Hoštejn – Bozéňov

Mezi Hoštejnem, Hněvkovem, Leupěným a vlastně i Dolním Bušínovem se díky cyklostezce, cyklotrase i nové asfaltce na Bozéňov (jak se Bušínovu lidově říká) prohání za příznivého počasí stovky cyklistů (nepočítáno bruslařů). Protože ale trasa vede údolím , řada cyklistů ráda využije možnost vydat se i jinam, tedy ne stejnou cestou, ale udělat si nějakou okružní cestu. Jednu z takových možností představuje i trasa mezi Hoštejnem a Bozéňovem přes kopce nad jižní stranou údolí Moravské Sázavy.

Trasa využívá z části neznačenou lesní cestu. Její nástup je u železničního podjezdu na místní silničce z Hněvkova do Hoštejna. Konkrétně nedaleko elektroměnírny. Pozná se relativně snadno, u nástupu je závora. Trasa nemá v těchto místech žádné značení, ale podle osobní zkušenosti ji místní znalci vcelku dosti používají. Nakonec, nedá se všechno označit. Lesní cesta, dalo by se říci i asfaltka stoupá hned za závorou, naštěstí dosti snesitelně. Nutno podotknout, že asfalt má bohužel své nejlepší léta za sebou, takže cesta je jednoznačně vhodná jen pro horská kola, s opatrností pro treky se silnějšími plášti. Povětšinou se vše odehrává v lese, takže vyhlídky do kraje jsou spíše sporadické, kde se zrovna kácelo. V prvním kilometru se nám tak objeví malý výhled na protější hradní kopec nad Hoštejnem. Prvotní stoupání ještě pokračuje za prudší serpentinou (asi 1km, odbočuje tu šotolinová cesta rovně). Po dalším necelém kilometru dorazíme na další větší křižovatku. Zde objevíme přístřešek Lesů ČR, což naznačuje, že správa lesa počítá s pobytem výletníků i v těchto končinách.

Tím je za námi první větší stoupání a trasa se víceméně přimyká k vrstevnicím (cca 440–450 mú. Právě díky vrstevnicím tak postupně zajíždí a vyjíždí z následujících údolíček, které vytváří rozsochy Mírovské hory. Ta je svými 595 nadmořskými metry nejvyšším kopcem těchto částí Zábřežské vrchoviny. Asi po dvou takových zákrutách a čtyřech kilometrech se z údolí přiblíží zelená TZ, která nás provede i zbytkem trasy. Značka sem vystupuje vlastně od chatiček, kousek před výše zmíněnou měnírnou, ovšem prudším stoupáním po horší cestě. Společně obkrouží vrchol Danišberku. V rozcestí Nad Hněvkovem končí prastarý asfalt a pokračujeme šotolinovou cestou. Ta je vcelku dostatečně ošetřena štěrkovou drtí, tak se dá po ní obstojně projíždět i po deštích (které zrovna toto září i tady zanechaly své stopy). K menší radosti patří fakt, že cesta nám poněkud klesá, takže příjemná vrstevnice je pryč. Naštěstí zhruba kilometrový sjezd klesne max. o 50 metrů a následující výjezd není přehnaně krkolomný. Další Rozcestník Pod Vrcholnou přivádí k zelené značce spojku žluté od rozcestí Tábor. Tady jsem si nebyl zcela jist, takže kolo jsem vytlačil po zelené značce (na jízdu to není). Ale cca 300 metrová zkratka je vlastně zkutečnou nábližkou. Od zmíněného rozcestí Tábor sem pokračuje stávající lesní cesta (opět neznačená), kterou určitě zvolí další cyklisté. Po té už zase ve vrstevnici objíždí jižní Temeno vrcholné (554 m). V rozcestí Holý vrch se připojí modrá TZ z Lupěného. V souběhu pak modrá i zelená zprvu mírně míří k Bozéňovu. Ovšem sjezd mezi chatkami je už na hodně dobré brzdy (nebo kdo si netroufne tak raději pěšky).