Jeskyně Pech Merle, skutečný pravěk lidstva i umění (Cabrerets - grotte du Pech Merle)

Do míst, kde se v dobách prehistorických skutečně začaly psát dějiny umění (pan Pijoan jistě promine), nevstupujeme každý den. Je to pak proto pocit neobvyklý až slavnostní, zvláště když si uvědomíme, že tato šance už nám zřejmě moc dlouho poskytována nebude. Všechny „atrakce“ tohoto typu by měly být postupně zakonzervovány a my je za nějaký čas uvidíme už jen ve formě přesné repliky nebo virtuální prohlídky. Nádherná francouzská jeskyně Pech Merle však zatím ještě veřejnosti přístupná je a její návštěva je opravdu nezapomenutelným zážitkem. Zážitkem, který si ovšem – pokud tvoříme větší skupinu - musíme zarezervovat hodně dlouho dopředu. Odměnou nám poté budou nejen unikátní malby pleistocénních zvířat v čele s dvojicí koní v životní velikosti, ale také rozlehlé podzemní sály s nádhernou a neobvyklou krápníkovou výzdobou, s několikametrovými štíty i jeskynními perlami o průměru až 6 centimetrů. Tím hlavním lákadlem však zůstávají zdejší jeskynní prehistorické malby, které jsou všeobecně vnímány jako výtvarné projevy vysoké estetické hodnoty, které tvoří první významnou kapitolu dějin umění. Předpokládá se, že tyto umělecké choutky postihly neandrtálce někdy v časech 20 – 10 tisíc let před naším letopočtem a toto kulturní období pak nazýváme Magdalénin. Često se však používá i časový úsek o pár tisíc let starší.

Vraťme se však k jeskyni Pech Merle, která se nachází na úbočí kopce Cabrerets, tyčícího se v departementu Lot a regionu Occitania. A doplnit můžeme také údolí řeky Sagne. Vstoupíme a po nějaké době se chodby jeskyně rozšíří a my se poprvé setkáme se zdejšími pravěkými nástěnnými malbami. Ovšem nejen s těmi magdalénskými (cca 16.000 let př.n.l.), ale také těmi z období gravetské kultury (tedy přibližně 25.000 let př.n.l.). Samotnou jeskyni s podzemními chodbami vytvořila řeka, která tak vlastně připravila lidem přístřeší a nám nástěnné malby. Ty poprvé objevili v roce 1922 dva dospívající chlapci, André David a Henri Dutertre (první jeskynní sál, zvaný Červený, však prozkoumal již v letech 1906 až 1914 pařížský lékař Henri Redonem). Však se také jeskyni někdy říká také Davidův ostrov, což má ovšem spíše spojitost s Davidem st., kterému pozemek s jeskyní v době objevu patřil. První studie obrazů a rytin následně provedl Amédée Lemozi, farář z Cabrerets. A je potřeba připomenout, že v nejbližším okolí se údajně nachází dalších deset jeskyní s prehistorickým uměním, ale žádná z nich už není zpřístupněna veřejnosti.

Obrazy na kameni - ve svěžích barvách i podobě rytin čí malbou uhlem - najdeme celkem v sedmi komorách Pech Merle, nazývané občas také Umělecká galerie v přírodním paláci. Vidět tak můžeme mamuta, vlka, koně, zubry, soby nebo otisky lidských rukou, vytvořené zřejmě technikou plivání barvy. Právě tyto ruce a dva grošáci jsou symbolem jeskyně. Zachovány zde navždy zůstaly i prehistorické stopy dětí, vytlačené hluboko pod zemí do později ztuhlé hlíny. Během doby ledové totiž byly jeskyně zřejmě využívány jako útočiště pralidí a v určitém okamžiku došlo k zavalení vchodu do jeskyně a tím k zakonzervování této „památky“ až do minulého století. Veřejnosti pak byla jeskyně zpřístupněna poměrně brzy po svém objevení, a to ve dvou etapách (r. 1924 a 1926). Skupiny návštěvníků jsou početně omezeny, aby nedošlo ke zničení křehkých uměleckých děl nadměrnou vlhkostí, teplem (v jeskyni je stálá teplota 12°C) a oxidem uhličitým.

