Pár Valašských skalisek

Kam a jak jedeme?

Již nějakých pár let každoročně vyrážíme za bigbítem do hlavního města slivovice Vizovic. Protože ale našinec není jen příznivcem hardrockových koryfejů, dospěje do stadia, že se chce podívat i kousek za humna valašského městečka. Letos nám to jaksi na Master nevyšlo, ale protože máme v místě i pár přátel (a povědomých hostinských), nechceme je ošidit o naši, byť kratší návštěvu.

Proto na konci pracovního týdne sedáme na vlak, naložíme bicykly a hurá do Vizovic.

Za čím jedeme?

Není příliš měst, které by mělo to štěstí, aby se po něm jmenovalo nějaké pohoří. Vizovice to štěstí mají, byť Vizovické vrchy jsou pohořím nevysokým, ani ne příliš rozlehlým, ale přesto vcelku zajímavým. Vlastně je to taková vysočina, ale protože jde o součást Západních Karpat, jde o kopce relativně mladé a občas i relativně divoké. Protože při některých cestách na sousední Slovensko (nebo zpátky) jsme už často mlsně hleděli z vlaku Lidečka na jeden skalní masiv, vyskytující se nedaleko železniční tratě (i silnice) a zároveň i díky neutuchající popularizační kampani, kterou na stránkách Turistiky vede o skalách na Valašsku jeden oblíbený turista, je o rámcovém cíli výletu vcelku snadno rozhodnuto.

Jak a kde jsme se najedli a ubytovali?

První srpnový pátek je sice k večeru znehodnocen vydatným deštěm, který je ale v souladu s předpovědí, která naznačuje, že ale do rána se vše v lepší otočí a zatažená obloha se změní v modravější plochu. Bohužel vstáváme ještě za doznívajícího mrholení, to nás ale neodradí od vyjetí k vytyčeným cílům. Drobnou komplikací je nevařící bufet na vizovickém náměstí, kde zřejmě počítají tučnou tržbu po festivalu a do 12. srpna poskytují pouze studenou stravu. Dršťková tedy k snídani nebude. Dlouho pak pojedeme mimo civilizaci, takže až někde v Lidečku bude nějaká strava.

Co se nám nejvíce líbilo a co naopak ne?

Už v bydlišti mám připravenou přibližnou trasu, kudy z Vizovic k pohoří, jen některé úseky vyměníme za hlavní asfaltku č. 69, která se k naší velké radosti dlouhodobě opravuje, ale na kole není problém téměř hotovou silnicí projet (někde se staví nové mosty, trasa se narovnává). Pěkně je to pořád do kopce, mírného, ale převýšení se dostaví. Zcela uzavřená je silnice do Lhotska, pak jsou některé části regulované semaforem. Ten končí v Pozděchově, kde nakonec cestu opustíme po kratší zastávce u dvojice zdejších kostelů (evangelický, katolický). Dál už přijde na řadu kopcovitý terén. Nesměl začíná osychat asfalt, ale brzy přecházíme na kamenitou až šotolinovou cestu, pod vrch Svéradov, občas tedy pěšky. V lese už je poměrně mokro, tak pokračujeme občas na kole, kaluže pěšky. Přes vrch Bařinka vede upravenější lesní silnice, počasí ale velmi zvolna zlepšuje svůj vzhled, téměř dokonalá mlha navozuje spíš podzim než ještě vrcholící léto. Nakonec atmosféra vcelku ladí s následujícími Vařákovými pasekami, kde se na konci války odehrála velká tragédie. Gestapo zde vypálilo v podstatě celou osadu, obyvatelé byli odvlečeni a umučeni pár dnů (2.5.) před osvobozením (pro zřejmě zpackanou partyzánskou akci). Dnes je v místě malý pomník a několik infotabulí. Jen bych vytknul značení vzdáleností, u rozcestí Bařinka je psáno na značkách Kčt asi 1km, mají tu i místní značky se vzdáleností ještě menší, ale je to každopádně více.

