Miliónovou cestou na Vysoký vodopád

Letošní léto se nese v duchu toho loňského, čili občas je hezky, a občas zaprší. A někdy zaprší o něco víc než je třeba. Nese to pak následky ve vyplavených sklepech nebo poničené zahrádce apod. Naštěstí naše končiny minuly katastrofy, které se odehrály v Belgii, Německu nebo Holandsku, nicméně i tak se vyskytl nějaký větší deštík, který svými důsledky příliš nepotěšil. Takový se přihnal před čtrnácti dny do Jeseníků, hlavně na jejich severní stranu, takže i diváci našich televizních stanic zaregistrovali vzestup hladiny Bělé, která stéká ze severních svahů nejvyšších moravských hor, v tomto případě i hor Horního Slezska.

A protože období, které nastalo ještě nějakou přeháňku přineslo, vyskytlo se období jako stvořené k návštěvě nějakých peřejí nebo vodopádů, kterých máme v Jeseníkách relativně dost.

Původně jsem vymýšlel trasu, kde bychom míjeli (případně i překonali) nejvyšší horu Praděd, ale nakonec (i kvůli terénu) to dopadlo trošku jinak, ale nepředbíhejme.

Ráno vystupujeme na Červenohorském sedle. Už značně zaplněné parkoviště prozrazuje, že se zřejmě koná nějaká větší akce a protože autobusová zastávka je vlastně až na severní straně Červeňáku, máme na dohled rovnou místo stratu a cíle celé akce, která už probíhá nějakou hodinu. Aktuálně jde o akci nazvanou „Horská výzva“. V aktuálním ročníku jde o seriál tří horských běhů na Moravě (navíc Beskydy a budoucí Pavlovské vrchy). Závody obsahují různé kategorie a i tratě, které si závodníci mohou prohlédnout, takže po doušku ranní kávy (a vyprošťovacího Šeráku) zvolna pozorujeme některé dobíhající závodníky již probíhajících závodů a kategorií. Nicméně před námi je ještě poměrně dlouhá cesta, takže se vydáváme červenou značkou směr zhruba východ, to znamená trošku prudšího stoupání svahem Velkého Klínovce, přes sjezdovky severních svahů. Registrujeme u červené sjezdovky snesené sloupy starší lanovky, která by měla být nahrazena novějším a hlavně rychlejším strojem. Lesní cesta pomalu ztrácí původní svahování a mírní se do příjemného, takřka vrstevnicového úseku. Na severní straně Klínovce se cesta výrazně stáčí a kromě skupinek turistů přibíhá jedna z kategorií Horské výzvy. Ta zrovna patří k těm nejzábavnějším a divácky atraktivním, běžci s psím potahem. Kdo má nějakého ohaře, malamuta, huskyho, setra, ridgebacka apod. má skutečně zdatného dárce energie, ale k vidění jsou i poněkud nižší plemena (taková border kolie je přeci jen menší kousek) a daleko nejmenší pejsek se spíš nechá táhnout (Jack rusell). Tady zcela jistě pejsek i paní běží podle hesla končící Olympiády, že není důležité …

Červenou značku ale nesledujeme tam, kde mizí v hustějším lese k rozcestí Klínovec, ale pokračujeme lesní cestou bez značení k sedlu pod Velkým Klínem k Velkoklínské chatě. Tady by z cesty měla odbočovat nějaké pěšina, která výrazně zkrátí naší cestu. Lovecká chata má aktuálně obyvatele, takže si pro jistotu ověřujeme, že odbočujeme správně na zkratku k Miliónové cestě. Jsem ujištěni, že volba je správná. Pěšina je přeci jen poněkud strmější, a po sléze je doprovázená i vodním tokem, přesněji sezónním potůčkem, který tu přibyl po vydatnějších sprškách. Nutno tedy přidat více obezřetnosti. Zkratka doshuje vzdálenosti něco kolem půlkilometru, i přes to jsme vděčni, když se objeví asfaltový povrch Miliónové cesty. Ta je v systému značení zavedená jako modrá cyklotrasa (s č. 6154), nicméně klidně se po ní mohou vydat i chodci. Jedinou její vadou je totuž fakt, že je trasa relativně dlouhá a proto ta zkratka mezi Klínem a Klínovcem.Hned za první zatáčkou přichází lesní atrakce ve formě skalního útvaru Kamenného kostel. Skála vskutku může připomínat církevní stavbu s nižší lodí a vyšší věží. Cesta pomalu stoupá k temeni Malého Klína (1099). Tou zkratkou jsme něco ztratili, tak je třeba zase nějaké ty metry opět získat. Ještě přea Malým Klínem končí asfaltový povrch a pokračuje šotolinový povrch s více či méně zaježděným makadamem. Stoupání je opět mírnější a po nějakých dvou kilometrech se zase objevuje asfaltový povrch. To naznačuje, že se přibližujeme zhruba k nejvyššímu bodu této cesty. Docházíme k malé rokli, kde protéká pod mostem s ostrou zatáčkou pod Velkým Jezerníkem Studený potok. Podle poškozeného okraje cesty tak objevujeme další následky nedávné silné bouřky. Poměrně vydatný tok, ale i celkem silný hukot z níže položeného lesa naznačuje, že se máme na co těšit. V další zatáčce jsem konečně na nejvyšším místě Miliónové cesty (asi 1180 m). Následuje prudší sestup a a pak křižovatka s modrou turistickou značkou. Rozcestí Nad Vysokým vodopádem je doplněnou naučnou tabulí, která napovídá, že jsme v lokalitě Jesenické Niagary. No tady myslím, že autoři popustili svou fantazii až přes příliš. K mohutným vodopádů na severoamerické řece má přeci jen Studený potok hodně daleko.

