Zemí nikoho, aneb V.Ú. Libavá, tajemné šachty v údolí Budišovky, romantické údolí Bystřice 3.díl

Zemí nikoho, aneb V.Ú. Libavá, tajemné šachty v údolí Budišovky, romantické údolí Bystřice 3.díl

Ráno se přesouváme zase o kus dál severněji. Podél vojenského újezdu Libavá navštívit poutní místo Panny Marie ve Skále u obce Klokočůvek. A v okolí si projít Spálov s kouskem údolí Něčinského potoka podél vojenského prostoru a řeky Odry. Získáme tak trochu obrázek o jejím toku a okolí.

Nejprve si procházíme poutní místo. Ke každému zvláštnímu místu se zpravidla vztahuje několik legend. V době švédských nájezdů tu ležel smrtelně zraněný voják. Modlil se úpěnlivě o uzdravení k Panně Marii, která jeho modlitby a prosby vyslyšela. Voda, vytékající ze skály mu nakonec přes velké vysílení pomohla zachránit život. Později tu byla vyléčena také těžce nemocná malá holčička.

Na paměť této události tu byl vytesán nad řekou Odrou do skály kamenný oltář. Informace o uzdravení se rozšířila do okolí a lidé přicházeli ke skále se modlit. Pak sem spálovský mlynář umístil tajemný obraz Panny Marie, který, i když byl několikrát přesunut do nového kostela ve Spálově, pokaždé se záhadně vrátil zpátky do skály.

Později byl obraz nahrazen soškou Panny Marie s Ježíškem. Spálovská vrchnost tu pak v r. 1848 vybudovala vodoléčebné vanové lázně, které však později úplně vyhořely. Od té doby se tu konají každého 8.září poutě. I dnes sem stále přichází lidé s demižony a kanystry pro vodu ze skály. Je tu před jeskyní kamenná terasa s posezením.

Na tomto výhodném místě vyrostl i hotel s chatkovým ubytováním a další restaurace. Také zde bylo vybudováno pro návštěvníky prostorné veřejné parkoviště.

My si mezitím vyrážíme na studium širšího okolí. Samozřejmě se domníváme, že zelená vede podle řeky po kamenitém břehu. Směr tomu odpovídal, ale zelená se neobjevovala. Takže čelem vzad a znovu. Přes most, na silnici doleva a hledáme zelenou.

Ta nakonec nalezena poněkud dále od východiska. Když tedy už razíme tudy, provádíme průzkum dalších občerstvovacích stanic. Inu v takovém turisticky zajímavém místě jsou třeba. My naštěstí nezvikláni, se chytíme zelené. A hrůza!

Od Panny Marie ve Skále nám prudké stoupání zelenou TZ krátí dech. No bodejť, když na 2 km musíme vyšlapat přes 200 výškových metrů! Na asfaltu si majitelé dobrých plic žertují a každých pár metrů oznamují, kolik centimetrů už jsme vysupěli. Před vrcholem toho smrťáku si fotíme vzácný javor „Spálovský klen“ s obvodem kmene 450 cm a výškou 21,5m (dle cedule která se nám nezdá). Někomu došlo loni dřevo na topení a sem to bylo možná blíž. Je to výborná chvilka na popadnutí dechu. Dobře ho tu vysadili.

Ve Spálově dopadáme ztěžka do židlí v útulné Hospodě U hřiště, kde doporučujeme výborné pivo i velmi ochotnou obsluhu. Předtím jsme si ale nejdřív prošli malebnou obec. Působí velmi útulně a příjemně. Prvně nás zaujal kostel sv. Jakuba z r.1734.

Hezky upravený a opečovávaný park u zámku i jednoduchý zámek, přestavěný z původní tvrze. Všude vládne čisto a klid. Ideální jako lázně.

My však po občerstvení musíme dál, směrem k údolí Odry. Úspěšně se proplétáme spletí uliček a křižovatek. Před koncem obce profesionálně najdeme ten správný bod k jejímu opuštění správným směrem. Samozřejmě neznačenou cestou.

Ze dvou možností přístupu do údolí jsem vybral tu, s jistějším průchodem k údolí ústícímu nakonec do Odry. Protože v druhé části vede cesta kolem potůčku, což je dobře sledovatelný ukazatel.

