Šarkania diera.

V článku popíši jednu krásnou, velkou a světe div se i veřejně přístupnou jeskyni na Slovensku. Tou je jeskyně s pohádkovým názvem Šarkania diera v Sulovských skalách. Jedná se o přírodní památku v nadmořské výšce necelých šesti set metrů nad mořem. Šarkan ve slovenštině znamená okřídlený ještěr tedy drak. Podle popisu má být přibližně stejně dlouhá jako například jedna portálová jeskyně u nás na Moravě a to jeskyně „Pekárna“. Přístup k jeskyni by nebyl až tak problematický, kdyby zem nebyla pokryta velmi jemným a hodně „pohyblivým“ pískem. V místech, které by mohly být obtížnější jsou umístěny žebříky případně řetězy. Oproti té moravské jeskyni je její profil vyšší (minimálně se mi to tak na první pohled jeví) a také se mi zdá „pocitově“ kratší. Bez problému jsem dobře viděl i na jejím konci, což se o jeskyni Pekárna říct rozhodně nedalo. Tam jsem byl příliš lenivý opět vytahovat přilbu s dobrým světlem až nakonec můj postup ke konci, když jsem především sledoval cestu pode mnou a nějak zapomněl na hlavu, byla přerušena ránou jako z děla. Na druhý den jsem měl vykouzlené dvě krásné „hrče“ na hlavě :-) Z toho jsem naopak ve slovenské jeskyni strach mít nemusel, byla dobře osvětlena okolním světlem a rozhodně bych její délku na šedesát metrů nehádal. V závěrečné části mě zvědavost nenechala v klidu a musel jsem se podívat o do míst, kde je třeba se již hodně skrčit, jestli nevede třeba někde dál. Bohužel žádné další neznámé chodby jsem neviděl. :-) Přístup i návrat z jeskyně je pro běžného turistu nepochybně nevšedním zážitkem. Celá oblast Sulovských skal není na jeden den a sám jsem musel vcelku „švihat“. Opět jsem se na místo dopravil vlakem a to do stanice Bytča.

 

Poprvé jsem Sulovské skály viděl hodně dávno, před mnoha desítkami let při vyjížďce na kole z Ostravice na Slovensko okolo nádrže Šance, kdy jsem po trvalém ostrém stoupání odbočil doleva u rozcestí Staré Hamry – Černá do dalšího solidního stoupání k hraničnímu přechodu „Konečná“ a z něj již sjezdem do Klokočova a Turzovky, kde se nalevo v obci Staškov nachází „Muzeum Jozefa Kronera“, ale já jsem odbočil na opačnou stranu, kdy jsem se z hlavní silnice číslo 487 přesunul doleva na silnici 541, což byl ovšem „masakr“, dodnes mě při vyslovení slov „Velké Rovné“ začnou hodně bolet nohy. Protože to co bylo třeba vystoupat než jsem se zde dostal a pak již jel klidnou cestou do Bytče bylo tak „příjemné“, že zpáteční cesta po té nejnudnější, nejnebezpečnější a nejfrekventovanější cestě z Žiliny do Čadce byla i ve vedrech na slunci asi 36 stupňů příjemnější.

První plán totiž byl se po stejné cestě vrátit zpět. Z Bytče již byla cesta pohodlnější kolem Predmieru do Jablonové a dále do kopce k prvním skalním věžím a do Sulova – Hradné. Toto bylo kdysik mé dávné seznámení se Sulovskými vrchy a jednou z mých největších cyklistických tras na Slovensko. S tím také upozorňuji, že v Sulovských skalách není a to ani na turistických trasách jízda na kolech dovolena. To jsem tehdy nevěděl a dokonce ani o žádné jeskyni ve skalách. Dokonce to bylo tak dávno, že jsem sice bral skály a scenérie, které se ukázaly na louce u Sulova – Hradné jako krásné, ale že mě za nějakou dobu nadchne kdejaký kámen nebo skalka, tak to mě tehdy ani nenapadlo. Bral jsem to spíše za solidní cyklistický výkon a ty krásné fotky byly jen příjemnou třešničkou na dortu. Pak mě ještě čekala cesta zpět. Pamatuji si jako včera ten pocit, když jsem se přibližoval ke krásně sluncem osvětlené louky před hraničním přechodem „Konečná“ s dalekými výhledy do okolí. Ani by mě nenapadlo, že o mnoho let později půjdu pěšky od ropného pramene a kostelu na kopci Živčáková kolem tohoto hraničního přechodu, nádhernou turistickou trasou kolem klauzu „Čurábka“ až k sirnému pramenu „Smradlavy“ na autobus v lyžařském centru Bílá.

 

https://www.turistika.cz/mista/kornansky-ropny-pramen--1/detail

 

