Skála na předvrcholu Mazanců

Při pohledu na některá díla Přírody člověku v hlavě naskočí myšlénka: Činil tak Bůh skutečně s láskou anebo je pro nedostatek času (stvoření Světa bylo omezeno časovým limitem) vlastně odflákl? Říká se sice, že co "On" činil, dobře činil, leč podoba dlouhého skaliska na předvrcholu Mazanců svědčí o něčem jiném. Tady jako by se dílo dle Hospodinových představ jaksi zdařit ne a nechtělo... a i když je prý Stvořitel nekonečně dobrotivý, zdá se, že se nejspíš návalu vzteku neubránil a otesal jej toliko nahrubo tesařskou širočinou! Zmiňovaná skála se vypíná v těsné blízkosti neznačené lesní cesty, která sem míří ze sedla mezi Výhledy (865 m) a masívem Mazanců a Maliníku. V sedle se nachází Rozcestí - prochází jím žlutá turistická trasa a trasa NS Rabštejn, a k předvrcholu Mazanců je to od něj jen asi 300 m.

(Než se zaměřím na popis zajímavé skály, chtěl bych se ještě zmínit, že tahle pohodlná lesní cesta pokračuje těsně pod plochým a mohutným předvrcholem Mazanců (809 m), který má tvar ležící osmičky a je dlouhý více jak půl kilometru, až k vzdálenějšímu vlastnímu vrcholu Mazanců (823 m). Cestou k němu ale už na žádnou skálu nenarazíme. Zato na hlavní kótě téhle "Hory", na sousedním Maliníku (802 m) a na svazích, spadajících směrem na západ do údolí Oskavy, je jich jak naseto!)

Nyní se ale vraťme k tomu našemu "objektu." Čelo nejvyšší rozeklané skály se poblíž lesní cesty vypíná až do desetimetrové výše a souvislá skalní stěna, rozčleněná svislými puklinami a podélnými římsami pokračuje směrem k severu do vzdálenosti asi 50 metrů. To slůvko "asi" nepíši proto, že jsem slabý v matematice, ale z jiného důvodu: kolem této skály jsem sice v minulosti procházel už dvakrát, ale vždy jí věnoval jen letmé zastavení a pohled a její "průzkum" jsem do třetice všeho dobrého učinil v době, kdy byl celý vrchol Mazanců zahalen do závoje téměř neprůhledné mlhy. A ta umožňovala ucházející výhled maximálně do vzdálenosti dvaceti metrů.

Skalní stěna se postupně snižuje, nicméně po celé své délce si uchovává svůj prazvláštní tvar, kterým se od většiny ostatních skal na Mazancích a Maliníku odlišuje. Tady musím zklamat všechny věřící čtenáře - to, na co se díváme, není přímým dílem Hospodina, ale skalisko se z okolního terénu vylouplo až někdy na konci třetihor a do svoji podoby ukázkového mrazového srubu bylo obroušeno až dobami ledovými a následným působením chemických procesů, vody a větrem - erozí. I když skála zdáli připomíná rulu, při bližším průzkumu zubatých skalních stěn přijde i naprostý nedovtipa k názoru, že se jedná o jiný typ horniny. Tahle patří do velké rodiny muskovitických metagranitů a geologové by ji označili jako metagranit biotit-chlorit-muskovitický.

Nás laiky ale bude zajímat především to, že je tohle skalisko při naší pouti velmi zajímavým oživením a že mu porost horského lesa, který jej rámuje, dodává i výrazný estetický půvab. Když už jsme u té estetiky - ten malý skalní hříb, nacházející se mezi mrazovým srubem a lesní cestou... tak ten je naprosto rozkošný! A za shlédnutí stojí i dva pitoreskní skalní výchozy, trčící z lesního svahu za samotným koncem dlouhé skalní stěny...