Ovšem, jak už je pro nás typické, po necelém 1,5 km cesta na kraji lesa zmizí a není po ní ani stopy. A to ještě nejsme ve vojenském újezdu! Snažíme se aspoň držet směr úžlabím. Navzdory toku potůčku, který by nás i logicky měl dovést zprvu k Něčinskému potoku, se to však nedaří.

Opět známá spleť různých popadaných větví, dlouhých a hustých plevelů, Mičurinem vynalezených jen speciálně kvůli nám, nás řádně zdržuje. Že jsem nevzal z domu tu mačetu! Na druhou stranu však divoká a civilizací nedotčená krása má něco do sebe. Za pár škrábanců to stojí.

Lezeme zase místy korytem, chvílemi vedle, přelézáme přes balvany, terénní skoky a podobně. Směr je jistě správný. Jen cesta žádná. Chce to vždy jen houževnatost a trpělivost.

Konečně jsme dole. Tady už vede Něčínským údolím běžná lesní cesta a údolí je trochu civilizováno. I když těsně podél vojenského prostoru. Prvními známkami života je indiánský tábor. Tee-pee na lesní mýtině. Tři slečny zde tráví prázdniny s dětmi. A jako správní indiáni, u potoka ve stínu suší skutečnou originální býčí kůži, napnutou přes velký rošt z větví.

Před ústím Něčinského potoka do Odry je rozcestí s posezením, odkud už dál pokračuje lesní silnice. Dál by se už nedalo moc dostat. Pěšina končí jednak v zakázaném prostoru, nebo pokračuje přes hlubší brod na druhý břeh. Další dvě tee-pee potkáváme pak ještě u Odry. Přímo k soutoku sice vede od rozcestí podle mapy jakás takás pěšina končící u řeky, ale už se tím nebudeme zdržovat.

Ještě jednou jsme se nechali zlákat tou polní cestou, ze které někam do vrchu odbočovala lesní silnice. Logicky jsme se té cesty drželi, protože trasa už měla vést jen po říčním břehu.

Tahle domněnka se však ukázala chybnou, louka končila dalším bývalým táborem. A koncem světa. Museli jsme se vrátit asi 200 m zpátky. A začít šplhat téměř kolmo, většinou i na přední náhon (ruční), dobrých 20 výškových metrů vzhůru k silnici. Systém dva lezošplhy vzhůru, jeden podjede dolů.  Poté už to šlo skvěle, neboť silnice se vracela zase dolů k řece. Samozřejmě správným směrem.

Překračujeme Havranův potok a pohodlně dorážíme opět do civilizace. Počínající rekreačním areálem Spálovský mlýn s ubytovacími chatkami a osvěžovnou. Za ním navazují další chaty a okruh uzavíráme u Panny Marie ve Skále.

Po návratu na parkoviště zjišťujeme vyklízení veřejného parkoviště, které všechna parkující auta opouštějí. Zaplňuje ho několik obrovských kamionů s houpačkami a jinými podobným nákladem. Přijely maskovaně, bez SPZtek. I k nám přistoupilo jeho kápo a nevybíravě nás vyzvalo k okamžitému odjezdu. Přitom se Jedná o parkoviště pro návštěvníky tohoto významného kulturního místa. Řádně označené běžnou značkou veřejného parkoviště.

To si zde však nárokuje skupina komediantů, která k večeru všechna auta nevybíravě vyhodila a parkoviště obsadila záhadnými přepravními komediantskými vozy s odmontovanými SPZetkami.

Podle mého názoru je značka parkoviště v souladu s platnými předpisy (především zákonem č.361/2000 Sb., vyhláškou č. 294/2015 Sb. i technickou normou ČSN 01-8020 - zákonným právním předpisem. Dotyčný se neprokázal žádnou schválenou výjimkou.

Jediným argumentem bylo výhružné stahování se jeho mužů k nám. Jistě čtenáři pochopí. že na další argumenty nebylo vhodné čekat a parkoviště jsme kvapně, velmi rychle opustili. Ostatní už možná byli dříve tou čeládkou poučeni a zmizeli před námi.

Nám nezbylo, než se ještě dnes přesunout 14km na zítřejší etapu, která stejně bude mít původně plánovaný počátek v Čermné ve Slezsku. Je jedno, zda dnes, nebo zítra ráno. Původně jsme chtěli jít odtud etapu podle Odry, ale z časových důvodů, jsme ještě doma cestu museli zkrátit právě také i o tento úsek.

Ano, čas je náš největší nepřítel.