Pěší trasa sestupuje prudkým svahem v serpentinové úpravě s doprovodem skalních výchozů. Největší z nich je Sokolí skála s upravenou vyhlídkou. Z té toho ovšem moc vidět není, kromě lesa, nicméně mezi stromy lze nalézt záblesky Vysokého vodopádu.

Pod skálou překonáváme první pravostranný přítok, který sice žádný vodopád nevytváří, snad pár stupňů před soutokem se Studeným potokem. Nicméně i tento potůček je aktuálně dosti vodnatější a dopravil sem při svém vzedmutí nějaký materiál, takže kamenů a balvanů je kolem víc než dost.

Protože okolí hlavního vodopádu trošku znám, odbočuji z hlavní pěšiny rovnou po svahu. Ten je zase rozdělen menšími, normálně neexistujícími potůčky a jak konečně zahýbám do hlavní rokle, vidím, že namáhavý sestup nebyl marný. Trošku více vody jsem na vodopádu viděl v nějakém květnu, když ještě úplně nahoře byly v lese zbytky sněhu. Jinak v běžném roce a když dlouho neprší vodopádem teče jen malá stružka vody, onehdy v jednou podzimu byl navíc hlavní stupeň zavalen spadlým smrkem takže nebylo vidět skoro nic. V korytě se sice nějaké klády válí, ale hlavní, asi 25 m vysoká skalní stěna je bez překážek a Vysoký vodopád dělá tentokrát čest označení vodopád.

Je ovšem nutno překonat nižší kaskády, než se dostaneme k patě hlavní atrakce. Paradoxně nahoru to jde snáz než zpět, ostatně se říká že víc úrazů a pádů je při sestupu.

Ovšem celé to šplhání a slézání (s focením) se protáhlo skoro na hodinu, takže poněkud měníme původní plány. Prvotním záměrem bylo vylézt zpět na Švýcárnu a pak buď na bus z Ovčárny, případně do Koutů, kde by se dalo i na vlak. Ovšem lézt zase na tu Sokolí skálu se už nějak nechtělo, takže pokračujeme dál s doprovodem Studeného potoka. Pěšina je stále ještě dost podmáčená doplněná dalšími normálně neexistujícími potůčky. Samotný potok poměrně důkladně vymyli i své koryto a i díky značnému průtoku vzpomínám na své známé, kteří nedávno pobývali na Korsice a dopřáli si atrakci ve formě „kaňoningu“. Tak tady by to dnes šlo a zadarmo.

Poměrně dobrodružný sestup sice nedosahuje délky kilometru, ale i tak se kvůli opatrnosti (ale i snímkování) protáhne na nějakou hodinu. Civilizaci se blížíme v Bělé, kde marně doufáme, že nám něco osvěžujícího nabídnou v hotelu Eduard. Ten ale restauruje jen pro ubytované (teď tak fungují i jiné hospody, protože po lockdownech utekli číšníci.

Pokračujeme tak po silnici k Domašovu, hospoda nefunguje ani v penzionu Richard. K menšímu údivu dochází i u bývalého hotelu Park, kde je dnes správa polesí Alsolu, což je zkratka Arcibiskupských lesů Olomouc. Na Jesenicku církev restituovala poměrně rozsáhlá území, které kdysi spravoval Řád německých rytířů. Konečným záchytným bodem je naštěstí Relax centrum poblíž křižovatky se silnicí č. 44, tedy k Červenohorskému sedlu a do Šumperka. Čekací čas na bus byl sice dosti dlouhý, ale nakonec to s Radegastem uteklo celkem rychle.