Loading...

Nejkrásnější, ale i nejtěžší část "Roháčské hřebenovky" pohledem obyčejného smrtelníka na úplném výkonostním chvostu - část II - cesta ze Smutného sedla přes Tri kopy.

Tipy na výlet Romantika Pro zdatnější Celodenní výlet Za sportem Do přírody Na hory

Kam a jak jedeme?

    Předešlý díl jsem ukončil na Smutném sedle [1].

https://www.turistika.cz/vylety/nejkrasnejsi-ale-i-nejtezsi-cast-rohacske-hrebenovky-pohledem-bezneho-smrtelnika-na-vykonnostnim-chvostu-cast-i-cesta-do-smutneho-sedla/detail

    A právě na něm se okolní svět zcela mění. Pokud zatím byl krásný a malebný, tak nyní již tu krásu nemusí každý vnímat stejně. Najednou vše vypadá mnohem drsněji, hřeben je kostrbatý, špičatý a na mnoha místech skalní stěny nebezpečně spadají do hlubokých údolí. V sedle je to ještě přijatelné, ale na hřebenu se přitvrdí. Velká skupina lidí tyto úseky zvládne bez větších problémů se závratí nebo strachem, ale pro někoho se již může jednat o jakéhosi „bobříka odvahy“. Je rozumné se „nepřepínat“, nepřemáhat k něčemu na co se necítí, ale také se může se strachem pokoušet bojovat. Zde je každá rada drahá. Určitě je faktem to, že Roháče zde stály hodně dlouho před námi a ještě hodně dlouho stát budou a tak každý ještě bude mít spoustu příležitostí se zde znovu vydat až bude lépe natrénováno nebo bude v lepší psychické pohodě – která je zde nutná. Myslím, že směr, který jsem si vybral, je vhodný i pro postupné získávání zkušeností. V opačném směru od Baníkova se po chvíli nastoupí na ty nejtěžší (podle mě) úseky, které jsou prý ty nejobtížnější v celých Roháčích. Od Smutného sedla stoupá náročnost postupně a prvním „filtrem“ je ona první „hromádka kamení“ pojmenovaná „Kopka“. Až teprve za ní, po táhlejším stoupání, následují ty „pravé“ kopy zajištěné spoustou řetězů a vyžadující již nějaké zkušenosti.

    Na „Kopce“ jsem cestou, kterou jsme si jako krátkodobá „polsko – česká grupa“ vybrali žádné řetězy neviděl. Techničtější úsek následuje již po chvíli stoupání ze Smutného sedla. Jedná se o jakousi hranici mezi chůzí a lezením – neměl bych ale odvahu označit místo náročností II, takže jen „jednička“. Občas je nutné se držet kamenů a dávat si pozor především na podklouzavající štěrk. Výstup nahoru, ale určitě nějakou obtížnost mít bude, protože v určitých místech, kdy jsem si na hřebenu říkal, co mě ještě bude čekat a zda to vůbec „dám“, nebyla představa otočení se a sestupování přes nejisté kameny dolů, ale hlavně přes velice pohyblivý štěrčíček, úplně příjemná. Inu, vždy to byla dobrá motivace, abych pokračoval směrem k Baníkovu. I z tohoto pohledu asi bude lepší směr, který jsem si zvolil. Lezení kolem „Kopky“ pro mě bylo příjemné a hlavně ne žádný velký problém. Ani hřeben samotný zde není tak ostrý (úzký), aby člověk musel nutně jít „po hraně“. Každý si zde může vybrat svou cestičku. Buď zajímavější s „drsnějšími“ pohledy do údolí a nebo takovou, kde tyto úseky nejsou.

    Později zjistím, že ne vždy je dobré se držet značek, které již vypadají hodně časem zašlé. Občas mě totiž dovedli na vrchol hřebene, kde byly ony krásné výhledy, ale postup dál ukončila svislá skalní stěna několik desítek metrů hluboká. Musel jsem se tedy opět vrátit na vyšlapanou pěšinku. To ale bylo až v oblasti oněch ikonických Tří kop. K nim se zatím musím dostat. Stoupání do kopce mi dává vcelku zabrat a tak s chutí využívám jeden vhodný kámen, abych si na něj sedl, něco málo snědl a také se jen trochu napil (žízeň na hřebeni bude další výrazný problém se kterým budu muset bojovat – radši moc nejíst, protože právě jídlo si vezme na strávení velice mnoho vody a to teď v žádném případě nemohu potřebovat). Musím velice strategicky volit jak moc se napiji a jestli vůbec budu něco jíst, ale na druhou stranu zase, abych nebyl úplně slabý nebo se mi netočila hlava. Toto je poměrně složité dávkovat, zejména, když vůbec nevím co mě ještě bude čekat. Piji tedy až se to skoro nedá vydržet a jen velice málo, abych „trochu podvedl hlavu“ a ona si myslela, že jsem se napil a pořádně nadlábnul jako doma při nedělním obědu. V žádném případě si zde nemohu dovolit opak, tedy aby se mi točila hlava a neměl naprostou jistotu v kroku nebo v držení se řetězu.

