 2009 nebylo zapotřebí nočních přejezdů. Zůstáváme na noc v Levoči. Nádherné slovenské město se zachovalými jak hradbami tak městskou a církevní architekturou u mne vyvolává vzpomínkové asociace na polské město Przemysl, které církevními památkami rovněž doslova hýří. Tady, před dvaceti lety,jsem na radu polských cestovatelů nasedal bez úředních formalit do vlaku, abych projel rovněž na Východ. Poláci totiž běžně tranzitem cestovali do Lvova a odsud dále do Rumunska, nebo dokonce také i Maďarska přes kus bývalého Sovětského Svazu. Zkusil jsem to také a ono to vyšlo! Po několika dnech pobytu v SSSR jsem se vrátil přes železniční stanici Čop bez problému do Československa. V příštích letech jsem tyto cesty opakoval už se skupinkami přátel, a tak jsme nádhernou zemi a báječný lid bývalé Podkarpatské Rusi poznávali už tehdy. Nadhodnocené ruble jsme vždycky získávali prodejem obnošeného šatstva, protože se nám naše nabídky netradičního a nevyzkoušeného zboží nevyplatily. Polské studentky nám totiž jednou doporučily prodej pánských prezervativů, o které však nebyl vůbec zájem,a tak jsme celé jejich bedny věnovali do místní lékárny za poskytnutý nocleh. Guma by šla přímo na dračku, ale pouze žvýkací!To dnes je situace zcela jiná. Ukrajinské vízum nyní český občan nepotřebuje, kapsy vám nikdo naruby neobrací a zahraniční valuty včetně českých korunám už v hraniční směnárně vymění v libovolném množství. Příjemná procházka po pěší zóně v Užhorodu ukázala, že i zdejší obchody jsou plné zboží a ukrajinský trh nasycen. Horší však je silniční Doprava mimo frekventované silnice. Cestou do hor v blízkosti Siněvirského jezera se vozovka stávala spíše zkušebnou pro armádní vozidla než silnicí pro autobus. V blízkosti jezera uleháme až v noci v horském hotelu, kterému se říká „ turbáza . Vybavením ale odpovídá spíše jednoduché Turistické ubytovně v Čechách. Také stravování je pro řadu účastníků nezvyklé protože kukuřičná kaše kuleša, tvoří asi základní přílohu jídel. Rozdílná výše cen za stejné pokrmy byla někdy při placení nevysvětlitelná. Nešťastná kolegyně, která zaplatila až poslední, měla účet třikrát vyšší než ostatní. „Tady nejste v Evropě“,omluvil vzniklou situaci pan majitel cestovní kanceláře. Od té chvíle chtěl ale každý z nás vehementně zaplatit svoji útratu jako první.Následující den míříme do Kolčavy. V místní škole Natalie Tumarecová pečlivě udržuje maličké muzeum Ivana Olbrachta. Kontroverzní český spisovatel se ve dvacátých letech minulého století zcela neopodstatněně rozplýval ve svých reportážích nadšením z bolševického Sovětského svazu. Ve třicátých letech se pak zaměřil na Podkarpatskou Rus a sociální kořeny zla chudoby místních obyvatel hledal v připojení této země k Československu. V jeho knize Nikola Šuhaj loupežník je vraždění českých četníků povyšováno na hrdinství. Škoda, že Ivan Olbracht nezavítal na Podkarpatskou Rus později, po jejím obsazení Horthyovskou armádou, nebo připojení k Sovětskému Svazu v roce 1945. V ústním podání pamětníků bylo totiž období ve svazku s Československem jedním z nejsvětlejších míst rusínských dějin. Ale co to je v bývalé četnické stanici v Koločavě? Dnes prosperující hospoda, kde si můžete koupit propisovačku s dřevěným panáčkem, který znázorňuje zbojníka. Při posunu dřeva loutka ukáže svoje ztopořené mužství. Pohledů na Podkarpatskou Rus je ovšem mnoho.Velmi zajímavé postřehy má třeba spisovatel Jaromír Tomeček ( 1906 - 1997) a také fotograf Rudolf Šturma (1927) Nedaleko Koločavy jsme zavítali do Ústavu pro postiženou mládež ve Vilšanech. Děti zde jsou převážně sirotky a ústav působí v porovnání s podobnými zařízeními v Čechách depresivním dojmem. I přes vřelé přijetí ze strany jak dětí, tak personálu ústavu vidíme, že pojetí komplexně-rehabilitační péče je doposud velice rozdílné v Čechách