Zaniklá plavební přehrada (klausa) na Javořím potoce v Krkonoších

Půjdete-li po červeně značené cestě z Černé boudy ke Kolínské boudě, přibližně po jednom kilometru stanete nad úzkou roklí Javořího potoka. V 16. století, si toto místo vybrali Holzknechtové (Kryštofem Gendorfem povolaní odborníci z Korutan, Štýrska a Tyrol, říkalo se jim dřevařští pacholci) ke stavbě plavební přehrady, v té době jinak řečené klausy.

Na zemitém valu bývala stejně vysoká dřevěná nástavba s otevíracími vraty. Takováto klausa zadržovala vodu, která sahala téměř po okraj rokle. Dřevaři pod klausou rovnali nejčastěji sáhové špalky (kmeny o délce 1,8 m), které po prudkém otevření vrat spláchl silný proud vody Javořím dolem až do údolí Úpy. Plavilo se především dřevo smrkové a jedlové. Bukové nebylo vhodné, protože se potápí.

K plavení dřeva nestačilo postavit pouze plavební přehradu (klausu). Muselo se upravit i koryto potoka, aby velké balvany nepřekážely plavícím se kmenům. Postavit se musely i takzvané smyky (dřevená koryta), kterými se kmeny spouštěly po svahu k potoku, co nejblíže k plavební přehradě. V 16. století bylo v Krkonoších postaveno celkem čtrnáct takových smyků. Není bez zajímavosti, že smyky daly horám pravděpodobně německé pojmenování Riesengebirge (die riese znamená v překladu smyk). Klausy a smyky byly pro Dopravu dřeva nezbytné. V uvedeném století nebyly v Krkonoších vybudované žádné cesty, po kterých by se dřevo dalo svážet vozy.

Dřevo se plavilo podle množství vody. Někdy dřevaři čekali na naplnění přehrady i několik týdnů. Naopak rychle se klausa naplnila vodou při Jarním tání sněhu. Proto jaro bylo logicky hlavní plavební sezónou. V jarních měsících měla dostatek vody i níže položená klausa na Úpě, která sáhové špalky a další kmeny odplavila do vodnatějších úseků řeky. Odtud dřevo plulo dál, dřevaři postrkáváno a odráženo od břehů, po Úpě a od Jaroměře po Labi až do Kolína. Do cíle však všechno nedoplavalo. Nenechavci ho, i pod hrdelní výstrahou, kradli. Dřevo, které doplavalo do Kolína, bylo naloženo na vozy tažené koňmi a převezeno do v té době nejdůležitějšího podniku Království českého, do stříbrných dolů v Kutné Hoře.

Plavení dřeva Javořím dolem trvalo pouhých dvacet let, od roku 1570 do roku 1590. Dřevaři okolí Javořino potoku zcela vytěžili, a poté nebylo co plavit. Kutnohorští úředníci mohli do svých lejster už jen zapsat: „… v oužlabí Orlesgrunt (Javoří důl) klausa je, ale dříví se tu již neseká, klausy té se také neužívá a sešlá je…“.

Ve východních Krkonoších bylo po roce 1566, po příchodu Holzknechtů, postaveno několik plavebních přehrad, tedy klaus. Po vykácení pralesů a splavení veškerého dřeva menší klausy ve vyšších polohách postupem času zanikly, ty větší v nižších polohách zničily povodně. Dochovala se Hüttelova mapa z roku 1578, ve které jsou klausy zakresleny společně s horníky a lovci.

Z vyhlídkového místa za informační tabulí se dá vpravo sejít až k potoku. Svah vlevo od tabule je zpevněn gabionovým zdivem. Ale to jsme již relativně u novodobé technologie zpevňování svahů.