    Naštěstí dálkové pochody mě naučily spoustě věcem, které teď s vděkem mohu využít. Cesta je velice zajímavá, baví mě, ale stejně tak dobře vnímám i případné nástrahy. Dostávám se k „První kopě“ a hřeben obcházím ze strany „Velkých Závratov“, tedy po jižní straně (viditelné ze Žiarské doliny). Dostávám se již na „vzdušnější“ místo a chytám se prvního řetězu tuto sobotu. Dostávám se na první zkoušku mých schopností pohybu po silně svislé stěně s pomocí řetězů. Ty zde nejsou jako na ferratách jistotou, ale „jen“ pomůckou. Pomůckou jen tak jistou, jak mám jistý úchop rukou. Když se zde člověku udělá špatně, dostane křeč nebo něco jiného nepředpokládaného, tak je hodně velký problém. Určitě je dobré, pokud si již nějaké jednodušší úseky s řetězy vyzkoušel například ve Velké Fatře, na Ostré nebo někde jinde. Občas je třeba počítat i s určitou „nevyzpytatelností“ dlouhého řetězu a vhodně si jej buď přehodit přes nějaký skalní výčnělek nebo raději ne. Je také dobré si vybrat dobrý směr pohybu kolem řetězu aby „nevyhazoval“. Pokud nastane něco neočekávaného, tak je asi nejlepší radou se pevně držet řetězu a úplně se vykašlat na modřiny, naraženiny a prostě to jen nějak ustát.

    Pokud k něčem takovému dojde, tak je to ovšem již jasné varování nepokračovat dále a s úctou se VRÁTIT. K těmto situacím by nikdy nemělo dojít a pokud ano, tak to znamená, že ještě člověk není připraven, naučen a ani nemá natrénováno. Naopak být vděčný za to, že mu hory „DAROVALY ŽIVOT“, jak by řekli Indiáni.

   Zkrátka a jednoduše, nemyslím si, že Tri kopy, Baníkov nebo třeba Ostrý Roháč by byly vhodné na „učení se pohybu na řetězech“, doporučuji tedy něco jednoduššího například ve Vysokých Tatrách nebo v obou Fatrách.

    Předešlé odstavce jsou jen nutným varováním, ale určitě nechci v těch, kteří hledají odvahu na Roháče, vzbudit strach. Cesty zde jsou vymyšleny tak, aby co nejvíce postup zjednodušily a nevytvářely zbytečně nějaké záludnosti. S klidným svědomím mohu říct, že pokud někdo zvládne ferratu v Martinských Holích, tak mu asi Roháče nebudou dělat větší problém. Na svých videích jsem nechal i zvukovou stopu jako porovnání závěru (již při sestupu z Baníkova na Prislop – video [41] ve 12:45) ve smyslu „už nikdy zde nepůjdu“, ale již s odstupem pár hodin to nebylo tak zlé a viděl bych vše mnohem optimističtěji… :-) Inu, první zážitky jsou velmi silné a hodně vysilující, ale pokud bych zde šel podruhé, tak by již bylo vše mnohem lehčí.

    OBEZŘETNOST JE URČITĚ TŘEBA, ALE NA DRUHOU STRANU JE PŘECHOD ZA DOBRÉHO POČASÍ DOBŘE ZVLÁDNUTELNÝ, DOKONCE ANI TY NEJEXPONOVANĚJŠÍ MÍSTA NA MĚ NEPŮSOBILY TAK HROZNĚ, JAK JSEM SE MINIMÁLNĚ PŮL ROKU BÁL…

    Spíš to byl jen takový „šimrající“ pocit „dej si pozor, ať neuděláš chybu“ (když máš pár desítek centimetrů od sebe propast o hloubce mnoha set metrů), který tě bude držet dostatečně ve střehu… Nebo také:

Přešel jsem to já, tak to přejdou i ostatní.

Nejsem žádný horolezec ani velký sportovec, takže KLÍDEK A POHODIČKA...

    Nyní již k samotnému přechodu od Smutného sedla a místům, které mě zaujaly nebo na které je třeba si dát větší pozor. Hřeben vedoucí přes Nohavicu na Plačlivé vypadá skutečně impozantně a určitě bych si tento úsek chtěl někdy projít a doplnit třeba s návratem přes Baranec (podle některých videí [11] by zde měly být zajímavé místa na hřebeni (jenž už není hlavním roháčským hřebenem, ale „jen“ jeho jednou „rozsochou“, jejíž svahy budou nečekaně prudce spadat do údolí)). Já se ovšem vydávám na opačnou stranu, tedy na západ k Trem kopám. Prvních pár desítek metrů stoupám vcelku prudce krátkými serpentinami k prvnímu zajímavému skalnímu nebo možná lépe kamennému útvaru. Serpentiny jsou, podobně jako při stoupání na Plačlivé, pokryty „jezdícím“ štěrčíkem a již zde je třeba opatrnosti. Kdo se již dostal do krásně „úzkého“ Smutného sedla, tak mu nebude stoupání činit větší potíže. Problematičtější bývá sestup, kdy i dobré pohory mají snahu „klouzat“. Jak již jsem uvedl v předešlých článcích, tak na hlavním roháčském hřebeni je třeba se přepnout do jiného „režimu“. Červeně značená cesta je vytvořena pro ty, co již něco v Tatrách prošli. Značky jsou již poměrně staré (vybledlé) a poměrně sporé – na to, co by si nováček na této trase přál. Na druhou stranu to umožňuje „nejít úplně tupě podle šipek“, ale trochu, někdy i více, zapojit svou vlastní hlavu. Ač se může zdát, že hřeben by měl být vcelku úzký, tak ne vždy je tomu tak úplně přesně a lehce se dá vydat špatným směrem. To je třeba včas poznat a nebrat jako prohru to, že se občas bude muset „nováček“ vrátit.