Brzy dojdou skály. Sjíždíme k rozcestí Láz, kde se vydáme žlutou TZ a vskutku nedaleko jsme u těch rovnou nejhezčích. Jako nejhezčí skály Vizovických vrchů označil Horní Lačnovské skály průzkumník Franta a asi mu to nebudeme rozmlouvat. Skály sice ne ohromných rozměrů (výška do 10 m), ani rozložitých (pás tak 150 m), jsou ale zajímavé svou strukturou. Jde o pískovcové mrazové sruby s nápadně vyvinutou strukturou různých žlábků, děr, dolíků, voštin, škarp a jiných tvarů. Prostě žádné rovné stěny, všechno je to takové poďobané (třebas i poštípané, ale ta Poštípaná skála je trošku jinde). Podle skob sem chodí i horolezci a nakonec i my tu máme společnost nějakých táborníků.

O nějakých půl kilometr níže je Dolní Lačnovská skála, zřejmě daleko mohutnější, ale hůře přístupná, tak se spokojíme jen s pohledem od rozcestníku, vracíme se k zamčeným kolům a před námi hlavní cíl. Původně zamýšlený přejezd po hřebeni Krajčice měníme na červeně značenou cyklotrasu, která masiv hory objíždí, a protože je to z kopce, brzy slyšíme z údolí provoz na silnici ke státní hranici. Cyklotrasa ústí přímo pod Čertovými skalami, hlavní cíl je tedy pěkně po ruce.

Podle pověsti skalní stěnu stavěl čert, aby si vysloužil nějakou místní děvu, ale jak už to bývá, stavbu nestihl dokončit, takže tu stojí asi 200 m dlouhá řada pískovcových stěn. Na rozdíl od těch Lačnovských jsou skály téměř hladké. Jak bysme se u Franty dočetli, jsou součástí Karpatského flyše. Skály tu nejsou úplně samotné, par kilometrů severně jsou další zdejší skalní zázraky zvané Půlčínské.

Po skalách lozí pár horolezců, tak zkoumáme, jak jsou stěny vysoké. Ke slanění použili 50 m lano (musí se dělit 2). Skály tvoří skutečnou hradbu směřující vysokou stěnou k východu, jejich západní část si můžeme představit jako jakýsi Ochoz cimbuří, díky kterému se můžeme podívat i do okolí, ačkoliv asi nejvíc výhledu zabírá Lidečko pod skálami.

Jak se dalo soudit, odpoledne se zpožděním přichází slíbené zlepšení počasí, což se naplno projeví po usednutí do hospody (Formanka v centru Lidečka). Pozdní oběd, velmi chutný.

Původní plány vedly zpět do horského terénu, ale přeci jen bahnitý terén nás poněkud zdržel, tudíž volíme „rychlejší“ cestu po okreskách, v Horním Lideči odbočíme k Lačnovu s moderním kostelíkem nad vsí z roku 1969. Okolní vesnice jsou součástí svazku Šesti vsí, které spojuje NS Vařákovy paseky. Zajímavostí v krajině jsou popsané křížky či sochy kolem cest. U většiny z nich je malá tabulka s popisem daného výjevu, výborný nápad.

Cesty nás vedou zvlněným podhůřím, vesnice jsou povětšinou na kopci, mezi nimi do údolí, Vlachova Lhota, Vysoké Pole, Újezd (zajímavý klasicistní kostel, Nepomucký z Braunovy dílny). Za Loučkou větší stoupání, pod Doubravu. Na Rozhledně jsme zavítali loni, takže místo již značně známe. Dolů je to pěkný sešup, ale o to rychleji vidíme Vizovice a později i oblíbený restaurant.

Ostatní informace

Vše jsme absolvovali vlastními silami, takže finance jsou nutné pouze na svačinu a podobné výdaje. K nevelké radosti mě v Lačnově postihla ztráta spojení, naštěstí i s pomocí Oliny na druhý den (v neděli) se ztráta daří napravit, chce to asi lepší zip na batohu.