a na Ukrajině.Snad ale sladkosti a sponzorské dary od ADRY ústavním dětem alespoň na chvíli umožnily zapomenout na tíži jejich vlastních osudů. Projeli jsme kolem nedaleké psychiatrické léčebny, kde nebylo vidět žádné stopy po životě.Prý tu byli dříve v léčení také sovětští vojáci po válečných psychických traumatech z Afganistánu. Nedaleký ústavní hřbitov působí hrůzostrašně a vzbuzuje otázku kolik pacientů se zde vyléčí a opustí léčebnu alespoň jako živí,když ne vyléčení. Další den odjíždíme do Jasinji, tam kde je centrum horalů – huculů.Z okolních kopců jsou vidět Lesní Karpaty a pohoří Čorné Hory. Odsud se také vystupuje na nejvyšší vrchol Hoverlu (2061 m). Listnaté a smíšené lesy zde střídají letité jehličnany a ještě výše kosodřevina. Na horských loukách ,poloninách, roste vedle běžné alpské květeny také kociánek karpatský ,čemeřice nachová ,a dnes už ojediněle dokonce i protěž alpská. Naší pozornost upoutávají vysuté mosty přes řeku Tisa,a dřevěný řeckokatolický kostelík ze 17.století. Nad naší turbázou je dřevěná koliba a ještě výše Starý židovský hřbitov.Z předválečné stotisícové menšiny, převážně ortodoxních Židů, však holocaust nepřežil téměř nikdo. Osud asi čtyřiceti tisíc Romů byl stejný. S několika svými spolupracovníky navštěvuji staré známé z předchozích cest. Někteří ale už nežijí. Mezi živými není dnes ani pan učitel Vinický, průvodce českých výprav, o kterém se také zmiňuje současný český fotograf Karel Cudlín.. Večer navštěvujeme několik hospod, kde atmosféra není dnes už odlišná od podobných zařízení v Čechách. Zpáteční cestou se zastavíme v Mukačevu a den končíme v Užhorodě. Kolem pěších zón jsou vilkové čtvrti, které zřejmě pamatují původní Československo. Některé nové stavby ve městě mají bizarní fialovou barvu a u nás by budily dojem, že majitel je nejspíše odlišné sexuální orientace. Spíme v hotelu „Zakarpatě“ , který je podobný pražskému hotelu „ Parkhotel“. Při pozdním návratu z města mne ve vestibulu hotelu sleduje skupina pracovnic nejstaršího řemesla. Než skočím do výtahu, dostávám děsivou ránu o hranu skleněných dveří do nosu.Ale i se zkrvaveným nosem jsem rychlejší a mizím. Při odjezdu ke slovenské hranici mne opět pronásledují vzpomínky z minulosti Třeba na to, jak jsem přistál s kolegyní na malém užhorodském letišti a k našemu letadlu zajela Volha s tím, že nás čekají v továrně na slavnostní oběd. Spletli si nás totiž při našem návratu z Ivano-Frankovska s nějakou oficiální delegací, a vůbec jim nebylo divné, že máme na zádech krosny. Nebo jak jsem jsem jindy provážel obraz na zádech pod bundou a ukrajinskou celnicí byl podle pozměněných tělesných proporcí odhalen jako neskutečný „ranař „Hlavně,že nás nikdy nevyfotografovali do početné Fotogalerie malicherných přestupníků,které měly tehdy svoje upravené a znetvořené zvětšeniny asi na každém hraničním nádraží.Určitě bychom se na nich sovětským dívkám nelíbili! Zpátky domů jsme jednou na železniční pohraniční stanici v Čopu pomáhali naložit do vagonu oknem československého občana připoutaného k nosítkám. Zlomil si totiž komplikovaně nohu při služební cestě a v užhorodské nemocnici mu ji údajně chtěli uříznout. „Stálo mi to veškeré úspory, abych se odsud dostal pryč“ šeptal nešťastník, který přestal věřit na kouzla sovětské medicíny.Dnes už nás takové příhody nepotkaly. V ukrajinském DUTY FREE SHOPU jsme zakoupili dokonce za ukrajinské hrivny pár lahví exportních alkoholových životabudičů a odjeli se na poslední den zrekreovat do prosluněných Vysokých Tater a večer si na závěr užít termálních vod popradského Aquacity Parku. A jak odpovím těm, kteří se mne na současnou Ukrajinu zeptají ?Nejspíše krátkou větou,že dnes už také na" Východě svítá ". A nebudu tím mít na mysli pouze fyzikální jev, který vzniká otáčením planety Země kolem vlastní osy.