Ze Střelné přes Čubův kopec do Francovy Lhoty

Je poslední pátek měsíce září, na dnešní výšlap jsem si vzal v práci dovču, ale z toho ranního cestování moc nadšen nebyl: bus mi ze Zlína do Horní Lidče jel v 6 hodin, jenže venku bylo ještě tmisko a rozednívat se začalo až u Čertových skal. Na křižovatce u moderního kostelíka sv.Václava jsem musel strávit čekáním na další spoj téměř čtvrthodinu a klepal u toho kosu.

Zima byla i v cíli mé cesty – ve Střelné, protože dědinu profukoval od Lyského průsmyku ledový vítr. Abych se zahřál, od zastávky rychle vyrážím vzhůru obcí a přitom předbíhám staroušky pomalu se belhající na nákup do místní sámošky. Pak se nad obzor konečně vyloupne slunce a hned je mi líp!

V minulosti tvořila okolní obydlí převážně roubená stavení, z nichž se zachovala jenom chalupa bývalého fojtství se sušárnou a místy v obci také stodoly. Fojtství jsem neviděl, zato hned u cesty narazil na jiné velmi zajímavé stavení z drva. Byla jím zvonice ze začátku 18.století, z níž byl stejně starý zvon přemístěn do nového střelenského kostela. Vedle posvěcené roubenky stál napůl kamenný a napůl litinový kříž datovaný do 1859. O kousek výš jsem minul místní krčmu a na volném prostranství poblíž kulturního domu bylo možno si prohlédnout novodobou dřevěnou skulpturu „Lojzka Ondrů“ zrobenou zřejmě místním umělcem.

 

 

Když už jsem zmínil místní kulturák, rád bych se pochlubil, že jsem v něm kdysi dávno ještě za minulého režimu jednou byl a že se jednalo o vskutku nezapomenutelný zážitek:

 

 

„Už tos slyšél?“ přiklusal v pátek ráno na naše pracoviště NC strojů v n.p.MEZ kámoš Pája s očima navrch hlavy. „Prý bude zitra ve Střelnéj hrát Lux s OK Bandem! A protože sa komanči bojíja, že tam bude moc hašišáků, ti budú dělat bordel a mohli by liďom zbúrat ploty, tož mosí byt zábava až do prvního ranního vlaku. Jedem - neé?“

„Jasně,“ zaradoval jsem se. Ne kvůli té pražské kapele propagující styl „nové vlny“ (šak my Valaši nejsme tak hlúpí, abysme nevěděli, že sa z téjto vlny žádný svetr neplete), ale kvůlivá délce tancovačky, jakou jsme ještě nezažili.

Jak se dalo čekat, do poslední dědinky na moravskoslovenském pomezí, se sjely stovky nadšených bigbítmanů. Ale komunisty očekáváný konec světa nenastal. To by tady musely muzicírovat kapely daleko zvučnějších jmen.

Vystoupení Pražáků dopadlo přesně podle očekávání a jejich elektrofonická muzika byla přijata jen vlažným potleskem. Srdce všech mániček se rozbušila až při prvních taktech kapely, kvůli které sem všichni přijeli – Luxů. Ti začali směskou skladeb od Abraxasů, kterou zahráli s možná větším nasazením než samotný Abraxas, a poté pokračovali známými hity z neznámých západních hitparád.

 

I když jsme všichni trsali jak o život, přece jen si nezvyklá délka hudební produkce vybrala svou daň. Jak se postupně noc klonila k ránu, mnoho ostrých hochů, dosud nezakalených v dlouhých pařbách, se zmocnila smrtelná únava a řada jich (s rukama rozloženýma pod hlavou) usínala za stoly.

K tak potupné činnosti bych se s kamarády nikdy nesnížil, ale ve tři ráno přece i my pocítili závan nastupující krize. Namísto trdlování na parketu tedy usedli ke stolu, abychom ji překonali hrou zvanou sirky, vylepšenou tentokrát o pití pohárků vína na hlty, polovinu či na ex.

Mne tato stupidní zábava brzy omrzela, a když kapela nasadila sadu divokých dechovek, vstal jsem, abych se rozhlédl po nějaké partnerce. Do oka mi padla dívka s dlouhými plavými vlasy, sedící zády k nám u sousedního stolečku.