    Zajímavé je to i tím, že každý si na spoustě míst může zvolit cestu jednodušší nebo naopak náročnější, ale například na výhledy a „expozicí“ pod sebou mnohem zajímavější. Pro první cestu jsem rád, že jdu směrem, který je pro mě s dostatečnou rezervou schůdný. Přibližuji se k patě „Kopky“, tedy první kopy, která se ale „oficiálně“ do Tří kop nezapočítává. Nevidím žádnou značku a tak je třeba si vymýšlet „svou cestu“. Má to své kouzlo – zde cítím tu pravou svobodu. Ač by si člověk při prvním pohledu při přípravě na pochod doma myslel, že „úzký hřeben“ jej bude spíš svazovat, tak to absolutně není pravda a to dokonce i v místech, kde začíná být hřeben skutečně úzký. I tam (a právě tam) je třeba se maximálně soustředit a důsledně přemýšlet kam dát kterou ruku a nohu. Hodit za sebe nervozitu, že někdo dole nebo za mnou čeká. Mě se této nervozity daří dobře zbavit, ale ti kteří mají v tomto ohledu problém, tak mohou na velké většině míst ty zkušenější pustit před sebe. Je to vhodnější i z pohledu „učení se od těch znalejších“ - například jak se snaží obtížný úsek překonat.

    Kdo již došel do Smutného sedla od Žiarské doliny, tak určitě v těchto místech nebude mít větší problémy s pohledem dolů. U každého to může být jiné, ale alespoň já při stoupání nechávám údolí údolím a snažím se soustředit jen a pouze na promýšlení cesty (protože nejsem žádný „machr“, tak se snažím volit tu nejjednodušší) a konkrétní kroky. Čím je úsek těžší, tím více přestává „vše okolo a za mnou existovat“. Vím moc dobře, že nechci uklouznout nebo zakopnout (občas se to stane i v nebezpečnějších místech a pak je třeba velice rychle přehodnotit svůj postup – zpomalit, více se soustředit na cestu a hlavně zapomenout na „nepodstatnosti“ jako je stihnutí autobusu nebo vlaku). I to je ta úžasná svoboda. Vše nahoře dostává jiný rozměr. Vše ostatní, co si člověk myslel, že je důležité, se najednou ztrácí v bezvýznamnosti. Dokonce až tak, že pokud začíná jít skutečně „do tuhého“, tak i jindy důležité věci jako například „nezkysnout“ na místě dlouho ať člověk nemusí někde dole v noci zmrzat, se dostávají někde úplně za mě. Možná i mimo mě. Když člověk ví, že MUSÍ překonat pár desítek metrů, které NEBUDOU ŽÁDNÁ SRANDA a doufat, že se situace nestane ještě horší, úplně osvobozuje.

    Teď se mi to dobře říká, v teple domova, ale v reálu měl onen silný pocit svobody i svůj protipól, kterým byl ryzí STRACH, kterému ovšem není radno zcela propadnout. Těžko srovnávat obtížnost a nebezpečí zde na hlavním roháčském hřebeni a řešení rychle vzniklého problému na Rysech. Tam bylo psí počasí, ve kterém bych se správně neměl nahoru vůbec vydávat (podobně jako například při cestě k Bystré lávce). Naopak na Roháčích bylo zcela ideální počasí a viděl jsem mnohem dál, ale také i pod sebe, což nemusí být pro každého výhrou. Na Rysech jsem zažil asi nejsilnější okamžik na horách vůbec [12]. Skutečně jsem se bál, že mohu někde hodně blbě zahučet a nedával si moc velkou šanci. Přesto jsem to nějakým zázrakem dal – DÍKY.

    Nad Čapím plesem jsem naopak velmi dobře poznal jak lehce a rychle může člověk promrzat, když se jen na chvíli zastaví [13].

    Nic na celém přechodu mezi Smutným sedlem a Baníkovem, ani před několika měsíci na Ostrém Roháči jsem necítil takhle nebezpečně. Asi jsem se již trochu více otrkal a přece jen jsem se i dobu před zahájením sezóny v Tatrách pokoušel trénovat, kde mě napadlo, že by mohla být cesta technicky náročnější. Ač některé místa před Baníkovem určitě chybu neodpouští, tak mnohem sevřenější pocit jsem měl úplně jinde. Například na vrcholu neoficiální vyhlídky „Vlčí skály“ v Beskydech bez jakéhokoliv jištění, zábradlí atd. Navíc na nesmírně lámavé skále, jak jsem si dole sám uvědomil na jedné „plošině“, která se mi „utrhla“ pod nohama – naštěstí to nebylo vysoko nad zemí [14]. Podobně skličující pocit jsem měl při přibližování se k hraně nepříliš známé, několik desítek metrů vysoké skály nedaleko vojenského újezdu Libavá [15]. A asi vůbec nejnepříjemnější pocit jsem měl na vrcholovém hřebeni nad lomovou stěnou vrcholu Kotouč ve Štramberku. Přístup k místu není úplně „košér“. Ze strany lomu je vysloveně zakázaný, z opačné strany je přírodní rezervace, takže ani hodně vyšlapanou, ale neoficiální cestičkou by se zde chodit nemělo. „Klasicky“ hřebenem vůbec ne, protože by se zde měl nacházet nejchráněnější biotop v širokém dalekém okolí celého Štramberku. Ale především je místo velice nebezpečné. Zřícení desítky metrů dolů je zde velmi reálné, hřebínek je úzký a navíc z kluzkého vápence. Obtížnost místa ještě mnohonásobně zvyšuje porost, který by dobrodruha nutil se hodně vyklonit od lomové stěny. Zde jsem se jednoznačně „bloknul“ a nebyl schopen udělat ani „minikrůček“. Přitom překonání tohoto úseku znamená jen pár kroků! Ale každý z nich může být zcela reálně tím úplně posledním. Obecně lomy a skály, případně i ferraty budí v některých okamžicích u mě větší hrůzu než cesta mezi Smutným sedlem a Baníkovem.

