Aplikace Horobraní – trošku náročnější forma turistiky.

Řekl bych o sobě, že jsem takový běžný turista. Pěší túry pravidelně střídám s těmi na kole. To jezdívám sám nebo s kámošem, u pěších túr mne zpravidla doprovází manželka. Poté, co jsme někdy v r. 2013 oba přičichli ke geocachingu, tak ozvláštněním našich výletů se staly kešky. Aby toho nebylo málo,  od druhé poloviny roku 2019 si přibírám novou aktivitu, které ještě více doplňuje turistiku a tou je Horobraní. Zpočátku jsem bral Horobraní jako takovou, trošku jinou kešku. Jako že namísto schránky hráč „hledá“ kopec, resp. jeho vrcholek.  Vrcholek na rozdíl od kešky, není ukrytý a nemůže být ukraden, jak se to někdy u kešek stává.

V reálu je Horobraní fyzický vrchol, vrcholek, hora, kopec či dokonce nekopec. Podstata hry je na některou z těch pěti, v předchozí větě zmíněných vyjmenovaných „veličin“, vystoupat, vylézt či dovézt se na tam kole. Trojice mladých turistů z Podještědí pro ten účel vymyslela aplikaci, která každý takový výstup zaznamená. V aplikaci jsou fialovou ikonkou označené kopce, které byly vybrány do hry. Když hráč zdolá kopec, ikonka kopce se na mapě změní na žlutou, podobně jako u kešek. Této akci se v aplikaci Horobraní říká“ Uložit vrchol“.  Kopce Horobraní ovšem před keškami mají ve vínku jistou a vůbec ne zanedbatelnou, výhodu. Zatímco kešku je nutné přímo fyzicky najít, pro „Uložení vrcholu“ stačí se přiblížit k vrcholové kótě na vzdálenost padesáti metrů.  
Ještě větším bonusem pro Horobraní je, že ty, kteří jsou s námi na výletě, skoro vůbec neomezuje. Hráč vlastně i za chůze může „Uložit vrchol“, pokud je tento v dosahu a ostatní to ani nezaregistrují. Naopak zdržení s vyhledáním kešky bývá někdy docela dlouhé, zejména když je dobře ukrytá. Proto někteří raději ani kešky nehledají, když jdou na výlet ve větších skupinkách. Co se týče poměru v počtu kešek a kopců, mají kešky výrazně navrch. Zběžným pohledem lze říct, že v lokalitě, kde se nachází 20 kopců, klidně může být i 50 až 100 kešek.

 

Je nyní otázka co s člověkem, kterého baví turistika, taková informace o Horobraní udělá? Ono je to tak trošku už naznačeno v textu výše. Takže krom kešek nyní ještě sbírám i jednotlivé kopce ze hry Horobraní. Sbírám, přesto že je x důvodů, abych se Horobraní na hony vyhnul. Například. Dříve se nezřídka stalo, že jsem nadával na zakladatele keše. To kvůli tomu, že keš umístil někde do remízku v poli a po deštích nebylo snadné nalézt (odlovit) keš bez ušpinění od bláta. Nejednou se stalo, že po zjištění stavu na místě, jsem „odlov“ nechal na jindy. A když to bylo někde na dovolené, či na výletě, kde jezdím málokdy, tak i navždycky.

Nyní se vyberu na Horobraní, zdolám nějak trasu pod vrcholek a vidím, že tyč, která jej označuje, zírá na mně ve vzdálenosti 150 - 300m. Nic zvláštního, nebýt mezi námi oraniště. Pokud je sucho, není problém. Pokud je mokro, je problém o něco větší. Zvážím, jak dlouhou trasu jsem sem jel a zvážím míru zašpinění. Čím je kopec vzdálenějších od domova, tím se délka a míra zvažování zmenšuje…..Většinou vyhraje odhodlání kopec „Uložit“, jak se ve hře říká zdolání kopce. Ale už se mi párkrát stalo, že jsem na kopec rezignoval a zůstal raději čistý.
Ten  kdo kdy hledal kešky, tak ví, jaké to je nepříjemné, když se za keší musí vypravit do neprostupného porostu, do kopřiv apod. U Horobraní to je občas stejné. Autoři hry i kdyby nevím jak chtěli, nemůžou vědět, jak každý kopec v reálu vypadá. Prostě asi sedli k mapě a vybírali společné kombinace názvu vrcholu a kóty. Tak se stalo, že tam jsou i kopce, kde by člověka běžně vůbec nenapadlo jít, do míst někde úplně mimo turistické trasy. Nebo se jedná výše zmíněné oraniště, tam bych dříve fakt nešel…a nyní všude tam, stejně jako ostatní…. chodím. Kdo mi tohle vysvětlí?