 

Vyzval jsem ji k tanci, kteroužto výzvu s milým úsměvem přijala, a když vstávala, byl pro mne radostným šokem i pohled na její štíhlou postavu s hlavičkou a ksichtíkem opravdické valašské princezny!

Na další okukování nevybyl čas, neboť se do mne blondýnka zavěsila a oba jsme začali v rytmu polky kroužit parketem. A to doslova! Možná jste si u tohoto druhu tance všimli, že mezi partnery málokdy nastane pravá a dokonalá shoda... ale právě to se nám teď oběma přihodilo! Jako vítr jsme spolu kroužili kol dokola celého parketu, který byl naštěstí míň jak poloprázdný a náramně si tanec užívali.

 

Po polce přišel valčík, pak pozvánka na pohárek svařeného vína, a když jsme o chvilku později vyšli ven na čerstvý luft, bychom si zapálili, vrhlo se mi děvče okolo krku a začalo mne vášnivě líbat. Přitom jsem si nechtěně vzpomněl na americkou komedii „Někdo to rád horké.“ On opravdu není nikdo dokonalý - dívka totiž preferovala „francouzáky“ a jakmile mi její jazyk zajel do kazu v osmičce vlevo dole, cítil jsem se najednou jak v křesle u zubaře! To ale naštěstí nebyla až tak závažná úchylka, která by nešla při trošce trpělivosti odnaučit...

 

Dál už raději ve vzpomínkách pokračovat nebudu... snad jen, že ze zábavy jsme se domů ranním vlakem (bez komplikací ze strany VB a jejich přičinlivých pomocníků) všichni šťastně dostali a tady ve Střelné se moje maličkost znovu objevila až dlouho po sametu, kdy odtud vyrazila na průzkum rozhledny na Čubově kopci.

 

 

No a další návštěva Střelné přišla na řadu až dnes:

 

 

Obec leží v blízkosti státní hranice se Slovenskem podél horního toku Střelenky na začátku Lyského průsmyku a je vzdálena 2 km na východ od Horní Lidče. Nejhořejší část dědiny s kostelem a hřbitovem se rozprostírá na návrší s nadm. výškou 530 metrů, které je zároveň nejvyšším bodem průsmyku. Dnes ve Střelné žije 560 obyvatel a katastr obce dosahuje rozlohy 927 ha. Jeho nejvyšším místem je vrchol Končité (817 m) na blízkém hřebeni Bílých Karpat, které za státní hranicí mění svůj název na Bielé a končí až u Půchova. Lyský průsmyk je odděluje od severněji položených Javorníků.

První písemná zmínka o obci nalezená ve Slovenském státním archívu v Bytči je svědectvím o hranicích mezi brumovským a lednickým panstvím, datovaným ze září 1479. Podle některých historiků byl Lyský průsmyk v té době hlídán lučištníky - „střelci“, podle nichž byla pojmenována pozdější vesnička. Jejich tvrz s obranným valem prý stávala v lokalitě Tisůvek.

(Význam slova „Střelná“ byl znovu zvýrazněn za první republiky, kdy zde Zbrojovka Vsetín při samé slovenské hranici zbudovala zkušební střelnici.)

 

 

Obyvatelé Střelné neměli v minulosti lehký život a jako by nestačila už sama bída, oblast byla sužována nájezdníky z Uher. Nejprve byla dědina LP 1663 zničena při vpádu Tatarů a Turků, na začátku dalšího století sem zase několikrát zavítali vzbouření kuruci, ale ani ti v rukou mírovou ratolest nedrželi. V 18.století střežili hranici portáši a poté už měli místní jakž takž klid.

Významným počinem se stalo zbudování železnice z Horní Lidče do Půchova, dokončené roku 1935 a umožňující místním dojíždět vlakem za prací na Vsetín. Nejvyšší návrší v obci bylo při stavbě trati protknuto kratším tunelem (asi 300 m), který vystavěli vlašští barabové.

Za druhé světové války Střelané převáděli pronásledované na Slovensko a řada z nich se stala členy protifašistického odboje. Po atentátu na Heydricha byli zatčeni místní manželé Sívkovi (Františka Sívková byla sestrou jednoho z atentátníků – Josefa Valčíka) a odvezeni do koncentračního tábora, kde zemřeli. Střelná byla osvobozena 2.května 1945.