    Navíc bych řekl, že cesta je vytvořena přátelsky i k těm s menšími zkušenostmi. Nevytváří se zde zbytečně žádné záludnosti a maximálně se snaží pomoci, aby si cestu mohli lidé v klidu vychutnat. Tedy opět POHODIČKA A KLÍDEK…

    To co jsem si mimo sezónu „usmyslel“ jako trénink na Roháče si myslím, že je rozumná příprava. Například Ostrá ve Velké Fatře [16] až [19], jakákoliv ferrata nebo lanové centrum [20] až [26], či zajímavý a ne zcela jednoduchý terén pod hradiskem Čeladná [27] až [29] nebo mnohem těžší a nebezpečnější terén pod hradiskem Bílá (nyní bych už tam „navolno“ asi určitě nelezl) [30].

   „Kopku“ v Roháčích obcházím z levé strany, stoupám po kamenech, balvanech a to někdy i hodně „přeroslých“. Občas je to i tak, že musím jemně dávkovat sílu do nohou, abych nepodklouzl. Občas je třeba se přidržovat rukami (spíš jen symbolicky), ale někdy je dobré se chytnout dobře a promyslet kde přesně. To co je pode mnou začínám pomalu, ale jistě nevnímat. Občas se mi trochu zatočí hlava – není to z výšky ani nebezpečného místa, ale týden, možná čtrnáct dní jsem byl nějaký „nagřuncaný“, ale jen tak trochu… :-) Naštěstí se se zvyšujícím soustředěním motání hlavy nějak vytratilo a to bylo jen dobře... Šibalsky jsem nechal některé lidi předběhnout a tak jsem nemusel až tolik myslet nad cestičkou. Pravdou je, že se mi brzy ztratili z dohledu a tak jsem si zase šel svou cestou. Kupodivu jsem se dostal na pěšinku, která „Kopku“ elegantně zleva obcházela. Cesta nahoru by asi byla také pěkná, ale určitě těžší. Nevím co mě čeká dále a tak určitě nechci marnit energii na ptákoviny. Jen chvíli co domýšlím představu, jak by to vypadalo na hřebeni, tak vidím Polku jak se z vrcholu snaží sestoupit níž. Kdyby mi chtěla „pózovat“ :-) , tak by to byla úchvatná fotka. V té rychlosti se mi podařilo vyfotit jen tmavou siluetu někde vysoko nade mnou mezi skalními bloky – použít blesk se mi zdálo blbé a navíc vše bylo velmi rychlé. I to je krása a volnost rozhodnutí kam se člověk může vydat. Z hlediska ochranářů je vlastně dobře, že ty značky jsou tak vybledlé a ještě spořeji se na hřebeni vyskytují – nikdo z nich mi tak nemůže vyčítat, že bych šel „mimo značku“. Mít více času, tak se určitě dá nalézt spousta impozantních scenérií, zákoutí a fotografických lahůdek. Záruka toho, že cesta zde nikdy nebude nudná a ani stejná. Záruka toho, že se zde lidé budou chtít vracet. Netuším jestli na „Kopce“ jsou nějaké řetězy, ale já jsem je zde nepotkal. Dokonce se tvrdí, že na Roháčích jsou v některých místech i kramle, ale já jsem je zatím v místech, kde jsem šel, nikde neviděl. Po obejití prvního kopečku se dostávám na lehčí cestu, ale sem tam se zužuje a naskýtají se velice zajímavé, vcelku hluboké pohledy do údolí jako malá ochutnávka toho, co ještě přijde.

    Postupuji dále nahoru po již jednodušší cestě. Ta ovšem stále poměrně hodně stoupá a tak se musím častokrát vydýchávat. Vidím, že většina ostatních je v mnohem lepší formě než jsem já. Počasí vypadá dobře, nic co by naznačovalo příchod bouřek a ani předpověď s nimi nepočítá. Jsem tedy v klidu, mám dobrý čas, ale také je cítit jakým problémem je v tomto celkem teplém dni dostatek tekutin. Teplo zde není tak úmorné jako v údolích natož ve městech, ale podle žízně ano. Spíš mám pocit žízně než to, že by byl hic… Zhruba dva až tři litry čisté vody je minimum pro přechod. Ač jsem se snažil pod rozcestím „Pod Homolkou“ pořádně doplnit tekutiny z potoku, tak zde již cítím poměrně sucho v puse. Musím vodou šetřit, nevím co mě ještě čeká dále. Předpokládám, že nejdřív budu moci doplnit tekutiny až pod Šarafiovým vodopádem jen kousek nad Žiarskou chatou. V tomto odhadu se nemýlím a očekávám náročnou cestu a velice úmorný sestup, který sice již tak technický nebude, ale bude určitě velice prudký a náročný na nohy (brzdění). Ani v tomto ohledu se nemýlím. Zpět ovšem k táhlejšímu stoupání mezi „Kopkou“ a „První kopou“ - počítají se vzestupně od Smutného sedla. V jednom místě se zastavím a sednu na kámen. Překonal jsem první náročnější úsek, ale ty těžší teprve přijdou. Tedy si to nyní alespoň myslím. Většinou, když někam jdu, tak moc nejím, „dorazím“ se většinou až doma. Zde by to ale nebylo příliš rozumné. O to spíš napoprvé. Budu potřebovat sílu a energii. Nemohu si dovolit křeč ani v rukou ani v nohou. Nutím se tedy sníst alespoň půlku energetické tyčinky (nemohu mnoho, ani se ni nechce, ale hlavně by to znamenalo další, větší spotřebu vody, kterou mám omezené množství (maximálně dva litry)). Cítím se dobře, ale radši se „preventivně“ do jezení přece jen pouštím.

