Do Skanzenu v Rožnově pod Radhoštěm v zimě

Kam a jak jedeme?

Na otázku, kam pěšmo vyrazit do zimní přírody, aby to byla procházka spojená i s "kulturním" zážitkem, nám poskytl odpověď Internet. Co takhle návštěva Skanzenu v Rožnově p.Radhoštěm ? Mlýnská dolina je sice otevřena jen přes sezónu, ale "dřevěné městečko" je volně přístupné s prohlídkou interiérů i přes zimní období. A objekty "valašské dědiny" je možno všechny okukovat alespoň zvenčí, takže není co řešit ! Navíc tam Jana dosud nikdy nebyla a já naposledy tak před 20 lety -( kromě dřevěného městečka jsem jinou část Skanzenu zatím neviděl ) - takže máme oba co dohánět...

A tak v pátek odpoledne budíme naše fotoaparáty ze "zimního spánku", dobíjíme baterie a akumulátor a chystáme se na cestu. V sobotu vstáváme do jasného mrazivého rána. Počasí je k nám tentokráte milosrdné - až do večera je krásný mrazivý den s blankytně modrou oblohou. Bus nám jede v 8 hodin a než pobere spoustu lyžařů a početnou skupinu turistů důchodkyň a jen asi třech důchodců, tak veřejný dopravní prostředek doslova praská ve švech ! Seniorky, jen co posedají všude na volná sedadla kolem, tak začnou pištět a brebentit, co jim jen slina na jazyk vynese, takže je hned veselo až k popukání ... Od Vizovic stoupáme přes Jasennou do sedla na Syrákově. Ve Zlíně máme jen slabý poprašek sněhu, tady všude kolem je ho ale v Krásné valašské krajině pořádně vysoko nastláno a tak je výhled z okna přímo pohádkový !! Na Syrákově u motorestu vystupují důchodkyně a houfují se venku k tůře - bázlivě a trochu zaraženě se k nim přidávají i tři senioři a než uvidíme, na kterou stranu vyrážejí na výšlap, jede náš bus dál ... Sjíždíme do Vsetína, pak okolo Bečvy do Valmezu a před 10 hodinou jsme na konečné v Rožnově.

Za čím jedeme?

Po takové delší cestě si potřebujeme odskočit. Nejbližší WC se nachází hned vedle na vlakovém nádraží. Když si ale na dveřích přečteme ceník za jeho použití - i za ten "nejzákladnější úkon" se tu platí rovných10 kč !! - tak děláme čelem vzad a jdeme k nejbližší hospodě. ( Někdo si z toho udělal zlatý důl a protože takové ceny notně zavání vyděračstvím, odmítáme takové "podnikavce" podporovat !) Ostatně - nejbližší sympatická hospůdka se nachází jen kousek odtud - ještě před mostem přes Rožnovskou Bečvu - a už je tam otevřeno. Dáváme si tu kávičku a protože ma tato malá restaurace s názvem " U Janíků" pro nás velmi výhodnou strategickou polohu, zjišťujeme si, zda platí nabídka hotových jídel po celý den. Ano, je tomu tak - a jejich cena nepřesahuje 70 kč ! - takže nás tu čeká zastávka na zpáteční cestě a my už nedočkavě vyrážíme ven.

Od mostu přes řeku Bečvu máme výhled na zasněžený vrcholek bájného Radhoště. Stromy na vrcholku i stožár vysílače jsou obaleny námrazou. Napravo vidíme v dálce věž kostela, stojícího na rožnovském náměstí. Na věži vidíme hodiny, které jak všichni dobře víme podle známéj valašskéj "vypalovačky" : smutno bijú ...

My pro změnu vesele míříme přes krásný park po zeleném značení k asi 1 km vzdálenému Skanzenu. Cestou se "potkáváme" s velmi zajímavými stromy, zamrzlým rybníčkem, velkou branou a romantickým altánkem. Pak už přicházíme k ohrazenému areálu Muzea v přírodě. Šikovně umístěné šipky nás vedou kolem oplocení k budově bývalé zrekonstruované sušárny, ve které se nyní nachází důstojné prostředí jak pro hlavní pokladny, tak i pro prodejny suvenýrů a výstavní prostory a pochopitelně tu je i WC ...

Kupuju lístky do dvou areálů a spěchám za manželkou, která mne čeká u vchodu do "dřevěného městečka". Dovnitř vcházíme přes turniket. Abychom to s jeho návštěvou neměli tak jednoduché, tak sotva přicházíme k dřevěnému kostelíku, zastavuje nás nějaká mladá madam a upozorňuje nás, že tu dneska ČT natáčí pohádku a tak musíme chvilku počkat a pak jsme upozorněni, ať nikde nelezeme do záběru. Napřed si tedy obcházíme kostelík i s valašským Slavínem zezadu. Tento kostel je kopií toho, který stojí ve Větřkovicích a na Slavíně jsou pochováni četní slavní valašští rodáci. Kromě bratrů Jaroňkových, kteří r.1925 zdejší Muzeum v přírodě založili, tu vidíme náhrobky např.Čeňka Kramoliše - svého času populárního historického spisovatele ( náměty svých románů čerpal z bouřlivých valašských dějin ), malíře Jana Kobzáně, Emila Zátopka a spousty dalších... Předd vchodem se pohybuje filmový štáb s herci a osvětlovači a protože mají zrovna mezi další scénou pauzu, rychle vklouzneme do interiéru kostelíka. Má překvapivě bohatou a pestrou výzdobu, kromě hlavního oltáře jsou tu na stěnách hezké obrazy z křížové cesty a vidíme i betlém. Když vycházíme z kostelíka, vlezeme bohužel nechtě filmařům do záběru a "pobočník jeho excelence" - pana režiséra - nás strašně sjede, protože kvůli nám musí opakovat záběr !! Pohádka se má jmenovat " O dvanácti měsíčkách" a já si připadám, jak ten hlúpý měsíc třináctý - za "komančů" to býval " Měsíc Československo - sovětského přátelství " ...