 

 

Cestou přes obec jsem nakonec dospěl k jejímu nejvyššímu bodu, na němž se vypíná novodobý kostel Nanebevzaté Panny Marie. Střelná spadala pod lidečskou farnost, kam bylo na mše svaté daleko a místní si proto přáli vystavit svůj vlastní svatostánek. Za minulého režimu to nešlo, to mohli být rádi, že jim bylo umožněno na návrší u budoucího chrámu roku 1950 zbudovat alespoň vlastní hřbitov.

Pak ale přišlo „Pražské jaro“, s ním i politické uvolnění a roku 1968 začali obyvatelé Střelné stavět vlastní kostelík. Dokončen byl o tři roky později, jenže to už všude vládla tuhá normalizace. Kostel směl být využíván jen jako „Obřadní síň“ a to pouze při pohřbech.

Vše se změnilo až 22.8.1992, kdy byl kostel konečně slavnostně vysvěcen pomocným olomouckým světícím biskupem Mons.Josefem Hrdličkou, stal se plně funkčním a od té doby se k němu každý srpen koná výroční pouť.

Chrám je jednolodní a jeho střecha je unikátní v tom, že z ní po dešti voda stéká jak na moravskou, tak i na slovenskou stranu. Zbytek návrší za kostelem zabírá starší areál hřbitova, kde je krom rovů k vidění výklenková kaple Panny Marie napodobující Lurdskou jeskyni a Pomník obětem obou světových válek. Návrší s chrámem i žalovem je vyhlídkové a umožňuje pěkné pohledy na blízké pásmo Javorníků, hřeben Bílých Karpat a samozřejmě také na Lyský průsmyk.

 

 

Po prohlídce kostela jsem se vrátil kus zpět do centra dědiny a odtud přes její severní konec po červené tur.trase vyrazil k areálu Střelenské vody. Nad obcí značka vyběhla na okraj velké pastviny a po polní cestě okolo remízku se svatým obrázkem stoupala k novodobému areálu s roubenou zvoničkou a dalšími zajímavými stavbičkami.

Byl bych opravdu kretén, kdybych se občas nezastavil a neohlédl, protože s přibývající nadmořskou výškou za mnou jako kulisa v divadle čím dál výš vystupovala hradba Bílých Karpat. Tahle jejich část se sem k hranicím se Slovenskem táhne od Valašských Klobouk a dobře byla viditelná i odloučená odnož Hložce s horským hotelem Jelenovská. Moc pěkný byl i „letecký“ pohled dolů na dědinku Střelná a na Lyský průsmyk.

 

 

Na začátku areálu Střelenské vody mne ze stromu pozdravila svérázná figurka Tuláka Karla, místního hlídače, který má údajně v ruce ukazující směr ke zvonici zabudováno čidlo – to proto, aby se zde návštěvníci řádně chovali a svévolně nic neničili.

Pak už jsem minul odbočku k Hotelu Pod Širákem, disponující třemi upravenými „pokoji,“ ohniště se zásobou dřeva a přišel k vlastní roubené kapli. Ta slouží i jako turistická zvonička a kolemjdoucí si zde může libovolně na zvon zazvonit. Za ní se nacházela upravená studánka s dobrou horskou Střelenskou vodou, opodál bouda na spaní, udírna, dětské přírodní hřišťátko a výš v lese se prý skrývá komfortní dřevěná kadibudka. Je vybavena umělým splachovadlem a nechybí v ní ani telefon. Na konci areálu se tyčil kříž a vedle něj poslední zastavení Křížové cesty, vedoucí sem ze Střelenského vrchu.

Areál vznikl roku 2010 díky rodině Josefa Lipinského. Tomu učaroval rodný kopcovitý valašský kraj a tady nad obcí rozhodl zbudovat areálek, sloužící nejen turistům, ale i věřícím. Stavělo se svépomocí, montáž zvonice provedla firma Slánský z Horní Lidče a zvon byl zakoupen v halenkovské firmě Tkadlec. Aby dřevo na stavbu získalo patinu, bylo upravováno panem Lipinským v dílně jeho rodinného domku. Slavnostní vysvěcení zvonice proběhlo 2.října 2010 a každou druhou květnovou neděli se slouží bohoslužba při příležitosti „Dne matek“, na podzim zde probíhá Drakiáda.