   Jak říká známé pravidlo: „Radši něco sníst dříve, než bude velký hlad anebo ony křeče.“ Na předpokládaných řetězech si je nemohu dovolit. Sice nepřicházejí z ničeho nic, ale pro jistotu. Tělo občas překvapuji svými „skvělými“ nápady, ale i ono mi to umí stejně „mile“ vracet. Dneska se s ním určitě nechci „hádat“, ale spíš „spolupracovat“. :-)

    Malá svačinka je pro mě i jistou záminkou dát si na chvíli „veget“ a dát odpočinout i nohám. Dělám pár fotek a videí a kochám se krajinou. Je krásné počasí a je vidět i poměrně daleko do okolí.

    Táhlým stoupáním se dostávám k nejkrásnějším, ale také asi i nejtěžším úsekům Tří kop. Těm, které již z dálky z Liptovského Mikuláše nebo blíž ze Žiarské doliny vytváří IKONICKOU siluetu zprava dvou velice špičatých vrcholků následovaných vlevo jedním mírnějším. Až dále vlevo je Hrubá kopa. Když jsem šel minulý rok poprvé údolím, tak právě tato silueta mě skoro až uhrančivě přimrazila pohled svým směrem. Tehdy jsem si špatně myslel, že se jedná o ony legendární rohy Roháčů. Ty z doliny ovšem vidět nejsou. Skvěle jsou „rohy“ - Ostrý Roháč a Plačlivé – vidět právě z některých míst pověstné Roháčské hřebenovky na které mám právě teď tu čest stát. Už jen za toto by výlet sem stál a mohl bych se klidně vrátit. Počasí je krásné, jsem sice unaven a jdu skutečně pomalu, ale zvědavost je větší. Navíc stabilní počasí mi dává příležitost, kterou je třeba „vzít za pačesy“. Kašlu na to, kdy pojede autobus nebo vlak (ale doufám, že to nějak stihnu). Vím, že pokud bych to vzdal, tak by mě opět čekaly „NESKUTEČNÉ NERVY“ s nekonečně pořád a furt dávanou otázkou:

    „JAK JE TEN HŘEBEN NÁROČNÝ A JAK VYPADÁ NEJNEBEZPEČNĚJŠÍ HORA NA SLOVENSKU PRO BĚŽNÉ TURISTY?“

    „Mám technicky na to, abych hřeben Roháčů, alespoň po částech (nejsem žádný sportovec, natož „sprinter“) mohl dát?“

    Vím, že by mě to vrtalo dále hlavou a stačilo mi to, co jsem si zažil během podzimu, zimy a jara. Stále jsem vše analyzoval a tím měl větší a větší obavy.

    Kdo se bojí nesmí do lesa… A také se nejvíce člověk bojí toho, co nezná… Jediným řešením je to poznat. A k tomu mám právě nyní příležitost. Rudického propadání jsem se také bál, ale nakonec to byl jeden z nejkrásnějších zážitků v místech, kde se jen tak někdo nedostane [36] až [38].

    Pohodlnou cestičkou stoupám dál až do místa, kde obcházím vrchol opět zleva a vidím začátek prvního řetězu v tento den. Zdá se mi, že přicházím z druhé strany k místu, které na mnohokrát zhlédnutých videích budí úctu. Stačí pár kroků, abych pochopil, že se ani v tomto asi nemýlím. Za chvíli se mi otevírá úchvatné místo, které může některým lidem přinášet mírné mrazení v zádech. Bude to patrně on ikonický „zářez“ mezi první a druhou „kopou“. Místo je krásné, ale musím se plně soustředit na pohyb pomocí řetězů. Pár už jsem jich jinde přešel, ale bylo to jen „pár“. Na tento způsob pohybu se dá jen těžko jinde připravit. V Čechách a na Moravě asi moc ne, v Tatrách se pár míst s řetězy najde. Ovšem prý právě v Roháčích je jich nejvíce. Inu, to co mě čeká, je jasný „OSTRÝ TRÉNINK“. Mám to štěstí, že většinou se „do akce“ dlouho nepřemlouvám. Horší je, když něco nejde a po několika pokusech zjišťuji, že na to až tak „mít“ nemusím. No nic, zvědavost je větší než obavy „co kdyby“ a tak sestupuji dolů. Není to úplně jednoduché a když jsem na Roháčích, tak mohu říci, že se stále „pekelně“ soustředím, ale jde to. Možná by to někdo sešel rychleji nebo elegantněji, ale já jsem spokojen. Nejprve mírně zešikma doleva, ale po poměrně strmé stěně. Stupy se dají dobře hledat, v nejhorším případě se stačí trochu zaklonit a boty s dobrou podrážkou za dobrého počasí (relativně suchá skála) budou určitě dobře držet. Srázy spadající zejména do „Velkých Závratů“ nevypadají na první pohled příliš děsivě a tak je sestup psychicky poněkud snadnější (tím nechci říct, že není místo nebezpečné, ale přijdou – spíš až před Baníkovem – místa psychicky náročnější, kdy by pád byl tím posledním, co asi nešťastník zažije). Místo kdy se dojde k prvním řetězům „První kopy“ je něco před osmou minutou mého videa zveřejněného zde: [35] .

