Do Třebíze (nejen) za lidovou architekturou

Kam a jak jedeme?

Malou vísku Třebíz s necelými dvěma sty obyvatel najdeme zhruba 8 km od Slaného. Z Prahy je sem nejjednodušší cesta na Slaný, pokud ovšem pojedete od Karlových Varů či od Plzně, odbočíte u Nového Strašecí na Mšec.

Ač jde o tak malou obec, určitě by byla škoda ji ze svého "výletního plánu" vynechat; je tu jeden z nejzachovalejších a nejhezčích skanzenů lidové architektury u nás. A jak už jméno vsi napovídá, pocházel odsud jeden z velmi plodných spisovatelů: katolický kněz Václav Beneš, s přízviskem podle místa svého rodiště Třebízský.

Za čím jedeme?

Ves Třebíz nás přivítala návsí typickou pro středočeské vsi: uprostřed rybníček, nad nímž ční a sklánějí se věkovité smuteční vrby. Hned vedle je Kostelík sv. Martina z poloviny 18. století, kaplička Nejsvětější Trojice ze stejného období a zvonička. Samozřejmě informační tabule a nezbytný pomník padlým v 1. světové válce. Kolem štíty statků a domků a na východní straně návsi relativně nová Prima palírna a budova moderního hotelu Pod Sluncem s koštovnou, citlivě začleněného do prostředí obce.

Vyrazili jsme na výlet v posledním říjnovém týdnu, kdy měli naposledy otevřeno a měli jsme štěstí. Šikovná průvodkyně právě začínala prohlídku s autobusem důchodců v rodném domku Václava Beneše, takže jsme se rádi "přifařili".

Spodní část domu s jednou obytnou místností a sklípkem na ukládání potravin jsme jen proběhli a ze dvorka (resp. malé zahrádky) jsme se po schodech s pavláčkou dostali do patra, které je věnováno právě Václavu Benešovi Třebízskému. K vidění tu jsou běžné věci denní potřeby, ale také různá školní vysvědčení, diplomy a jiné písemnosti, vztahující se k autorovi historického románu Trnová koruna či sbírky Pod doškovými střechami. Kromě jiného je zde k vidění fotografie z jeho studií na slánském gymnasiu a tady nás paní průvodkyně upozornila na jednu zajímavost: mimo Václava Beneše je na ní i chlapec Emil Frída, později a dnes známý jako Jaroslav Vrchlický.

Prohlídka pokračuje naproti přes náves v Cífkově statku. Jde o největší a nejhonosnější stavbu zdejšího skanzenu. Hlavní budova pochází již ze 16. století. Můžeme zde obdivovat její později udělaný barokní štít, ale uvnitř najdete i starší historické "lahůdky", jako např. pozdně gotické portály či dochovanou černou kuchyni. Kromě toho je tu velmi slušná expozice starého náčiní a nářadí nejen kuchyňského. Jsou tu i mlýnské kameny či starý tkalcovský stav. V patře je "parádní" světnice pro hosty s krásnými kachlovými kamny a s postelí s deskou nahoře, na níž se sušívaly různé byliny či ovoce.

U tohoto statku se zachovala i spousta dalších hospodářkých budov; stodola, špejchar, chlívky i stáje. Ve stáji jeden z účastníků zájezdu pronesl větu: "Tak tady ti koně leželi a spali..." a jiný, zjevně zběhlejší v životě koňském, oponoval: "Pane, kůň když leží, tak je mrtvej... Koně když spí, tak stojej...". Úžasně komentována byla i kadibudka s nástavbou - holubníkem. Ta však nepatřila k původnímu vybavení statku a byla prý sem odněkud přivezena.

Kromě toho je v Cífkově statku i expozice dokumentů a fotografií z doby, kdy nadšenci dávali skanzen "dohromady".

Další zastávka je v malém dobovém krámku. Nádoba na petrolej je sice prázdná, staré dózy od cukru či cikorky taktéž, homole cukru nejedlé a bylinky, visící na drátěných konstrukcích neprodejné, ale můžete si tu koupit různé suvenýry, pohledy nebo turistickou známku.

Poslední prohlídky jsou v domku ševce a výměnkářky - kořenářky, tady už nás ovšem zbylo jen pár. Postupné záhadné ubývání seniorů se záhy vysvětlilo: mizeli do koštovny zdejší palírny. My zbylí jsme kroutili hlavami nad tím, kolik předmětů z posledních dvou domků měly naše babičky doma, hrnky počínaje, světle modrými kastroly pokračuje a cedníky konče. Co všechno během posledních několika desítek let zmizelo v propadlišti dějin...

Jak a kde jsme se najedli a ubytovali?

Hotel Pod Sluncem nabízí restauraci, a jídla, která kolem nosili, zatímco jsme "koštovali" likéry a pálenky, vypadala velmi lákavě. My jsme však odsud jeli do nedaleké vesničky jménem Řisuty, kde je vyhlášené soukromé řeznictví a jakožto lidé mlsní (nechci říci nenažraní) jsme se těšili na špíček uzený za studena, voňavé jitrničky a čerstvě vyuzenou slaninu.

Co se nám nejvíce líbilo a co naopak ne?

Kromě v tomto kraji obvyklé a překrásné opukové výstavby (i když zdejší opuka není tak kvalitní, jako v nedalekém Řevničově, Hředlích či Mutějovicích, protože tam ji na Džbáně těží, zatímco zde si ji nosili při zemědělských pracech z polí); tak tedy kromě architektury jsme byli unešeni a nadšeni průvodkyní. Milá, ochotná a fundovaná dáma v nejlepších letech (i když ona tvrdila, že už jen dva roky a končí a hurá do důchodu), trpělivá navzdory říjnové lezavé zimě, se smyslem pro humor a s naprosto nadstandardními znalostmi o předváděném.

Ostatní informace

Otevírací doba a vstupy na:

http://www.muzeumtrebiz.cz/otevreno/