Porto – kostel a klášter sv. Františka (Igreja e Convento de São Francisco)

Klášterní kostel sv. Františka patří bezesporu k nejkrásnějším, nejcennějším a nejnavštěvovanějším památkám druhého největšího města Portugalska. Pokud bychom měli uvést hned úvod vše hlavní, tak je řazen mezi ty, které kombinují španělskou gotiku s portugalským barokem, i k těm, které byly mezi portugalské národní kulturní památky zařazeny již v roce 1910. Mezi klenoty na Seznamu kulturního dědictví UNESCO se pak objevil o 86 let později. Nachází se ve farnosti sv. Mikuláše, na ulici Rua do Infante D. Henrique, vstup je zpoplatněn bez ohledu na to, jestli hodláme navštívit klášter nebo „jen“ samotný kostel, a – což je pro mnohé nejsmutnější – patří mezi několik z mála sakrálních památek, v jejichž interiérech se nesmí fotografovat. A kamerový systém i strážci svatyně zde dokážou být poměrně dost bdělí …

Stavba gotického františkánského konventu byla naplánována již někdy okolo roku 1233 a ještě v I. polovině 13. století byl dokončen malý klášter se skromným, jednoduchým a jednolodním kostelem. Budování současného komplexu bylo zahájeno v centru Porta roku 1383 a k jejímu ukončení pak došlo v roce 1410. Kostel se stal trojlodím na půdorysu latinského kříže a charakterizovalo jej pět (někde se ovšem uvádí pouze čtyři) klenebních polí, vyčnívající transept a soubor opěrných pilířů. A přesto, že je zde gotika i nadále dominantním architektonickým slohem, kostel proslavila hlavně nesmírně bohatá – a v podstatě kompletně pozlacená – řezbářská výzdoba, která je už však kompletně barokní a pochází z poloviny 18. století. Díky ní se kostelu často říká Zlatý a bývá označován za jednu z nejkrásnějších sakrálních památek celého Portugalska, Pyrenejského poloostrova a vlastně i Evropy. A to, prosím pěkně, v kategorii těch barokních, rokokových i gotických.

Jednou ze zajímavostí tohoto klášterního kostela je také skutečnost, že i když se jedná o stavbu františkánskou, jeho ikonografie se „točí kolem sukně“, tedy vzývá Pannu Marii. Jednu z významných Madon, „ronících korálky", najdeme např. v horní části kněžiště. Zajímavá je také Panna Marie Růžencová, nástěnná malba Atónio Florentiho vzniklá za vlády krále Jana a považovaná všeobecně za jednu z nejstarších neporušených fresek v zemi. V průběhu 15. a 16. století začalo františkány sponzorovat několik prominentních portských rodin, díky čemuž vzniklo několik bočních kaplí, včetně pozoruhodné manuelské kaple sv. Jana Křtitele, kterou pro rodinu Carneiro navrhl a postavil v roce 1530 João de Castilho.

V roce 1833 byl klášter při obléhání Porta zničen požárem. Jeho zbytky byly zbourány a na jeho místě vznikl Burzovní dům, který je považován za vysoce kvalitní ukázku neoklasicistní architektury 19. století. S odchodem řádových bratří začal kostel chátrat a např. v letech řeholí v roce 1834 až 1839 sloužil jako skladiště. Dnes už opět září krásou nejjasnější, o čemž se všichni můžeme přesvědčit po celý rok, kromě 25. prosince, kdy je kostel uzavřen. Otevírací doby se liší podle ročního období, a to: od listopadu do února je zde otevřeno od 9:00 do 18:00 hod., v březnu, dubnu a říjnu od 9:00 do 19:00 hod., v květnu a červnu od 9:00 do 19:30 hod. a od července do září můžeme vstoupit v tradičních 9:00, ale hodina „výkopu je až ta 20.

V klášterní části, která rozhodně také stojí za návštěvu a která není nijak velká (a tedy ani únavná) se nachází zajímavé muzeum sakrálních předmětů, sbírka listin a několik „sálů“, sloužících jako pohřební krypta. Další část tvoří komnaty, připomínající spíše zámek. Tato část se nachází na několika podlažích.

A na závěr ještě přichází rozšiřující informační pelmel pro nadšence a fajnšmekry.

Na první pohled upoutá již chrámové průčelí, které charakterizuje velké gotické rozetové okno a pozoruhodný, originálně pojatý, barokní portál. Ten je dvojúrovňový a zdobí jej točité postranní sloupy i socha sv. Františka z Assisi. Kromě něj má kostel ještě portál jižní, orientovaný ve směru k řece Douro, který je pro změnu gotický a zdobený pentagramem ve štítu a reliéfy ve stylu španělské mudejarského stylu.

Interiér kostela je trojlodní, rozdělený do pěti polí. Jihovýchodní transept zakončuje apsida se třemi kaplemi. Kromě zlacených řezeb najdeme v interiéru kostela také několik zajímavých oltářů pocházejících převážně ze 17. století, ale např. také retábl sv. Blase, dílo Manuela da Ponte z roku 1595. Mezi roky 1612 a 1615 pak vzniká oltář Panny Marie, který vytvořil malíř Ignacio Ferraz de Figueiredo. Roku 1680 vznikl oltář s obrazem sv. Blase a sv. Josefa od Manuela Ferreiry. Na počátku 18. století pak celý interiér prochází již zmíněnou zásadní rekonstrukcí a vzniká tak jeho současná podoba.

Tehdy také dojde k výměně většiny oltářních pláten. Oltář v kapli Neposkvrněného početí Panny Marie byl kompletně předělán v letech 1718 až 1721 Filipem da Silva a António Gomesem  a následně zasvěcen Jišajově (Jesseho) stromu (dnes jedna z interiérových perel). Pannu Marii tehdy nahradil „pantáta“ Josef. Roku 1724 vznikl oltář kaple sv. Antonína od řezbáře Luise Pereiry da Costa, který mezi lety 1740 a 1744 doplnily oltáře Panny Marie Ustavičné pomoci a Panny Marie Růžencové, které jsou dílem Manuela da Costa Andrade a Francisca do Couto e Azevedo, v letech 1750 a 1751 pak oltář Zvěstování Panny Marie i Panny Marie  a svatých mučedníků od Manuela Pereira da Costa Noronha. V letech 1764 až 1765 byl dokončen další mariánský oltář od řezbáře Francisca Pereira Campanhã. Mezi jména nezapomenutelná pak ještě patří např. stavitel varhan Antonio Jose dos Santos nebo malíř António Florenti.