Nejen známý hrad Velhartice

Když se řekne Velhartice, každý si vybaví romantický šumavský hrad s naprosto unikátním kamenným mostem a pozdně renesančním zámeckým křídlem. Je krásnou ukázkou originálního českého gotického hradu. Můžeme jej nalézt na půl cesty mezi městy Klatovy a Sušicí, na skalním ostrohu obtékaném říčkou Ostružnou. Zalesněné stráně jednoho z nejkrásnějších pošumavských údolí, které říčka Ostružná pod hradem vytváří, dokreslují a podtrhují impozantnost hradní stavby. Návštěvník těchto míst nalézá velmi působivou, pohádkově romantickou komposici tvořenou plody lidského umu a píle, ve vyváženém souznění s nepřebernou rozmanitostí přírody.

Ale Velhratice jsou i zajímavou obcí - za zmínku stojí gotická přestavba pozdně románské svatyně Narození Panny Marie, dominující Velharticím se uskutečnila již kolem roku 1330, ze staršího objektu zůstala stát severní strana lodi. Portál do lodi, zdivo i předpokládaný typ pavlačové tribuny odpovídají původnímu velhartickému kostelu na rozhraní 12. a 13. století. Některé prameny sice uvádějí tento údaj o sto let dříve, ale odborníci toto datum ne vždy akceptují. Rovněž se předpokládá, že věž byla postavena dodatečně, stejně jako sakristie, která byla postavena v roce 1833.

Neméně známý je i  kostel nedaleko Velhartic, který byl založený v roce 1373. Počátkem 16. století byla přistavěna severovýchodní část a 19. století byl významně upraven (okna, nová klenba presbytáře, kruchta). Traduje se, že se zde měl odehrát příběh pověsti z balady Svatební košile od Karla Jaromíra Erbena ze sbírky Kytice.

"Hoj, má panenko, tu jsme již!
"Nic, má panenko, nevidíš?"
"Ach proboha! Ten kostel snad?"
"To není kostel, to můj hrad!"
"Ten hřbitov - a těch křížů řad?"
"To nejsou kříže, to můj sad!
Hoj, má panenko, na mě hleď  a skoč vesele přes tu zeď!"

Dle pověsti dívka jednoho z padlých vojáků se nedokázala smířit se smrtí přítele a vytrvale odmítala nadbíhajícího nápadníka. Ten pak ze msty tajemným rituálem oživil vojákovu mrtvolu, aby se vydal pro svou milou, aby a uvěznil jí na hřbitově. Traduje se i, že velhartický hřbitov stojí na místě bývalého pohřebiště z časů Velké Moravy a k popisované děsivé události zde podle všeho došlo krátce po tomto období.

Ing. Pavel Kozák (Tajemná místa Pošumaví, 2001) zmiňuje, že v jihovýchodní části velhartického hřbitova proběhl kdysi jakýsi obřad černé magie, jehož účelem bylo oživení mrtvého. Stopy velmi negativní energie, která se při tomto rituálu uvolnila tu prý zůstávají dodnes.

Podle různých zdrojů má velhartický hřbitov další zvláštnost - ze zděného štítu kostela shlíží na příchozí několik tmavých skvrn, které při pozornějším pohledu nápadně připomínají dívčí tvář. Skvrny prý na chvíli zmizí, když štít dostane novu omítku či nátěr, ale pak se znovu objeví. Vystoupí zvolna ale nezadržitelně z bílé barvy štítu, jakoby chtěly něco naléhavého sdělit. Někteří místní věří, že tvář patří dívce unesené sem oživlým umrlcem. Jíní si myslí, že jde o obličej hradní paní, či jiné ženy, která poblíž kostela kdysi tragicky zahynula. Návštěvu tohoto mystického místa lze ovšem doporučit i proto, že je odtud krásný výhled na hrad a okolí. /Zdroj: www.velhartice.cz/ 

Méně známým faktem je i existence synagogy ve Velharticích, která dokládá poměrně početnou židovskou komunitu v obci - bohužel prý pouze dvěma židovským obyvatelům se podařilo přežít okupaci. Židovský hřbitov ve Velharticích byl založen roku 1858 a dnes je chráněn jako kulturní památka České republiky. Nejmladší hrob je zde z roku 1934 a poslední pohřeb se konal v roce 1941. Ve východní části hřbitova jsou dva kamenné pilíře jako pozůstatek bývalé márnice a památník obětem nacistické okupace z roku 1948.