Při popisované návštěvě jeskyně, také už před více léty, jsem ovšem využil služeb Českých a Slovenských drah a vlakem ze Vsetína přes Horní Lideč a Púchov s několika přestupy dostal až na nádraží Bytča a zde po modré turistické trase poměrně táhlým stoupáním přes Hrabové až do národní přírodní rezervace „Sulovské skály“ k „Sedlu pod Bradou“. Až sem jsem postupoval velmi svižně… Ovšem v jednom místě (nedaleko jakési vyhlídky) jsem se podíval pod sebe a tempo okamžitě zpomalil. Je to již poměrně daleko za cedulemi zakazujícími jízdu na kole a taktéž o jakou zónu chráněného území se jedná. Na rozcestníku „Pod Roháčem“ je také možnost pokračovat doleva po „zelené“ k „Hlbockému vodopádu“. Podle slov jiných turistů se prý ale nejedná o příliš vydatný vodopád a taktéž vzhledem k tomu, že nejdůležitějším cílem byla právě jeskyně jsem tímto směrem nepokračoval, ale vydal naopak doprava po žluté přes úchvatnou „Obrovskou bránu“ strmějším nejistým svahem po turistické trase dolů. V některých místech to vypadá i tak, že není problém „přistát neplánovaně na zadku“. :-) Ale nakonec se to zvládlo bez problému. Dalším alespoň v té době bylo to, že jsem se zde alespoň na okamžik ztratil, respektive jsem ztratil turistické značky. Logika by totiž říkala jít raději blíž ke skalám, ale tak ta trasa nevede. Nakonec mě správně navedly uši, protože jsem z určitého místa slyšel lidi a nakonec jsem se zase pohyboval po žluté. To se mi ulevilo protože, ač se to v dnešní době změnilo a pokuta bude asi vyšší, tak v té době byla při přepočtu přibližně 2000,- Kč, což by vcelku zabolelo. Ta informace byla uvedena kdysik v jiném místě a tam to byla „jen“ přírodní rezervace a to konkrétně „Na Vršatci“.

 

V určitém místě žlutá turistická trasa odbočuje právě k popisované jeskyni. V horní části je cesta zajištěna žebříky, kramlemi a řetězem. Poté se otevře pohled na prostornou rovinku jeskyně samotné. Vznikla ve slepencích především gravitačním a mrazovým působením. Pokud v určitých úzkých místech zůstane voda, která později zmrzne a začne zvětšovat svůj objem, čímž začne silou působit na danou puklinu a může ji dále rozšířit, případně dokonce může dojít k prasknutí celého bloku a výraznější změně dané části skalního útvaru. V některých pramenech a dokonce i na informační tabulce v jeskyni se uvádí i působení agresivnější vody, která tento materiál – slepenec rozpouští. Tedy pochody, které působí spíš v krasových oblastech – tam kde jeskyně vznikají právě především působením této agresivní vody (kyselky).

 

Opět je lepší jeskyni vidět na vlastní oči než ji popisovat. Jak už to u mě často bývá, tak se dlouho kochám, fotím a zastavuji až mi nakonec začne chybět čas. Tedy jeskyni mám a nyní už jen bezpečně z ní sestoupit a co nejrychleji se přiblížit k vlakové stanici „Predmiér“. Kde se dá a kde mám sílu, tak se snažím běžet. Kdysik jsem běhával rád, ale zde jsem byl již dost unavený a tak to byla spíše „indiánská chůze“. I tak díky za každou ušetřenou minutu. Pokračoval jsem po žluté do místa kde jsem již kdysik skončil na kole a obracel se zpět do Ostravy a to kolem obce Sulov – Hradná. Cesta od jeskyně byla ještě spoustu kilometrů a hrozně se táhla. Taktéž jsem se musel sem tam zastavit a vyfotit úchvatné sluncem dobře nasvětlené scenérie těchto skal. Ve své podstatě až zde jsem si na dřevěných informačních tabulkách uvědomil, že se jedná o NPR. Na druhou stranu všude jsem se snažil držet (a myslím, že i držel) značených turistických tras, takže vše zcela v pořádku. Byl jsem rád když jsem dosáhl místa s názvem „Jablonová“, ale zde už nohy moc táhnout nechtěli. Věděl jsem, že mi k odjezdu vlaku zbývá zhruba tak dvacet minut. Navíc jsem úplně přesně nevěděl kterým směrem je nádraží. V tom okamžiku kolem mě projíždí dodávka a řidič se ptá kam že mířím? Odpovím. V jiných případech bych svezení autem bral jako prohru ale představa, že bych musel ještě třeba další dvě hodiny čekat na vlak mě dlouho „nepřemlouvala“. Nabídku řidiče jsem tedy neodmítl a tím pádem mě přivezl prakticky před nádraží a já nemusel ztrácet drahocenný čas jeho hledáním. Tím mu tedy i z tohoto místa děkuji, protože vlak jsem stihl s krásnou rezervou a jel asi za deset maximálně patnáct minut. Inu i nyní se najdou slušní lidé, kteří jsou ochotni jen tak pomoci. Vtipné bylo i to, že od místa, kde dodávka zastavila to už bylo jen kousek – i tak jsem možná čtvrt hodiny ušetřil. Právě ten čas, který mi na vlak zbýval. Takže ještě jednou děkuji… Na chvíli jsem si sedl, odpočinul, vzal menší svačinku (když jdu na výlety, tak prakticky nic nejím, protože se jedná o vcelku velkou ztrátu energie, kterou by tělo zbytečně věnovalo trávení, s čímž také souvisí i velká spotřeba tekutin a únava, což je na výletech také velmi nevýhodné). Pak je ovšem třeba ztrátu doplnit. Vody se vždy snažím nosit o něco více než je třeba, ale z jídel jen nějaké „krizovky“ - sladké, oplatky nebo hodně hořkou čokoládu co se v teple hned tak nerozteče a dodá spoustu energie. Když jsem ještě dost jezdíval na kole, tak při vytrvalostnějších cestách jsem bral i trochu soli kvůli případné hyponatremii. Vlak přijíždí a já si do hlavy pomalu ale jistě ukládám jeden z nádherných výletů na Slovensko.