 

 

Křížová cesta odtud v délce asi 600 m pokračovala do sedla pod vrcholem Střelenského vrchu a je lemována červeným a modrým tur.značením a trasou NS Javornický hřeben. Její jednotlivá zastavení mají podobu zasklených polychromovaných reliéfů a mně osobně se velmi líbila.

Od sedla pokračovala po vlnkovitém hřebeni porostlým krásným hvozdem už jen modrá tur.trasa a ta mne po 2.5 km chůze zavedla k dřevěné rozhledně vypínající se z temene 720 metrů vysokého Čubova kopce. I když jsem tu v devadesátých letech už byl, nejednalo se o stejnou výhledovnu, ale o novodobější napodobeninu.

 

Ta první čtyřpatrová rozhledna vysoká 16 m zde vyrostla roku 1991. Bohužel musela být kvůli působení dřevokazných hub a nepříznivého horského klimatu v roce 2004 rozebrána. Její replika je o dva metry vyšší a od staré se liší jen tím, že nad přízemím po obvodu přibyla stříška umožňující si návštěvníkům v interiéru odpočinout i za nevlídného počasí.

Byla vystavěna dle projektu arch.Závady staršího z „Valmezu“, má svým tvarem připomínat valašskou pokrývku hlavy zvanou „lepák“ a ze smrkového a modřínového dříví ji vystavěla firma p.K.Juráně. Slavnostní znovuotevření proběhlo v srpnu 2004.

Já se zde ocitl o 19 let později a musel bohužel konstatovat, že rozhledna dnes už svůj účel neplní. Z původní věže se před lety otvíral fantastický kruhový rozhled, kdežto ten dnešní je omezen okolními přerostlými stromy a „průzory“ mezi nimi lze pozorovat jen vzdálenou Makytu a malou výseč katastru Francovy Lhoty. Buď měla být rozhledna mnohem vyšší anebo – a to opravdu nevím, co tomu brání, když se zde žádné chráněné území nenachází – by měly být některé okolní dřeviny bránící výhledu pokáceny!

Takhle je sem dnes kvůli výhledu úplně zbytečné chodit... a navíc je jistým zádrhelem i to nejhořejší patro, do nějž vede tak úzký průlez, že jím mají problém se protáhnout i nepříliš otylí dospěláci.

 

 

Od rozhledny jsem po modré lesní cestou seběhl do horní části doliny svažující se do Francovy Lhoty a tady poblíž stavení malé osady narazil na volně pobíhajícího vlčáka a mladou maminku s kočárkem. Pes naštěstí paničku poslechl, neznámého pobudu nerozsápal a ten, mohl od osady už po asfaltové silničce pokračovat dolů do velké dědiny. Nedalo mu ale, abych se na chvilku nezastavil a nevyfotil si na protější stráni velmi malebné seskupení kraviček.

Další chůze nabídla hezká zátiší se stromy a zanedlouho už jsem se ocitl v obecní čtvrti Poschle, nad níž se ze svahu vypínala památná Kobzova lípa.

LP 1530 ji zde prý nechal zasadit tehdejší majitel dědiny – Tristan Franc z Háje, po němž Lhota nese přídomek Francova. Po 133 letech od jejího vysazení na Valašsko vtrhli Tataři a ve velké dutině stromu se před nimi ukrylo několik místních obyvatel. Nádherný strom prošel v nedávné době úpravou v podobě ořezání těžkých větví narušujících jeho statiku. Kvůli jeho obvodu dosahujícím víc jak 7.5 metru se údajně jedná o „nejtlustší“ dřevinu v celé Chráněné krajinné oblasti Beskydy a roku 2012 se lípa probojovala do finále celostátní soutěže „Strom roku.“ Dosahuje výšky 27 m a její stáří je odhadováno až na 50 let!

 

 

Od lípy už jsem zamířil k blízkému dvoru s dřevěnou roubenkou, odkud na mne poblafával velký vlčák a další dva psi. Pak už se objevil můj kolega z práce - Laďa, který si na dnešek rovněž vzal volno, psiska okřikl a pustil mne dovnitř. On je sice ze Zlína, ale před časem si našel přítelkyni odtud z Francovy Lhoty, která zde bydlí v krásné roubence po babičce a dědovi a Laďa jí o víkendech pomáhá chalupu dát do pořádku. Obklopeni psy jsme usedli za stoleček ve stínu lípy, ale klidnému potlachání nám nebylo přáno: starý vlčák Hugo - v tlamě pořádný kus klacku, se stále dožadoval jeho házení (přitom mne pahýlem rýpl pod žebro tak, že jsem až zaječel) a ty dvě hnědé psice mi stále lezly do klína a dožadovaly se mazlení!