V katastru Velhartic najdeme i zámek Nemilkov, který  je nemovitou kulturní památkou, zapsanou na seznamu „památek v ohrožení“. První dochovaná písemná zmínka o původní gotické tvrzi je z konce 14. století. Zatím se neví, kde tvrz přesně stála a jak vypadala. Dochovaly se z ní pouze podzemní chodby a sklepení, které ještě nebyly historicky prozkoumány. Gotická tvrz byla v 16. století přestavěna na renesanční zámek (zřejmě za Jana Bohuchvala z Hrádku). Zámek má tvar obdélné patrové budovy s věží. Zámek byl vyzdoben renesanční sgrafitovou psaníčkovou výzdobou. K zámku byl také dostavěn poplužní (panský) dvůr. V roce 1798 byl zámek rozšířen o západní křídlo a barokní průčelí. V té době ho měl ve vlastnictví rod Schreinerů, který ho držel až do roku 1945, kdy byla tato rodina odsunuta do Německa. Během období komunismu byla památka využívána místním JZD a značně poničena. Zámeček sloužil jako skladiště obilí a poté byl využíván zejména pro další hospodářské účely. Součástí zámku byl i lihovar. Od roku 1990 je zámeček i s přilehlými pozemky v soukromém vlastnictví, ale nikdy nebyl zpřístupněn. Až dnes je zámek po dohodě přístupný veřejnosti v předem stanovených hodinách a majitelé rádi hosty provedou i s poutavým výkladem. Na zámku Nemilkov se nachází mnoho zákoutí, kde se sbíhají stavební slohy dlouhých staletí. Jsou zde tajné vchody, záhadná schodiště, dvojité stropy a tajemné prostory sklepního labyrintu, které stále čekají na odhalení.

Dalším zajímavým objektem je jedna malá vilka v údolí. Obdivovatelům Šumavy je známo a má pro ně velký význam, že lásku k Šumavě s nimi sdílel i velikán české kultury Jan Werich. Na pobyty Jana Wericha na Velharticku si stále starší obyvatelé pamatují, a vztah Jana Wericha k Velharticím, jeho chata, a rybaření jsou stále živým předmětem zájmu zdejších lidí i turistů.

Jan Werich byl český filmový a divadelní herec, dramatik, scénárista, spisovatel a publicista, významný představitel. meziválečné divadelní avantgardy a poválečné české divadelní kultury. Do dějin se také zapsal jako jedna z hlavních postav meziválečného Osvobozeného divadla. Jan Werich byl rovněž vášnivý rybář. Potok, nejlépe pstruhový byl základní podmínkou, když si s manželkou Zdenou hledali místo, kde by si postavili chatu. Pozemek v krásném údolí koupila Werichova žena v roce 1938 za 27 335 korun od Václava a Alžběty Hanzíkových, kteří měli vedle mlýn a pilu.

Chata se nachází mezi ramenem říčky Ostružná a širokou mlýnskou strouhou, odvádějící vodu od mlýna a pily, na prostorné, rovné louce. Stavbu navrhl architekt František Zelenka, který byl zaměstnán v Osvobozeném divadle v letech 1929 - 1932 jako šéf výpravy. Pro milovníky Šumavy může být zajímavý fakt, že poslední, co ve svém životě Jan Werich viděl, byla jeho chata u Velhartic na Šumavě. Tady v roce 1980 ztratil vědomí a v nemocnici už se neprobral. Do nebe si tedy nesl obraz místa, které si kdysi sám vybral a měl nade vše rád a které nazýval "Údolí štěstí". Jan Werich zemřel 31. října roku 1980 v Praze.

Více informací o zajímavostech Pošumaví najdete na: https://www.toposumavi.cz/posumavi/