Z Kročehlav do cizího města - Buštěhradu

Musím konstatovat, že měst se kolem Kročehlav vyskytuje více, než by člověk předpokládal. Samozřejmě Unhošť, Švermov potkal stejný osud jako nás, Kladno ho sežralo a Kladno tím pádem nepočítám, ale třeba Libušín, nedávno povýšený a nakonec Buštěhrad. On byl sice městem už v době, kdy se na návsi mezi kladenskými tvrzemi v rybníce plavili koně, ale o svůj statut města přišel. Byl mu obnoven také v době relativně nedávné. Mockrát jsem tudy projížděl, dokonce na zábavě jsme tu jednou s Pavlínou byli, ale projít si to tu za světla mě napadlo až po krátké zastávce cestou úplně jinam. Stavitel, který potřeboval s čímsi poradit, tu potřeboval něco vyřídit a já viděl poprvé zdejší Náměstí (velké písmeno tam patří, ono se to tak jmenuje).

To se událo někdy v pátek, v neděli byla nálada, inu osedlal jsem auto a do sousedního města se vypravil. Čtyřkolého komoně jsem ustájil kousek od zámku. Ano, je to ta chudák stavba médii mnohokrát propíraná. Zatím jen průčelí zámecké kaple připomíná, že se tu chvílemi něco dělo.

Vlastně si většina projíždějících i procházejících, včetně donedávna mně, myslí, že náměstí je tady. I výzdoba tomu nasvědčuje. Ale k tomu pravému se musí kolem zámku dolů, územím bývalého hradu. Domek před kopcem je zdobený snad portréty majitelů, a v jeho hradbě se ukrývá i lev.

K náměstí lze sejít buď oklikou po silnici, nebo po schodech. Zvolil jsem první variantu, vždyť tou oklikou bude stoupání mírnější. A konec konců, v tu dobu bylo pěkně parné léto. Schody tu mají jaksepatří malebné. Vypadá to, že v zídkách je připomenut i bývalý hrad. Alespoň zčásti materiálem.

A aby nebylo pochyb, duch hradu mi přeběhl přes cestu a na schodech se usadil. No a kdo by pohrdl obrázkem autentického hradního strašidla.

Pod schody jsem už u bývalého pivovaru. O tenhle historický objekt taky byly spory. Dokonce o bourání se, tuším, mluvilo. Ale teď vypadá, že alespoň střechou nezatéká. Ale květinová výzdoba na zdi zase nesvědčí o horlivé rekonstrukci.

Tam za rohem je už Náměstí. Kaplička v jeho čele je trochu nešikovně schovaná, a proti letnímu polednímu sluníčku (no, byly skoro dvě, ale letní čas je blbý), by obrázek nebyl dobrý. Na první pohled to tu připomíná rozšířenou ulici, ale ten druhý praví, že tady bydleli opravdu měšťané. I když by ty domečky asi potřebovali tu a tam nějakou údržbu. A pokud možno citlivou.

Tohle náměstí (nebo Náměstí?) je podlouhlé a plné protikladů. Na jedné straně domečky s obrázky, na druhé puklá zeď. A půvabný domek, tam na druhém konci se, při bližším pohledu projeví jako rozsáhlý statek. Jen se ty další budovy a zdi ukrývají v další uličce, tam někde za stromem v červenci visela cedule, že je to na prodej. Červencové vedro bylo trochu úmorné, obrátil jsem se na zpáteční cestu. Tentokrát po silnici. Trasa delší, ale kopec méně strmý. Za pivovarem byla dokonce informační cedule, která místní pamětihodnosti vyjmenovávala. A dokonce tam měl být, tam za tím stromem, pranýř. Chvilku jsem ho musel hledat, je ho jen zbytek. Ale je málo míst, kde se to zařízení dochovalo.

Nedaleko od pranýře byla křižovatka, kde jsem musel odbočit doleva a nahoru. A tam pravá, nefalšovaná, i když trochu omšelá, ale přesto krásná, secese.

Ozdůbky zdobné (anténu promiňme), a letopočet krásně vyvedený. Tehdy nám zabili Ferdinanda.

Hned za rohem mi název ulice připomněl, kde to vlastně jsem. Ale pokud tu opravdu je Podhradí, v té proluce o kus výš bude možná i kus hradeb zachován. Ale těch typů zdiva je tam příliš mnoho na to, abych já to poznal. Ale diviznám se tu daří skvěle.

Poslední stoupání k zaparkovanému autu jsem, i ve vedru, zdolal naráz a těšil se na zasloužené občerstvení. Příště by to asi chtělo použít autobus, člověk by se možná i od pamětníků něco dozvěděl.