    Při prvním sestupu zjišťuji, že jsem si zapomněl vzít rukavice, což není úplně optimální. V sedle mezi kopami to napravuji a beru ověřené ferratové rukavice, které se mi osvědčily i když „prošly vodou“ na ferratě Martinské hole. I zde držely jako „přibité“. To se při stoupání na protilehlou skalní stěnu víc než hodilo. V určitém ohledu si myslím, že zde je jedno z nejobtížnějších stoupání, které chce určitou sílu v rukou (ne ale extrémní – každý kdo sestoupil do sedla mezi kopami toto určitě zvládne). Záludnost je při vodorovném „traverzu“ k nižšímu „koutu“. Zde řetěz nutí až hodně nepohodlně se odklonit od stěny a musel jsem se rozhodovat zda je lepší takto jít s pomocí řetězu na vcelku úzké „římse“ a nebo hledat někde vhodnější chyty. Jako naschvál jsem jich zde mnoho nenašel, žádný vhodný „zářez“ na který by šlo krásně „zalomit prsty“ zde není. Zvolil jsem tedy nepohodlný záklon a rychlý přesun spíš na „sílu v rukou“ než na nohy doleva. Tam jsem rychle a velice rád přeručkoval na jiný segment řetězu a na jistější „zem pod nohama“. Problematický úsek je ve videu [39] asi v šesté minutě. Kolem patnácté minuty předešlého videa je vidět i jedno z míst kam člověka zavede turistická značka a přitom je to úplně špatně a musí se vracet zpět na původní cestičku.

    Začátek onoho „zaklánějícího se úseku“ je ve videu [39] v čase 6:54. Jistější místo s již pohodlným stoupáním je v čase 7:23. Když už mám za sebou „Druhou kopu“, tak je vidět jak se na Baranec stahují mraky. To mě trochu motivuje k pohybu, ale i tak je opatrnost stále na místě. Na chvíli budu mít zase odpočinkovější část cesty. Netrvá to dlouho a sestupuji dalším koutem již poslední, „Tretí kopu“. Další zajímavé klesání je v uvedeném videu [39] po čtrnácté minutě. Tím mohu ukončit část věnovanou „Trem kopám“ a následující díl přenechám posledním lahůdkám – Hrubé kopě a hlavně nejnebezpečnějšímu kopci Západních Tater a vlastně i celých „Tater turistických“ - Baníkovu. Jaký asi bude? Jaký zážitek ve mně vytvoří? Jaké budou ony „plotny“ - strašáci celé cesty, považované za jedny z nejexponovanějších částí hlavního roháčského hřebene? Dokáži tento úsek přejít, nebo se budu muset vrátit? Toto vše zjistíte v následujícím, už třetím dílu vyprávění o úchvatném roháčském hřebeni mezi Smutným sedlem a Baníkovem.

 

DOPORUČENÁ A POUŽITÁ LITERATURA A ZDROJE:

[1] https://www.turistika.cz/vylety/nejkrasnejsi-ale-i-nejtezsi-cast-rohacske-hrebenovky-pohledem-bezneho-smrtelnika-na-vykonnostnim-chvostu-cast-i-cesta-do-smutneho-sedla/detail … první díl povídání o části Roháčské hřebenovky.

[2] PODROBNÝ TURISTICKÝ ATLAS 1:25 000 TATRY – VKU Harmanec

[3] S batohem po Slovensku – Západní Tatry – Daniel Kollár, DAJAMA.

[4] HUDY INFO – Základy bezpečného lezení

[5] AVALANCHE INFO 2018 – bezpečně v lavinovém terénu

[6] Horolezecká abeceda – Tomáš Frank, Tomáš Kublák a kol.

[7] TECH INFO – Singing Rock

[8] POČASÍ NA HORÁCH – příležitost i ohrožení, Roman Volný, Libor Kluz – Hvězdárna Valašské Meziříčí

[9] LIDÉ A HORY – časopis

[10] MONTANA – časopis.

[11] https://www.youtube.com/@complex_athlete/featured … jednou jsem viděl toto video v televizi, ale v počítači se mi jej již nepodařilo najít, ale patřil tomuto sportovci. Jednalo se o přechod přes Baranec dále na Plačlivé a Ostrý Roháč po tom nejostřejším hřebeni (níž již byl sníh).

