Komunistická

Trasy • Běžky • Střední náročnost

Červenohorské sedlo	Šotolina	0,0 km
Nástup u autobusové zastávky
Skalní tabule	Šotolina	2,7 km
Turistický přístřešek
Pod Výrovkou	Šotolina	3,6 km
Odbočka k hřebenové trase
Nad Petrovkou	Šotolina	4,3 km
Modrá značka pokračuje prudce úvozem, lyžařská mírně dolů s cyklistickou značkou
Petrovka	Šotolina	4,6 km
Dál pokračujeme se zeleným značením
Kamzík	Šotolina	6,2 km
Rozcestí modré TZ z ČHS a zelené značky z Koutů
Slatě	Šotolina	7,8 km
Rozcestí hlavní hřebenovky červené a zelené TZ
Švýcárna	Asfalt	8,2 km
Oblíbená horská chata
Praděd rozcestí	Asfalt	10,6 km
Rozcestí pod Pradědem směry od Ovčárny a Švýcárny
Praděd	Asfalt	11,8 km
Nejvyšší hora Moravy a Slezska

Na sedle bývá plno • Fotografie (50) • Foto: Bobkart

Vstoupit do fotogalerie (50 fotografií)

Nástup do stop

Vstoupit do fotogalerie (50 fotografií)

Zářivá, ale dlouhá taková byla cesta ke komunismu, ke kterému jsme naštěstí nedorazili. Taková je i oblíbená trasa z Červenohorského sedla Na Praděd, kterou v zimní sezoně absolvují desetitisíce běžkařů v obou směrech.

Je to samozřejmě hlavní část lyžařské magistrály v Hrubém Jeseníku. Díky hlavnímu silničnímu tahu snadno dostupná, díky solidní nadmořské výšce lze zaručit dobré sněhové podmínky. To jsou předpoklady, proč zde většinou začínáme běžkařskou část roku. A proč má tedy ta cesta takové nešťastné pojmenování? Pravda, na mapách nebo průvodcích, či na směrovkách můžeme číst názvy směru jako Švýcárna, Praděd, Skalní tabule nebo Kamzík a o bolševicích žádná zmínka. Samozřejmě že jde o lidové označení. Dlouhá léta se ze sedla Na Praděd chodilo po hřebenovce, tedy po červené značce přes sjezdovky na severních svazích a dál na Výrovku, Malý a Velký Jezerník. Trasa je to samozřejmě krásná, ale přece jen těžká, hlavně díky náročným sjezdům v obráceném směru. Když se v šedesátých a sedmdesátých letech těžilo dřevo na jižních svazích hřebenovky, byly obnovené i četné lesní cesty dokonce i propojené úseky, které spojené nebyly a díky tomu vznikla celkem pohodlná trasa, která je i díky poloze na úbočí více chráněná před nepohodou na hřebenech (zvlášť pokud jsou vykácené, normálně by hřebenovka měla být pokrytá lesem).

A protože opravená cesta byla zrovna v době, kdy se běžkování začalo rozšiřovat, je logické, že ji lyžaři začali využívat. No a právě v sedmdesátých letech 20. století byla cesta vyznačená – v podstatě modrá trasa získala nový průběh (prostě se natáhla jako i to budování komunismu), po kterém dnes Na Praděd jezdíme.

Vzhůru do stopy. Nástupní místo je naproti autobusové zastávky ČHS směr Kouty, široká lesní cesta zvolna obtáčí velmi snesitelným stoupáním Velký Klínovec, zprvu k jihu a jak se stočí na východ, ve velké serpentině se téměř přiblíží sedlu pod Výrovkou, ostatně dá se tu najít zkratka na hřebenovou trasu. Celý úsek vede v bukovém lese (nebo je i vykácený) a díky tomu si tu dlouho užíváme vyhlídky do údolí Divoké Desné, na hlavní hřeben nebo Na Dlouhé Stráně. Právě tento úsek, který v cca 2,5 km obtáčí Klínovec zavdal tomu označení, že je cesta dlouhá a zářivá (Červeňák máte za rohem, ale pořád to trvá).

Za velkou serpentinou je les vzrostlejší al za zatáčkou se objeví turistický přístřešek s označením Skalní tabule. Vlastně je nepsanou povinností udělat nějakou zastávku a drobně posvačit (prostě dát si panáka, co si budeme nalhávat). Má to i svůj důvod, za několika zatáčkami je zrovna velký průsek, který jen pomalu zarůstá, tak tu občas dosti fičí. Najdeme tu rozcestník Pod Výrovkou. Bezbarvá značka upozorňuje turistu, že asi po 50m nahoru vede červená hřebenová trasa (rozcestník na hřebenovce je vidět). Vlevo po úbočí mezi stromečky následuje zkratka, tu používáme dosti často, protože díky ní se vyhneme následujícímu úseku.

Za rozcestníkem trasa pokračuje ve vrstevnici k rozcestí Nad Petrovkou. Tady modrá značka zatáčí v několika serpentinách a dosti prudce do kopce takovým úvozem (v zimě se moc nepoužívá), protože lyžařská magistrála pokračuje pohodlně dál po cestě ale bohužel dolů, takže nastoupané metry jsou pryč (naštěstí ne moc) a za prudkou zatáčkou na Petrovce (rozcestí) opět stoupáme vzhůru. Za další serpentinou následuje velký oblouk, téměř bezlesý a to už je před námi masiv Velkého Jezerníku (nesměle vykukuje špička Pradědova vysílače. Dole v údolí je vidět spodní přehrada Dlouhých strání. U přístřešku na rozcestí Kamzík bývá poměrně živo, doráží sem lyžaři ze zkratky kterou jsme touto trasou minuli, nebo zde přepočítávají své ztráty lyžaři, kteří jedou proti nám. Je totiž před námi nejtěžší část trasy, výstup na Velký Jezerník. Tady se asi lepší trasa nenašla, takže zhruba půl kilometru je stoupání dosti ostré, musí se tudíž přetrpět, ale odměna je naštěstí sladká. Za Slatěmi (kde se připojí červená hřebenovka) je totiž rovinka a na konci ní Švýcárna, asi nejhezčí horská chata v Hrubém Jeseníku (ostatní vyhořely, nebo shnily).

V Jeseníkách moc chat kolem hřebenů vůbec nemáme, sice pod Pradědem je jich celá spousta, ale to jsou samá betonová monstra, Barborka je jakási rozporuplná, chata na sedle je poněkud chátrající a vedle ní obludný hotel, snad Šerák, ale ten je po rekonstrukci taky divný. Kdo si vzpomene na Vřesovku, jaká to byla kráska. Ještěže u Alfrédky je alespoň bufet.

To byla taková vsuvka. Pokud není hnusně, od Švýcárny je krásně vidět na Praděd, sice to ještě nějaké 3km jsou, pěkně do kopce ale stálým stoupáním bez žádných trháků. Ovšem tady bývá většinou přelidněno, protože se k davu od Červeňáku přidává dav od Ovčárny. Ale pokud nás chytne dobré počasí, můžeme si užít skvělých výhledů (třebas do Krkonoš).

Poslední aktualizace: 9.11.2013

Komunistická na mapě