Návštěvnický trojúhelník mezi Mšenem a Mladou Boleslaví
Pozvánka od dynastie Šimonkových
Historie rodiny poněkud připomíná příběh baťovský, či americké příběhy o splněných snech. Ještě za časů rakousko-uherského mocnářství se Josef Šimonek, syn prosté rodiny na Mšensku, vypracoval až do vedení firmy s mezinárodním věhlasem - Škodových závodů v Plzni. Jeho osobní vlastnosti, desetiletí obětavé práce a věrnosti firmě i organizační zásluhy byly oceněny povýšením do šlechtického stavu. V nově vzniklém samostatném Československu byl demokraticky zvolen senátorem, stal se prezidentem společnosti Škoda i držitelem řady dalších významných funkcí. Díky tomu si postupně mohl zakoupit zámek Stránov, Hrad Housku a zámeček Lobeč. Rodina barona Šimonka žila na zmíněných panstvích až do znárodnění v roce 1948. V roce 1990 se celý majetek vrátil původním majitelům, jedním z restituentů byl Ing. Jaromír Šimonek. Pod jeho vedením se rodinná firma Šimonek Lobeč Stránov Houska vrátila k někdejším předmětům svého úsilí – zemědělství, myslivosti, lesnímu hospodářství a rybářství. Rozvíjí však i péči o turistiku, které se věnuje zejména prapravnučka zakladatele dynastie Josefa – ing. Zuzana Pavlík-Šimonková. Je přirozeně orientována na dědictví po Josefu Šimonkovi – tedy o zámky Lobeč a Stránov a Hrad Houska. Každý z těchto tří objektů po navrácení vyžadoval notnou dávku úsilí, aby byly v pořádku do té míry, že je bylo možné otevřít návštěvníkům…
Stránov měl svého předchůdce v dřevěné tvrzi, kterou v 15. století vystřídal gotický hrad. Svůj současný romantický vzhled zámek získal při novorenesanční přestavbě koncem 19. století. Uskutečnil ji v letech 1890-1894 podle projektu Josefa Schulze stavitel J. Mráz na zakázku Marie z Valdštejna a Vartemberka. Josef Šimonek objekt zakoupil roku 1917 a rodina tu žila až do znárodnění v roce 1950. Tehdy sem byl umístěn dětský domov. V předzámčí sídlilo JZD, původce následujících necitlivých úprav. Po restituci v roce 2003 je Stránov zpět v rukou rodu Šimonků. Roku 2004 poprvé ve své historii zámek přivítal veřejnost. Krok za krokem tu probíhají dílčí rekonstrukce interiérů i exteriérů. Od roku 2013 nabízí vítané služby návštěvníkům také stylová zámecká kavárna.
Lobeč po několika předešlých vlastnících za pobělohorských konfiskací v roce 1623 přešla domajetku Albrechta z Valdštejna,jako odměna za jeho zavraždění pak do rukou plukovníka Roberta Geraldina. Ten v polovině 17. století vystavěl přibližně na místě staré tvrze nový zámek jako své sídlo.Na sklonku 17. století za hrabat Věžníků prošel zámek barokními úpravami, do podoby, v jaké jej můžeme vidět dnes. V polovině 18. století získali Lobeč Clary-Aldringerové, od počátku 19. století se zde vystřídala řada majitelů. Zámecké sídlo prošlo úpravami ještě v roce 1833 a roku 1913 dala jeho tehdejší majitelka Helena Kreutzerová nově upravit vnitřní prostory. Od Heleny Kreutzerové už přešel do vlastnictví rodiny Šimůnkovy. Zámek Lobeč slouží jako penzion a turistická ubytovna, vyhledávaná zejména lovci. V sousedním traktu sídlící firma obhospodařuje na 600 hektarů orné půdy a 2000 hektarů lesů
Hrad Houska láká především na svá tajemství. „Strašlivé“ zvěsti se týkají „brány do pekel“, kterou se prý na přelomu 16. a 17. století za jedenadvacet let nepodařilo zasypat. Vtírá se otázka, proč vůbec Hrad Houska vznikl. Ze strategického hlediska mu nelze přisoudit žádný význam. Nestřeží žádnou významnou cestu či hranici, nebyl hradem královským, ležel v pusté krajině, postrádal i zdroj vody. Jeho architektura nasvědčuje spíše záměru bránit se proti jakémusi nebezpečí zevnitř, něčemu, co se nesmělo dostat ven z objektu. To odpovídá legendě, podle níž byl hrad vybudován na skále, rozervané průrvou až do pekla. „Peklem“ může být označeno ledacos… Právě tuto průrvu má blokovat hradní kaple. Pod hradem je prý množství podzemních chodeb a prostor, ukrývajících „podivnosti“. Avšak střízlivě: podle nejnovějších archeologických zjištění hrad založil v první polovině 13. století Přemysl Otakar II., téměř současně s Bezdězem. Stavěla i stejná stavební huť. Houska stojí na místě původně dřevěného, později kamenného hradiště z 9. století, které vévoda Pšovanů Slavibor založil pro svého syna Houseka. Původně odolný gotický hrad prošel mnoha stavebními úpravami, díky nimž tu dnes najdeme všechny slohy, počínaje již pozdně románským. Právě renesanční změny určily aktuální podobu stavby i nejbližšího okolí hradu. Renesanční zámek s prvky gotického hradu – tak lze asi nejlépe charakterizovat jeho nynější podobu. Ve vlastnictví se na Housce vystřídali vedle pánů z Dubé dále Jan ze Smiřic, Hrzánové z Harasova, Valdštejnové, Veronika ze Sulzu, Hypolita z Hofkirchenu, rod Kouniců, princezna Hohenlohe a hraběnka Andrássy. Josef Šimonek jej koupil v roce 1924. Do roku 1939 byl letním a reprezentačním sídlem rodiny. Pak, díky své poloze v Sudetech, byl po celou válku využíván německou armádou. Od roku 1950 sem byl umístěn archiv Státní knihovny. Plánované noční sanatorium Spolana Neratovice nedokončila. Po krátké správě Instavu Praha počátkem 90. let byl vydán v restitucích původním majitelům. Návštěvníci dnes na Housce najdou nejen mimořádně zajímavou kulturně historickou památku, ale mohou i popustit uzdu své fantazie a nechat na sebe působit kouzlo záhad a tajemství, jež se tu cílevědomě pěstují. Letos poprvé si na nádvoří lze navíc prohlédnout atrakci, která si bezpochyby – tak jako podobného druhu vánoční jesličky leckde v Česku i zahraničí – brzy získá věhlas a zájem především dětí, ale i dospělých – pohyblivé dřevěné peklo, sestávající ze 161 postav v 11 obrazech v délce 12 m. Jde o artefakt neobyčejně zdařilý, vyvolávající uznání a obdiv u každého, kdo jej spatří. Takže – brzy na viděnou na trase po trojúhelníku Stránov – Lobeč – Houska!
Miroslav Navara