Anenská Huť – Vodní energetická soustava

Kdo dnes projíždí podhorskými osadami Žďárský Potok a Anenskou Hutí (obě patří k obci Stará Ves nedaleko Rýmařova) těžko uvěří že relativně nedávno nešlo o rekreační lokality, ale o vcelku silně industrializovaná místa. Kdo se trošku zajímal o Rýmařov a jeho okolí, nemohl se nesetkat s bohatou historií hornictví a na něj navazující zpracování všemožných kovových surovin.

Hornictví a hutnictví v severozápaním okolí Rýmařova, tedy vlastně na úpatí Hrubého Jeseníku je spjato se jmény Ederů ze Šťavnice (Edrovice), kteří ve svých državách nechali horníky a hutníky pracovat zhruba od začátku 17. století, od první poloviny 18, století vstupují na scénu Harrachové, kteří na Rýmařovsku působili skoro celá dvě další století.

Zajímavým faktem je, že asi v polovině 19. století železárny z Janovického panství (ve zdejším zámku sídlila správa) produkovaly asi šestinu železa na Moravě. Právě v polovině 19. století vznikl základ později rozsáhlých železáren u Staré Vsi. Hutě měly názvy po členech Harrachovského rodu, Anenská, Terezina, Ferdinandova. Ten první název se používá dodnes jak v samotné lokalitě obecně, tak v názvu penzionu v místě podniku. Hutě zde využívaly dřevěnou surovinu v okolních lesích. Dlouhou dobu se v železářství používalo dřevěné uhlí. Železná ruda se tehdy těžila ještě ve Stráleckém údolí, u Nové vsi a u Rudy (tehdy ještě byla Železná, tedy podobně jako jmenovkyně na Šumavě). Jak se výroba železa koncem 19. století modernizovala (koksovatelné uhlí), výroba surového železa byla nahrazená již jen zpracováním. Vyráběly se tu plechy, dráty, profily aj. Definitivně byly železárny zrušeny v roce 1956 a většina jejich objektů zanikla, nebo byla k nepoznání přestavěna.

Ve výrobě železa je vždy potřeba dostatek vody a energie. K pokrytí potřeb bylo u Staré Vsi vybudováno pozoruhodné vodní dílo, které dodnes můžeme u vsi najít. Pod jižním úpatím masivu Ostružné najdeme vodní protáhlou nádrž, kde se jímala voda náhonem ze Stříbrného potoka (pramení pod Alfrédkou). Další vodu dodával i Podolský potok, který teče přímo osadou od Skřítku (pramení pod Břidličnou). Z Podolského potoka se voda přivádí asi 800 m dlouhým tunelem což je už samo osobě zajímavé dílo. Vo sadě Žďárský Potok lze najít několik nenápadných dvířek do jakéhosi podzemí. To jsou vstupy do kontrolních šachet, kudy se dá kontrolovat stav tunelu. Samotný tunel vykopali za 1. světové války váleční zajatci. Od vyrovnávací nádrže voda směřovala náhonem do věžového objektu k energetickému využití.

Náhon a věžičku můžeme dodnes vidět v provozu. Voda spádem teče do malé vodní elektrárny, která byla znovuzprovozněna v roce 2004. Při obnově elektrárny bylo nutno pročistit i přívodní náhony. Kdo se dnes vydá po průběhu náhonu do lesa v údolí pod Alfrédkou může být mile překvapen, jak náhon splynul s přírodou i na poměrně jednoduchost jezu na potoku, kde se voda odebírá. Působivé je i podlouhlé vyrovnávací jezírko, které by dnes málokdo na první pohled odhadl na umělý výtvor.

Elektrárna je osazena vertikální Francisovou turbínou kašnového typu. Generátor má výkon 140 kW.

Z hutí se dochovala ze vnějšku podobném vzhledu i dvojice budov. Jednou z nich je bývalý správcovský dům a dvojdům pro zaměstnance. Ty byly vystavěny z kamene a můžeme si na nich všimnout nezvyklých tmavých tvárnic. Ty byly zhotoveny ze strusky, tedy odpadu při tavení železa.