Horní Skalný a výhledy

V tu dubnovou sobotu, kdy jsem kráčel cestou necestou po hřebeni z Tesáku na Hostýn, jsme si víc jak třetinu cesty připadal jako na Šumavě. Nahoře na Tesáku mne totiž přivítala taková mlha, že nebylo vidět dál jak na dvacet metrů. A k tomu ledový vichr – přímo před sebou jsem viděl ta ukrutně rychle se ženoucí mračna, prosmykující se přes horské sedla a hřebeny… no a ve stylu „mlha za mnou, mlha přede mnou“ to pokračovalo až k rozcestí u Holého vrchu. Tady už se začala mlha konečně trhat, mezi cáry mraků se čím dál víc rozšiřovala oka azurově modrého nebe a na sedlo Klapinov mé nožky docupitaly už za přímo ukázkového jasného počasí. Zůstal prudit jen ten nepříjemný a studený vichr…

 

Za Klapinovem jsem dorazil pod Skalný, ale přechod vrcholového skalnatého temene můj hlavní Mozek pro tentokrát zavrhl: „Povalíš po turistické cestě pěkně dál, ať si brzo na Hostýně – nezapomeň, že chceš jet po poledni eště do tých Dřevohostic!“

Jenže když mé nožky doškobrtaly pod skalní útvar Žábu, vypínající se ze svahu jen pár desítek metrů nad cestou, ujal se na chvilku vlády Mezimozek: „To fakt nevidíš, jak je to tady dnes všecko krásně osvícené? Tož na co eště čekáš – ruky na bradavky, vpravo bok a lez navrch, ogare!“

 

Nemusel mne nijak moc přemlouvat, při pohledu na skály horního Skalného jsem stejně dostal jakési nepříjemné cukání, do levého oka tik… a bylo rozhodnuto.

 

Podle názvu kopce většina turistů, pochodujících tudy na svatý Hostýn, tuší, že jsou nad nimi nahoře nějaké skalní útvary, ale za vegetačního období mají holt smůlu – přes clonu listí vidí z cesty kulové...

 

Kdežto dnes to byla naprostá nádhera!

 

Když jsem se prudkým svahem vyškrábal pod Žábu, mohl jsem při pohledu na ni konstatovat, že se tady vůbec nic nezměnilo. „Flyšácké“ pískovcové skalisko stále připomíná při pohledu z jedné strany kuňkajícího obojživelníka… a myslím, že se pro horolezce ani nezměnila klasifikace jeho stěny, která tady na Skalném patří k těm nejtěžším.

 

Za Žábou, která má z druhé strany úplně jinou podobu, jsem cestou na hřeben minul ještě jednu nižší, dosud nepojmenovanou a „beztvarou“ skálu. Směr vpravo ke Koni a Plotně byl ponechán na jindy a já vyrazil k blízké skalní věži jménem Zub. Je z horních skal tou nejvyšší (14 m) a její stěnu u hřebenového chodníčku zdobí plaketky lezců, kteří již odešli do horolezeckého nebe.

 

Od Zubu stezka vystoupá na menší vrcholovou plošinu Skalného (709 m). Nad jejím koncem se tyčí krásný skalní útvar jménem Orel, jehož severní strana dosahuje výše deset metrů. Tahle zarovnaná plošina se skalní krasavicí není místem jen tak ledajakým - v devadesátých letech minulého století tu badatel D.Kolbinger objevil stopy po středověkém hradu Skalný. Mezi námi děvčaty – on to ve skutečnosti žádný pořádný hrad nebyl, jen takový maličký dřevěný hrádek, střežící prostor sedla a dvě sousední horská údolí. I když se z něj vůbec nic nedochovalo, přesto blízkým Obřanům uzmul tu velmi ceněnou „šprušli“ jednoho z nejvyšších moravských hradů.

 

Od Orla mne pěšina vyvedla na podvrcholovu louku. Po ní jsem doklesal dolů k tur.rozcestí, ale předtím jsem se ještě stačil pokochat velmi pěknými výhledy. Nejprve na blízký Hostýn, v dálce na krajinu Podbeskydské pahorkatiny mezi Bystřicí pod Hostýnem a Přerovem a v blízkém okolí pak na kopce obklopující Rusavu. Při vyslovení jejich názvů – Pardus, Ondřejovsko, Lysina, Poschlá a Barvínek – srdíčka mnoha turistů určitě radostně poskočí. Pohled na rozsáhlé holiny vzniklé po těžbě lesa napadeného kůrovcem bohužel už tak radostný není, a myslím, že při takovém „panorámatu“ nejednomu tuláku (stejně jako mně) poněkud zvhne zrak...