Horní Blatná, díl druhý

Kam a jak jedeme?

Teď už jsme nechtěli jít po vlastních stopách, alespoň většinou. Už kdysi jsem z jakési výstavy přinesl leták, ve kterém bylo popisováno zrekonstruované vodní dílo Blatenský příkop. Byl postavený během čtyř let v 16. století a zásoboval vodou doly kolem Horní Blatné, kde se těžil převážně cín. Vede od Božího Daru a vlévá se do Blatenského potoka. Neměli jsme zrovna pocit, že bychom museli projít celou cestu tam a zpět, ale dost velkou část naučné stezky, která kolem vede, jsme chtěli vidět.

Prvně jsme se ale vydali, znovu po červené, na Blatenský vrch. Tam vede, kromě té červené značky, ještě naučná stezka Vlčí jámy. Tady jsme s dětmi byli, ale vypadalo to tu tenkrát trochu jinak. Horní hranice lesa trochu ustoupila, les přenechal místo louce a výhledy do propadlého středověkého dolu byly taky trochu jiné, než jsme si pamatovali.

Před vchodem do soutěsky, kterou jsme si pamatovali, a tenkrát i s cedulkou, která upozorňovala, že už za napoleonských válek tu byl i v parném létě těžen led ke zmírnění bolestí raněných vojáků, byla najednou cedule hlásající, že do Karlovarského kraje je vstup na vlastní nebezpečí. Ta by měla být snad na jeho hranicích?

I letos jsme se ocitli nad hranicí tisíce metrů. A ani to tak nebolelo, jako loni na Šumavě. Z rozhledny, která tu stojí moc let a na kterou lze za mírný poplatek vystoupat, byla tenkrát, když jsme tu byli s dětmi, vojenská pozorovatelna. Pod ní je stánek s občerstvením.

Občerstvili jsme se, Pavlína i na rozhledně byla a zamlžený obzor tam prý nahradila kolekce fotografií toho, co je odtud vidět za jasného dne. Brzy jsme ale začali mít rušného místa dost. Cesta po žluté, která nás měla dovést k Blatenskému příkopu, se nějakými serpentinami nemaže. Hezky po spádnici. Až skoro dole u hlavní cesty z neznámých důvodů odbočí doleva, lesem po vrstevnici, aby nás po třech stech metrech dovedla padesát metrů od místa, kde jsme odbočovali. Ale tam odtud už je kousek k odbočce na naučnou stezku kolem Blatenského kanálu. Ona ta pěšinka ani není značená, informační cedulky, alespoň v tom úseku, který jsme procházeli, postrádá. Ale je se na co dívat. Už začátek byl docela malebný. Šli jsme po pěšince lesem, nikde ani živáčka, člověk sice musel dávat pozor, aby se o kořeny nepřerazil, ale i v tom lese bylo dost sluníčka, že šlo tu tam i nějaký obrázek udělat.

Postupně ale bylo znát, že od rekonstrukce uběhlo pár let (probíhala v letech 1995 – 2001). Dřevo už občas začíná povážlivě obrůstat mechem, a betonový mostek u odpočívadla (těch tu několik je) v místě, kde jsme se vynořili z lesa, který má být přístupem na přilehlou louku, taky nevypadá v v nejlepším stavu.

Křižovatku kanálu a potůčku odtékajícího z blízkého rašeliniště jsem z neznámých důvodů necvaknul. Vysvětluji si to tím, že Pavlína byla dost vepředu, já jsem začínal mít hlad a ona měla rohlík se salámem. Naštěstí na konci louky bylo zase odpočívadlo, u kterého Blatenský příkop (tentokrát, kvůli většímu spádu v kamenném korytě) tiše zurčel, což byla krásná kulisa k požití onoho rohlíku. Do náruče lesa a malebného kapradí jsme se ponořili vzápětí. Pěšinka se začala poněkud zužovat, místy bylo i vidět, že kolem je rašeliniště zarostlé nízkým lesem.

Z lesa jsme nakonec vyšli na rozhledné Pastviny. Příkop se tu skoro ztrácel v trávě, Pavlína, jako obvykle, kdesi na obzoru. Tady ze zeleného moře vyčníval po pravoboku skalnatý ostrůvek. A tohle nejsou žulové kameny, ale regulérní zbytky lávového příkrovu.

S Blatenským příkopem jsme se měli rozloučit v místě, které jmenuje Ryžovna Je tu křižovatka, která směřuje k Hřebečné, tedy tak trochu zpátky k Horní Blatné. Jeden penzion s hospodou, který jsme u silnice míjeli, byl zavřený, restauraci přímo u křižovatky taky zdobil nápis „na prodej“, ale otevřeno bylo. Hospoda byla plná německých důchodců na vzpomínkovém zájezdu, pivo nepříliš valné kvality jsme si vypili na předzahrádce. Zmizeli jsme raději rychle. Cesta vedla samozřejmě do kopce, ale žádné drama to nebylo. Jen přes takový hřeben jsme se museli přehoupnout. V půli kopce jsme se u pomníku kostela dozvěděli, že tu byla obec lidnatá a dost bohatá i na to, aby ten kostel měla. Připomíná ho kříž a zbytky zdiva (no nesmím zapomenout na upravené prostranství, kde se dá zaparkovat, rozhlédnout se, posedět na lavičce a možná někdo i zavzpomínat).