[12] https://www.turistika.cz/mista/opatrne-seznameni-se-s-tatrami-vystup-na-rysy-druhy-velice-dobrodruzny-dil/detail

[13] https://www.turistika.cz/mista/opet-ve-vysokych-tatrach-aneb-dobrodruzna-vyprava-obloukem-pres-bystrou-lavku-dil-druhy/detail

[14] https://www.turistika.cz/mista/vlci-skala-ocistec-a-skalni-raj/detail

[15] https://www.turistika.cz/mista/maly-rabstyn--1/detail

[16] https://www.turistika.cz/mista/ostra-velka-fatra-cast-ii/detail

[17] https://www.turistika.cz/mista/kdo-se-boji-nesmi-bezet-lesem-aneb-okruh-blatnica-jeskyne-mazarna-tlsta-ostra-a-pres-konsky-dol-zpet-do-blatnice-cast-i-cesta-na-tlstou/detail

[18] https://www.turistika.cz/mista/kdo-se-boji-nesmi-bezet-lesem-aneb-okruh-blatnice-jeskyne-mazarna-tlsta-ostra-a-zpet-do-blatnice-dil-ii-cesta-z-tlste-na-ostrou/detail

[19] https://www.turistika.cz/mista/kdo-se-boji-nesmi-bezet-lesem-aneb-okruh-blatnica-jeskyne-mazarna-tlsta-ostra-a-zpet-do-blatnice-cast-iii-sebeh-konskym-dolem/detail

[20] https://www.turistika.cz/mista/ferrata-vodni-brana-u-semil-pohledem-bezneho-smrtelnika/detail

[21] https://www.turistika.cz/mista/ferrata-hzs-martinske-hole-dil-prvni-spolecna-cast-s-lanovymi-mosty/detail

[22] https://www.turistika.cz/mista/ferrata-hzs-martinske-hole-cast-druha-zaverecna/detail

[23] https://www.turistika.cz/mista/ferrata-priecne-sedlo-vysoke-tatry/detail

[24] https://www.turistika.cz/mista/jak-jsem-nevylezl-jednu-z-nejjednodussich-ferrat-na-slovensku-cast-i-cesta-k-rozcesti-obtiznosti-b-a-c/detail

[25] https://www.turistika.cz/mista/jak-jsem-nevylezl-jednu-z-nejjednodussich-ferrat-na-slovensku-cast-ii-ma-prvni-obtiznost-c-v-zivote/detail

[26] https://www.turistika.cz/mista/dobrocinny-pochod-na-lysou-pro-zuzku-s-neplanovanym-lanovym-zpestrenim/detail

[27] https://www.turistika.cz/mista/hradisko-celadna/detail

[28] https://www.turistika.cz/mista/malilinkaty-beskydsky-trenink-na-tatranske-rohace-dil-prvni/detail

[29] https://www.turistika.cz/mista/malilinkaty-beskydsky-trenink-na-tatranske-rohace-cast-ii-hrebinek-kozince/detail

[30] https://www.turistika.cz/mista/tajemne-zanikle-hradiste-bila/detail

[36] https://www.turistika.cz/mista/rudicke-propadani-mala-velka-jeskynarska-maturita-cast-prvni/detail

[37] https://www.turistika.cz/mista/rudicke-propadani-mala-velka-jeskynarska-maturita-dil-druhy-maly-pohled-do-historie-a-popis-jeskyne/detail

[38] https://www.turistika.cz/mista/rudicke-propadani-mala-velka-jeskynarska-maturita-dokonceni/detail

 

MÁ VIDEA Z CESTY:

[31] https://www.youtube.com/watch?v=WD7elw7CxOc

[32] https://www.youtube.com/watch?v=SiJNnSEaBng

[33] https://www.youtube.com/watch?v=8rhoecsw4B0

[34] https://www.youtube.com/watch?v=zzyrOuzp_d0

[35] https://www.youtube.com/watch?v=APHyBe1EQcc

[39] https://www.youtube.com/watch?v=bX2zfCP1rB8

[40] https://www.youtube.com/watch?v=a9tpd4jCnGM

[41] https://www.youtube.com/watch?v=TDjzZac5JDU

 

Za čím jedeme?

Za zajímavými a nevšedními scenériemi a sportovní výzvou.

Jak a kde jsme se najedli a ubytovali?

Vše jsem si bral s sebou, ale moc jsem nejedl, jen nepříliš zdravé, ale mnoho místa ani váhy nezabírající energetické tyčinky a tři litry vody doplňované v údolí z potoků - na hřebeni k tomu již příležitost není!

Co se nám nejvíce líbilo a co naopak ne?

Naprosto úchvatná příroda i výhledy široko daleko do krajiny.

Ostatní informace

Ceny vlastně jen za vlaky a autobusy. Vlaky z Ostravy a zpět mohly být zhruba za pět až osm stovek a autobus z Liptovského Mikuláše pod hory jedna jízda něco přes jedno euro. Pak by ještě bylo asi fér přičíst to čím se člověk v následujících dnech musel "dorazit"... :-)

Poslední aktualizace: 28.8.2023
Nejkrásnější, ale i nejtěžší část "Roháčské hřebenovky" pohledem obyčejného smrtelníka na úplném výkonostním chvostu - část II - cesta ze Smutného sedla přes Tri kopy. na mapě
Kvalita příspěvku:
hodnotit kvalitu příspěvku | nahlásit příspěvek redakci
Sdílet s přáteli
Byl jsem zde!
Zapamatovat

Příspěvky z okolí Nejkrásnější, ale i nejtěžší část "Roháčské hřebenovky" pohledem obyčejného smrtelníka na úplném výkonostním chvostu - část II - cesta ze Smutného sedla přes Tri kopy.