Jinak je Laďa i s přítelkyní velkým cestovatelem – loni spolu byli na ferratách v Dolomitech a na příští rok mají naplánovánu cestu do podhůří Himalájí v Nepálu. Jeho přítelkyně chová na prodej zvláštní neobvyklý druh čistokrevných pejsků – ruské barevné bolonky, jehož dvě nadmíru přítulné příslušnice Meggy a Mína se nemohly nabažit mého hlazení.

 

Po kávě a cigaretě jsem se s kolegou a celým tím psím ansáblem musel rozloučit, neboť mi za necelou hodinu odjížděl první ze spojů k domovu a já si před odjezdem chtěl ještě prohlédnout místní kostel.

 

 

Už bych ani nespočítal, kolikrát jsem okolo chrámu, vypínajícího se na návrší v severní části obce, autobusem projel. Tehdy jsem ještě bydlel v Brumově, většina mých pěších túr směřovala na Pulčínsko, Valašskosenicko a Makytu), ale chrám zblízka i jeho interiér jsem dosud ještě neviděl..

Jako jediný na Moravě je zasvěcen sv.Štěpánu Uherskému. To ale není žádný div, neboť o jeho výstavbu se nejvíce zasloužil hrabě Štěpán Illéshazy, tehdejší majitel brumovského panství. Spadala pod něj i dědina Francova Lhota a pan „hrábě“ si zahrál na haura, neboť většinu financí na stavbu svatostánku vytáhl z vlastní kapsy.

Kostel se začal v josefinském stylu budovat LP 1786, stavebním dozorem byl pověřen klobucký víceděkan Josef Ondráček. Svatostánek dostavěný o dva roky později se stal farním kostelem. Je trojlodní s půlkruhově ukončeným a odsazeným presbytářem a nad vchodem se tyčí hranolová věž zvonice. Chrámová loď má plochý trámový strop zakrytý omítkou. Sousední fara byla vystavěna rovněž roku 1788 a nad kostelem se rozprostírá hřbitovní areál.

 

Interiér mne překvapil svou prostorností a vzdušností. Na první pohled zaujal vysoký zdobný dřevěný hlavní oltář se sochou sv.Štěpána. Původně na něm visel oltářní obraz, jehož autorem byl prof.Frydrych z Valašského Meziříčí. Tato malba byla znovu nalezena při instalaci nových varhan v roce 2003. Po renovaci a zasazení obrazu do nového rámu zaujal na čas místo v interiéru chrámu na bočním sloupu, posléze ale přenesen na faru. Údajně totiž nebylo tohle Frydrychovo dílo příliš zdařilé, nemělo žádnou uměleckou hodnotu a do kostela se naprosto nehodilo.

Odborníci si cení osmi obrazů s biblickými náměty, krášlícími stěny chrámové lodi a jež pocházejí od malíře Rudolfa Paulíka. V předsíni chrámu je umístěn reliéf nejvýznačnějšího místního rodáka – kardinála Štěpána Trochty a ozdobná informační deska shrnující stručně jeho vskutku krušný, bezmála mučednický životopis.

 

 

Od kostela se na okolní krajinu otvíral moc pěkný výhled, moc jsem si jej ale neužil, protože mne brzy časomíra donutila seběhnout k zastávce busu nacházející se poblíž „Hospody U Pavlíků.“ Ve Valašské Polance mne čekal „pozoruhodný“ přestup na protější zastávku umístěnou o 100 metrů dál, na níž už bus jedoucí do Zlína stál. Hlavní silnice sice byla v pátečním odpoledni plná projíždějících aut, ale díky mému prosebnému pohledu řidiči své vozy přibrzdili a umožnili tryskem pádícímu předdůchodci stihnout jeho spoj k domovu.

 

 

A tož vám za to dnes ještě jednou, milí účastníci silničního provozu, posílám veliký dík!