Celková délka jeskyně těsně přesahuje dva kilometry (prohlídková trasa s malbami prehistorických mistrů však měří „jen“ asi 1,2 km) a charakterizují ji obrovské vysoké sály. Jeskyně Pech Merle spadá pod město Cabrerets (však také majitelé Château de Cabrerets získali jeskyni již v červenci 1923) a od roku 1952 je zařazena mezi francouzské národní památky. Koneckonců se jedná o místo, jejíž podobu formovala voda několik miliónů let. Málokde se můžeme setkat s tak dokonalým spojením přírodních krás se všemi technikami prehistorického jeskynního umění. Je přitom zajímavé, že v jeskyni se sice našly tři druhy „křemíkových“ nástrojů (dláto, nůž a pazourky), ale podle některých vědců je i tak jeskyně pro vývoj lidstva naprosto nedůležitá a období, kdy zde pračlověk přebýval, je pouze epizodní.

Vstupné zde stojí 13 € (děti a mládež od 5 do 14 let to mají za 8 €, osoby mladší 5 let zdarma a pro skupiny od 20 osob je možná skupinová sleva). Za tyto peníze je nám umožněno navštívit jeskyni, shlédnout film o její historii a prohlédnout si exponáty Muzea pravěku. To se od roku 1981 nachází poblíž vchodu do jeskyně a tvoří s ním tzv. Prehistorické centrum Pech Merle. Jeskyně je přístupná v podstatě celoročně, pouze v zimním období je otevírací doba výrazně zkrácena a také zde probíhají např. vánoční prázdniny. V letní sezoně (od 1.4. do 4.11.) je otevřeno od 9,30 do 12,00 hod. a od 13,30 do 18,00 hod., pouze v období od 10.7. do 31.8. se tato doba prodlužuje a jeskyně je přístupná v kuse od 9,15 do 18.00 hod.

Naše prohlídka pak vypadá následovně. Vstupujeme dovnitř centrem, kde je také pokladna a prodejna všech možných suvenýrů (většinou až později, bohužel, zjistíme, že v okolních stáncích koupíme i lepší zboží … a navíc – někdy i podstatně levněji). Vstupní prostor byl od počátku postaven v těsné blízkosti prehistorického vchodu, tedy na úpatí schodů a v tunelu, který odblokoval 10.000 let starý zával. Po vstupu shlédneme krátký dokumentární film, a poté vydáme se do Combelovy galerie. Tady uvidíme nejen kosti pravěkých medvědů a hyen, ale také kořen dubu, který prorostl do jeskyně (venku ho poznáme podle bílého otazníku). V této části se nachází i obrazy z první umělecké fáze (více než 25.000 let př.n.l.), uvidíme je však pouze v muzeu a v podobě reprodukcí.

Na a pak už to přijde. Místo zvané Černý vlys nebo Kaple mamutů a stěna o délce 7 metrů, na které se nachází 25 kreseb zvířat (koně, zubři nebo chcete-li bizoni, mamuti, pratuři a velká ryba, připomínající jesetera), vytvořených „ve spirále“ (vše se otáčí kolem centrálního koně). Tyto přesné a realistické černé kresby byly vytvořeny dřevěným uhlím a oxidem manganičitým přibližně v době 25 až 24.000 let př.n.l. (někdy se však uvádí oněch magdalénských 14. 000 př.n.l.). Doplňující červené znaky pak byly provedeny za pomocí kysličníku měďnatého a jsou starší. Zajímavé je místo, kdy pravěký umělec využil přirozeného reliéfu skály a mamuta dokreslil jen několika černými čárami. Úžasný je, samozřejmě, tzv. Malířův pokoj, kde najdeme několik kreseb, včetně „puntíkovaných“ koní a několika zubřích samic. Při pohledu vzhůru, tedy ke stropu jeskyně, pak kromě obvyklých mamutů uvidíme konečně také siluety žen (chce to ale velkou představivost). V čase, kdy do narození Krista ještě chybělo nějakých 24 až 26 tisíc let, zde umělec stoupal ke stropu po zřícených kamenných blocích. V dalším prostoru se pak můžeme těšit na neobvyklé geologické útvary zvané kalcitové disky.