Když jsem si dříve plánoval výlety za keškami, které jsem hodlal zdolat na kole, tak nezřídka hrála roli nadmořská výška keší. Samozřejmě čím nižší v součtu byla, tím lepší. Dnes už raději ani nepočítám kilometry, které jsem kolo tlačil do kopců. Od těch malých po maximálně vysoké, co u nás v Beskydech mám v dosahu. Dokonce reálně zvažuji přestat používat cyklotretry a přesedlat zpátky na turistické boty. Od nadchnutí pro Horobraní mám na výletech zvýšenou slabost pro hřebenovky. Pointa je jasná, člověk jednou vyleze na kopec a pak už jen „sbírá“ vrcholky jako korálky na šňůře. Další plus je, že zpravidla po hřebenovce vede turistická cesta. Kdežto na sólo kopce se musí jednak zdolat větší počet výškových metrů a nezřídka tam nevede ani žádný chodníček.  
 

Hodilo by se nyní vnést více světla co je vlastně na tom Horobraní tak lákavého. Nevím, nakolik budu mluvit sám za sebe, ale dle fotek na webu Horobraní to vypadá, že si hru lidi zkrátka chtějí užít, bez ohledu na to, kolik sil na to vydají. Kouzlo je v její jednoduchosti, dokonce bych podotkl, že i svým způsobem nakažlivá. Na hráče, byť si to přímo nepřipouští, se snadno přenáší jistá soutěživost a to bez rozdílu, zda jde o muže nebo o ženy. Zde bych se opět opřel o ty fotky. Poměr fotek z vrcholků, kde ON nebo ONA vyjadřují nefalšovanou radost ze zdolání kopce, je asi tak 50:50.

Pro názornost si lehce hrábnu do pytle statistik, které Horobraní nabízí. Osobně těžko určit, která ze statistik (řebříčků) u mne zabodovala jako první. Když ony se tak nějak nenápadně nabalovaly jedna na druhou. Třeba takový počet zdolaných vrcholů. Se stoupajícím počtem zdolaných vrcholů posléze začal být zajímavý i pohled na narůstající metry, které se připisují za každý, poprvé zdolaný vrchol. To už je jen krůček k tomu, aby člověk začal pokukovat, jak je na tom s počtem zdolaných kopců v jednotlivých pohořích, pokud se pohyboval v širším spektru regionu.

A teď to přijde. Ve chvíli, kdy si otevře „přihrádku“ třeba s Podbeskydskou vrchovinou a vidí, že mu v ní patří třeba šedesátá příčka. V duchu přepočítá, že kdyby si třeba pozítří vyšlápl na nedaleké dva kopce zmíněné vrchoviny, tak postoupí řebříčkem o pět míst nahoru. No a když dosáhne tohoto cíle, proč nepostoupit ještě výš. Takže má o program na další dny postaráno. Je jasné, že ani ostatní „nespí na vavřínech“, že nebudou chtít, aby je kdekdo přeskakoval. Tím pádem tak má postaráno o to, co bude dělat po mnohé a mnohé další dny.

Nebo se hráč zaměří na nějaký kopec, který má z nějakého důvodu v oblibě. Prostě tam vystoupá několikrát do roka. Pokud je takový kopec zanesen do hry a hráč si po každém výstupu svůj výstup do hry uloží, tak mu hra vykazuje počet těchto výstupů. Zároveň také hráč vidí počet výstupů „konkurentů“, kteří na daný kopec rovněž chodí rádi. Pokud se nechce nechat předběhnout, má o motivaci postaráno. Snad je to důkaz, že tím vším, co je výše zmíněno, je hra nakažlivá.  Dobrým stimulem je, že statistiky jsou rozděleny na celoživotní, roční a měsíční. U prvních dvou mají zákonitě výhodu hráči, kteří stáli u zrodu hry, pro nováčky jsou zpočátku asi nejvíce atraktivní měsíční statistiky. Každý nováček se během chvilky v aplikaci či na webu snadno zorientuje a vybere si, co mu nejlépe vyhovuje.

Když to shrnu, tak to autoři hry vymysleli fakt dobře. Do hry zanesli kopečky s nadmořskou výškou už od mety kolem 250m a výše. Vzhledem k tomu, že někde je více nížin, někde naopak více hor, tak pro hráče z každé z takto vyhraněných oblastí vymysleli Výzvy, které jsou poplatné převažujícím okolním nadmořským výškám. Za aktivitu, nejenom v těchto Výzvách, ale i jinde, jsou hráči odměněni cenami od sponzorů. Zvýšený zájem sponzorů o Horobraní umožnil od letošku výrazně rozšířit aktivity a hráči už můžou zdolávat hory jak na Slovensku, tak i v Polsku. Uvidíme, jak soutěživí budou hráči v těchto sousedních zemích. V ČR bezesporu jsou, poznám to dobře na sobě. Není mi zatěžko i několikrát za měsíc vyrazit na blízký kopeček za městem a udělat si den zas o něco hezčím.

 Aplikaci Horobraní si můžete stáhnout na Obchod Play, zadejte Horobraní, je to aplikace od Patrik Drhlík. Po zaregistrování se můžete rozhodnout, zda zůstanete u verze zdarma, která je plně dostačující pro zařazení do všelijakých řebříčků, přístupů k mapám apod. Nebo zaplatit 100Kč ročně a mít verzi plnou.