Kousek nad bývalým kostelem jsme zase překročili hranici tisíce metrů, ale opojení z dosažené nadmořské výšky trvalo jen chvíli. Za hřebenem už jsme zase klesali. V půlce svahu jsme silnici opustili a odbočili na luční cestu. Lom, na který byl výhled po pravé straně, byl sice poměrně daleko, ale i tak bylo vidět, že se jedná o horniny čedičové s krásnou sloupovou odlučností. Panská skála je sice profláknutější, ale tohle je taky pěkné. Luční cesta bývá i lyžařskou magistrálou, tyče, které ji označují, jsou k potkání každou chvíli, a že tu sněhu bývá přehršel, naznačují pokroucené kmínky ovocných stromů.

V lesíku na obzoru se skrýval další propadlý důl, i s ohrazením a popisem, že je větší, než slavnější Vlčí jámy. Na odpočívadle, které u cedule bylo, jsem bedlivě studoval mapu. Dále po červené to bylo z kopce a na jih, vedla do Hřebečné, kde snad byla i hospoda (a kam asi směřovali němečtí důchodci), ale odkud by bylo nutné zase hodně vystoupat, ale nabízela se tu cesta směrem skoro západním, jen do mírného kopečka, pravda značená jen těmi tyčkami pro lyžaře, pro nás však výhodnější. Už jsme toho měli za dnešek skoro dost. Já se zase ještě zdržoval pozorováním a dokumentováním přírody, takže Pavlína byla zase někde vepředu. Ona spoléhá na to, že jí doma, na počítači, ukážu, co vlastně viděla. Někdy v půlce táhlého stoupání jsme se zase dostali na hranici tisíce metrů a plus mínus pár metrů jsme po ní pokračovali dost dlouho. Lyžaři tu mají malebné útočiště, a jejich rozcestník je taky malebný. Dokonce i vlochyni klikvu, před jejímž nadměrným požíváním varoval už Kopčem z Lovců mamutů, jsem potkal. Naposledy jsem ji viděl tady, někdy v době, kdy jsme je měli s dětmi čerstvě přečtené. Na konci toho návrší byl výhled na krušnohorskou krajinu, potkali jsme zase červenou značku a po ní se od Hřebečné trousili udýchaní turisti.

Taky i pár chalup tu bylo a dokonce nějakému autu jsme se vyhýbali. Ta lesní cesta odtud je sjízdná a pro utrmáceného staříka i docela nezajímavá. Vede vlastně po rovině (i když v těch tisíci metrech), les docela pěkný, ale výhledy žádné. Pavlína samozřejmě utekla a já se divil, když se na mně u silnice, kde se krajina otevřela do horské louky, usmívala nějaká rodina jako by mě znala. Radši jsem je pozdravil. Až o chvíli později jsem se dozvěděl, že se dali s Pavlínou do řeči, když vylezli z auta a snad se i na cestu se ptali. No a má drahá jim odpověděla nějak takto:“ Za chvíli z toho lesa vyleze zelenej fousatej chlap a bude se mračit. To je manžel, má mapu a poradí vám“. Zvláštní, na nic se nezeptali. Čekaly nás ještě dobré tři a půl kilometry do Horní Blatné a to po silnici. Žádná velká převýšení se tu nekonají, provoz taky není tak hustý, aby musel člověk neustále uskakovat do příkopu. Když jsem viděl, že Pavlínu zase chytla uklízečská mánie a sbírá petky, které tu do příkopu z auta vrženy byly (neb blbci se najdou všude), radši jsem zvolnil. Nemusím být zapojen do všeho. Ale tři kilometry nakonec uběhly (nebo byly ujity) jako voda, les se otevřel, a tam pode mnou, na dosah ruky, byla zase Horní Blatná. A z kopce to bylo. Zase jsem se zdržel. Jak jsem už unaven klopýtal se zrakem k zemi skloněným, zase se objevila krásná housenka.

Placatila si to přes silnici na protilehlou pastvinu a doufám, že zdráva došla. Ačkoli provoz nebyl nijak hustý, dramatická chvilka se naskytla. Silnice zrovna oplývala výmoly velikosti i hloubky sedací vany, když se proti mně řítil chlapec na motorce. Už jsem si vypočítával, kterým směrem a jak daleko musím uskočit, až poletí, ale on to znal, věděl, jakou má mít rychlost, aby tohle místo vlastně skokem překonal.

Než jsem se do městečka doloudal, Pavlína se už nasbíraného plastu zbavila. Měli jsme už hlad, ale přešli jsme kolem jedné hospody, která nás jídelníčkem nezaujala, další, na náměstí (a tu nám pan domácí doporučoval jako noblesní podnik) zase nabízela steaky z pravých amerických volů. Usoudili jsme, že českých je taky dost, a takový hlad, aby se z nás stali lidojedi, ještě nemáme. Zase to nakonec řešil hotel Modrá Hvězda.

Za čím jedeme?

Jsme na dovolené, jdeme tedy do přírody, do hor a některých pasážích i trochu zavzpomínat.

Jak a kde jsme se najedli a ubytovali?

Ubytování, a to dost kvalitní za cenu rozumnou, jsme měli v penzionu Florian. Svačinu jsme měli s sebou, V Horní Blatné není s nákupy problém. Večeři jsme požili v hotelu Modrá Hvězda.

Co se nám nejvíce líbilo a co naopak ne?

Procházka se povedla, Blatenský příkop by sice chtěl zase trochu údržby, ale co naplat, i v hlavní sezóně tu projdou po naučné stezce tak tři lidi denně. Snad až nás bude víc. Občerstvení cestou taky moc není, ale to je dáno právě hustotou turistického ruchu. Nám osamělé toulání vyhovuje, ale hospodského neuživí.

Ostatní informace

Nějaké drobné vstupné se platí na rozhlednu na Blatenském vrchu (snad 20,- Kč to bylo, nejsem si jistý). Jinak veškerá krajina zdarma.