Následně průvodce osvítí dvanáct otisků stop dítěte, mířících oběma směry. Autentičnost těchto stop je zajištěna skutečností, že prehistorický vstup byl zavalen již před nějakými 12.000 lety. Poté nás čeká Galerie medvěda, nacházející na konci dolní jeskyně. V tomto sále jsou velmi staré kamenné sloupy a strop vysoký asi 11 m. A hned poté i Medvědí chodba, která původně byla velmi nízká a ve které se nachází rytina medvědí hlavy, stará asi 25 tisíc let. V další části jeskyně uvidíme Zraněného muže, což je kresba člověka překříženého čtyřmi čarami, zřejmě šípy, a jeskynní perly. Tyto vzácné útvary vznikají působením kapající vody a vápence na zrnka písku a štěrku.

Je sice možná diskutabilní, jestli je závěr prohlídky jeskyně jednoznačně nejzajímavější, ale určitě se jedná o malby nejznámější. Tyto malby se staly symbolem nejen Pech Merle, ale svým způsobem i celého pravěkého umění vůbec. Tím prvním jsou tzv. Bizonní ženy, resp. „naplivaná“ ruka. Jedná se o otisk ženské dlaně, přes kterou se naplivalo červené pole. Vše je obklopeno třinácti červenými tečkami. A vedle se nachází právě ty siluety osmi žen, nazývaných „ženy - bizoni" a pocházejících z období 25 až 23.000 let př.n.l. Poslední je pak červená ryba a ona dvojice grošáků, tedy „Puntíkovaní koně“ s malou hlavou. Doprovází je šestice černých rukou, pravděpodobně téhož člověka. Černé tečky se nachází také uvnitř i vně koní, některé znaky ve tvaru háčku jsou červené. Punkovaní koně jsou údajně staří asi 30 tisíc let. Co to ovšem je proti samotné jeskyni, která tady možná byla už před dvěma miliony let …

Ve „dvoupatrové a sedmisálové“ jeskyni Pech Merle, která bývá občas přirovnávána k Sixtinské kapli, je údajně - ve třech postupných, a od sebe poměrně časově vzdálených - fázích - zpodobněno asi 70 zvířat, 13 lidských postav a okolo 600 znaků či symbolů, přičemž prehistoričtí umělci využívali pestrých barev, přirozených skalních reliéfů i lomu světla. Nejčastěji – 28 krát – je zastoupen mamut, pro mnohé je ale nejzajímavější neuvěřitelně realisticky pojatá hlava medvěda. Počet téměř 30 tisíc let starých „obrazů“ se blíží k osmi stovkám. Je ovšem svým způsobem smutné, že tyto malby svým věhlasem zcela zastínili tuto jeskyni jako krasový útvar. I bez oněch maleb by se totiž jednalo o krásné a navštíveníhodné místo s mnoha velkými podzemními sály a nádhernou krápníkovou výzdobou. Zkrátka a dobře, všechny ty stalaktity, stalagmity a stalagnáty  se zde nacházejí v míře vrchovaté, stejně jako sloupy, záclony a výdutě. Malý ráj na Zemi nejen pro fandy prehistorického umění, ale i pro geology a krápníkomilce …

V prostorách jeskyně Pech Merle platí, celkem pochopitelně, zákaz fotografování (a pokud něco od pasu potajmu zkusíte, někdo z přítomných Čechů vás určitě stejně udá). I tak se pro každého ta hodina, na kterou se zde vrátíme téměř o tři desítky tisíc let zpátky, jistě stane nezapomenutelným zážitkem, Cesta do pravěku prostě nemusí být jen jedním krásným Zemanovým filmem pro pamětníky …