Honem pryč ! Navštěvujeme interiéry měšťanského domu, kde nás paní průvodkyně seznamuje, jak to tady chodilo a jak sa v domě žilo a na co ty předměty ve všech prostorách domu sloužily. V přízemí je místnost s kamny a pecí, vedle černá kuchyně a komora s tkalcovskýcm stavem a postelí, nahoře v patře pak "parádní " pokoj. Poté opatrně a v dostatečné vzdálenosti od filmařů dokola areálem městečka. Městečko je vlastně replikou rožnovského náměstí před více 200 lety. Kromě kostela a toho měšťanského domu je tu k vidění hospoda z r.1660, ( která je i dnes funkční a nabízí valašské speciality a dobroty ) ,radnice z r.1770 a kopie fojtství z Velkých Karlovic. Do těchto objektů se ale nemáme možnost dostat, protože je okupují filmaři a kompars. A tak si ještě prohlédneme studnu a včelařské úly s originálními kláty a protože natáčení není zdaleka u konce, tak trochu rozezleni areál opouštíme - když už se tu něco natáčí, tak měli areál uzavřít a nenechat lidi platit vstupné ve výši 60 kč za osobu. My nemáme čas čekat, až natáčení skončí a nejsme zvědavi na další aroganci ze stran televizního štábu ...

A tak přes cestu znovu do reprezantivní vstupní budovy s pokladnou. Prohlížíme si zde vystavenou keramiku, figurky a dokonce i starobylý jízdní kočár a pak procházíme přes budovu ke vchodu do "Valašské dědiny". Ta je nejrozsáhlejším areálem celého skanzenu. Shluky původních valašských stavení, stodol a jiných hospodářských objektů spolu s několika zvoničkami, kapličkami a větrnými mlýny jsou malebně rozhozeny ve Stráni kopce až po jeho vrchol. Chodníček nás vede mezi shluky stromů a hájků mezi chalupami a usedlostmi spolu se zasněženými políčky a loukami stále nahoru do kopce. Míjíme překrásné místa a scenérie, tady je na každém kroku na co se dívat a na co se těšit - je to tu opravdu překrásné. První stavby lidové architektury v tomto areálu byly pro veřejnost otevřeny tuším už v roce 1972. Od té doby sem byly s velikým citem pro krajinný ráz umístěny ty další a celek tak vypadá jako prastará osada z Beskyd v ničím nenarušené přírodě. Interiéry jednotlivých objektů jsou bohužel přes zimní období nepřístupné. Ale i tak ta krása okolo nás stojí za vidění a k našemu velikému údivu jsme v tomto areálu úplně sami !! ( Jedinou dvojici mladých turistů jsme minuli hned při vstupu do areálu a potom až u posledního stavení při prohlídce ). Nejsme ale a areálu "dědiny" jedinými živými tvory, jak by se snad mohlo zdát - míjíme salaš s ovcemi, které "mlsají" mražený sníh, o kus dál se na nás přichází podívat hejno slepic. S odstupem je následuje mrzutý kohout - žít stále jen s jedním "harémem" je pro něj evidentně otravnou záležitostí ... U jednoho stavení pak před stodolou na dvorku potkáváme husy a čínské kachny, ze sena na nás mžourá a "mňačí" kočka. Zvířátka před fotoaparáty radostně pózují, asi je pro ně exhibicionismus důležitou složkou jejich životů. Bohužel je nemáme za fotky čím odměnit - v batůžkách máme jen pomeranče a tatranky ...

Od posledního stavení, kterým je jednopatrové fojtství z Lidečka, zestup po silničce k východu a loučíme se se Skanzenem. Až sem pojedeme někdy příště, určitě chceme vidět i nějaký ten folklór a lidovou veselici ! A zcela jistě to bude někdy v sezóně,kdy budou přístupny i vnitřky stavení a také hospoda nahoře na kopci. Pravá valašská kyselica, klobásky, frgály a slivovica jsou velikými lákadly ...

Jak a kde jsme se najedli a ubytovali?

Na oběd jsme se stavovali na zpáteční cestě v restauraci "U Janíků". Nachází se jen pár minut cesty od obou rožnovských nádraží. Jana si dala nějakou "Rožnovskou směs s bramboráčky" a já krkovičku se zelím a knedlíkem a oba jsme se shodli na tom, že tu mají velmi levné a vynikající jídlo ! Jak už jsem prve vzpomenul - nejdražší "hotovka" stojí jen 70 korun a hotová jídla zde podávají po celý den ...

Co se nám nejvíce líbilo a co naopak ne?

Nelíbilo se nám chování filmařů, za které jsme si ale mohli svým dílem i sami. Jinak jsme si ale překrásný den nenechali ničím zkazit a Krásné "dřevěné městečko" i "valšská dědina", zasazená do překrásné KRAJINY rozhodně stojí i za opakovanou návštěvu ...

Ostatní informace

Dospělého jedince prohlídka "městečka" přijde na 60 korun a vstup do areálu "valašské dědiny" v zimním období a bez prohlídky interiérů stojí 30 kč.