Tri kopy
Tri kopy
Hřeben
Tri kopy – zubatá, rozeklaná část hlavního hřebene Západních Tater se tře…
0.1km
více »
Nejkrásnější, ale i nejtěžší část "Roháčské hřebenovky" pohledem běžného smrtelníka na výkonnostním chvostu - část I, cesta do Smutného sedla.
Nejkrásnější, ale i nejtěžší část "Roháčské hřebenovky" pohledem běžného smrtelníka na výkonnostním chvostu - část I, cesta do Smutného sedla.
Tipy na výlet
   Je spousta videí na netu, kde jsou záběry nejkrásnějších míst této…
0.4km
více »
Smutné sedlo
Smutné sedlo
Sedlo
Smutné sedlo – sedlo (1962,2 m n.m.) v hlavním hřebeni slovenských…
0.4km
více »
Kondratova kopa 2005 m n.m.
Kondratova kopa 2005 m n.m.
Vrchol
Vrch Kondratova Kopa sa nachádza v hlavnom hrebeni Západných Tatier v…
0.5km
více »
Hrubá kopa
Hrubá kopa
Vrchol
Hrubá kopa – jehlancovitý, skalnatý vrchol (2166,4 m) v hlavním hřebeni Západních Tater. V hřebeni na západě sousedí za Sedlem nad Závraty…
0.5km
více »
Štvrté (Horné) Roháčske pleso
Štvrté (Horné) Roháčske pleso
Pleso
– jedno ze čtyř Roháčských ples, které se nachází na nejvyšší ze třech t…
0.8km
více »
Tretie Roháčske pleso
Tretie Roháčske pleso
Pleso
– jedno ze čtyř Roháčských ples, které …
1.1km
více »
Druhé (Malé) Roháčske pleso
Druhé (Malé) Roháčske pleso
Pleso
– nejmenší ze čtyř  Roháčských ples. Nachází se v horní části Roháčskej d…
1.1km
více »
Spálená dolina
Spálená dolina
Údolí, dolina
Typická ledovcová dolina na severní straně pohoří, jihozápadní vět…
1.1km
více »
Roháčské plesa
Roháčské plesa
Tipy na výlet
Evropa, Slovensko, Západní Tatry, Roháče - poznávací zájezd autobusemZ…
1.1km
více »
Roháčske plesá - Přírodní rezervace
Roháčske plesá - Přírodní rezervace
Rezervace
(SPR rozloha 4,51km2) - Rezervace chrání ledovcový amfiteátr v Smutné do…
1.2km
více »
Prvé (Dolné) Roháčské pleso
Prvé (Dolné) Roháčské pleso
Pleso
– největší jezero celých Západních Tater a nevětší ze čtyř Roháčských ples. Leží na nejnižší ze tří teras Predného Zeleného v horní …
1.2km
více »
První seznámení se Západními Tatrami (cesta k Roháčům), díl první.
První seznámení se Západními Tatrami (cesta k Roháčům), díl první.
Hora
     Zhruba před půl rokem jsem se rozhodl vypravit se poprvé do Západních…
1.3km
více »
První seznámení se Západními Tatrami - závěrečný díl - sestup z Plačlivého, "výpad" k Smreku a běžecký návrat k Žiarské chatě a dále k zastávce autobusu v údolí.
První seznámení se Západními Tatrami - závěrečný díl - sestup z Plačlivého, "výpad" k Smreku a běžecký návrat k Žiarské chatě a dále k zastávce autobusu v údolí.
Štít
     Dokončení předešlých dílů (https://www.turistika.cz/mista/prvni…
1.3km
více »
Nejkrásnější, ale i nejtěžší část "Roháčské hřebenovky" pohledem obyčejného smrtelníka na úplném výkonnostním chvostu - část IV - Závěrečný sestup z Prislopu do Žiarské doliny a k autobusu.
Nejkrásnější, ale i nejtěžší část "Roháčské hřebenovky" pohledem obyčejného smrtelníka na úplném výkonnostním chvostu - část IV - Závěrečný sestup z Prislopu do Žiarské doliny a k autobusu.
Tipy na výlet
   Následuje závěrečný díl vyprávění o jednom z nejzajímavějších míst…
1.4km
více »
Plačlivé (Plačlivý Roháč)
Plačlivé (Plačlivý Roháč)
Štít
Plačlivé (Plačlivý Roháč) - vrchol (2125,1 m) v hlavním hřebeni Západních…
1.4km
více »
První seznámení se Západními Tatrami (Roháče) - díl druhý, cesta na Plačlivé.
První seznámení se Západními Tatrami (Roháče) - díl druhý, cesta na Plačlivé.
Štít
      Pokračování prvního dílu (https://www.turistika.cz/mista/prvni…
1.4km
více »
Malolučniak 2105 m n.m.
Malolučniak 2105 m n.m.
Vrchol
Vrch Malolučniak sa nachádza v skupine Červených vrchov,nájdeme ho na…
1.4km
více »
Baníkov
Baníkov
Štít
Baníkov - vrchol (2178 m n.m.) ležící v hlavním hřebeni Západních Tater. V…
1.5km
více »
Nejkrásnější, ale i nejtěžší část "Roháčské hřebenovky" pohledem obyčejného smrtelníka na úplném výkonnostním chvostu - část III - úsek od Hrubé kopy k Baníkovu.
Nejkrásnější, ale i nejtěžší část "Roháčské hřebenovky" pohledem obyčejného smrtelníka na úplném výkonnostním chvostu - část III - úsek od Hrubé kopy k Baníkovu.
Tipy na výlet
    Třetí pokračování předešlých dílů... https://www.turistika.cz/vylety…
1.5km
více »
zavřít reklamu