Polovina sedmdesátky

Kam a jak jedeme?

Autobusem. Brzký ranní odjezd v tomto případě není na škodu, ačkoliv někteří nastupující svorně navrhují aby na Skřítek (kam směřují) jezdilo i něco v nějakou přijatelnější dobu, zvlášť když jedou z České Třebové, tak to musí vstávat tak někdy ve 4 hodiny ráno. I nám místním by to vyhovovalo, naštěstí teď s koncem zimey (nebo začátkem jara) už to tak nevadí, protože nemusíme vstávat do tmy.

Za čím jedeme?

Když se před dvěma léty obnovil kdysi slavný závod Jesenická 70, inspirovalo mět podniknout nějakou výpravu na hřebenovku směrem přes Alfrédku, tedy ne tak klasicky, jak se chodí přímo přes Ztracené kameny, ale poněkud oklikou, tady kolem Žlutého potoka. Ostatně tato varianta výstupu se u nás tak nějako tradičně nazývá, že na horu jdeme po sedmdesátce.

Jak a kde jsme se najedli a ubytovali?

Borci ze Třebové avizovali, že na Skřítku urgovali, aby byl otevřen motorest, a ejhle, nelhali, což s povděkem kvituje většina osazenstva autobusu. Co si budeme povídat, na Skřítku vystupuje nějakých 35-40 běžkařů, dál jede na Ostravu poloprázdný.

Co se nám nejvíce líbilo a co naopak ne?

Méně tradičně, tedy v rozcestí Nad Skřítkem odbočka Doprava, rovinku a mírným sjezdem (v závěru prudším) ke Žlutému potoku a pak následuje dlouhé a mírné stoupání podél zmíněného toku k Zeleným kamenům. Zde se připojí vrstevnicová trasa, kterou chodíváme na Alfrédku častěji, tedy prudší výstup pod Ztarcátky, po té následuje několikakilometrová běžkařská téměř „dálnice“, mírně se zvedající (od Zelených kamenů spíš klesající) k Mravenčímu sedlu a dál k bývalé chatě Alfrédce (a současnému bufetu). Závodníci sedmdesátky by měly jet zhruba stejně, po té se kousek vrátit k chatě Josefínce a podél ní stoupat k hřebenu (potkal jsem pořadatele jak šli chystat stopu). Během dopoledne se trošku zatáhlo, tak přemýšlím, jestli lézt na kopec nebo si udělat kolečko kolem Ostružné. V bufetu mezitím přibylo i pár známých lidí, tak jsme něco prohodili, před bufetem potkávám další a ejhle, zase vykouklo sluníčko. Tak tedy po červené (a žluté) vzhůru na Jelení studánku, počáteční výstup je celkem příjemný, posledních 300-400 m je ovšem dosti prudkých a stopa pošlapaná, tak taky raději zbytek pěšky. Vršek ovšem stojí za to. Mezitím se oblačnost dosti rozestoupila, není tedy vymeteno, klasické polojasno, ale téměř bezvětří a teploučko. V týdnu ještě padal sníh a tady nahoře ještě jaro nijak neúřaduje. V zimě jsem už na hřebenovce nebyl dlouho, tak se to snažím dohnat (focením). Sníh je trošku přemrzlý, ale není to ta klasická ledovka a n sluníčku to i občas měkne. Když se ale vyleze na hřeben, běžkaře nečeká dlouhou dobu nic brutálního, záleží na směru, tedy směrem k Vysoké holi pár nenáročných výstupů (s jedním menším sjezdem), přece jen ale lyže trošku ustřeluje, musí zaúřadovat klistr.

Jelení studánka leží pod vrcholem Jeleního hřbetu, trasa vrchol objíždí, jeden vzpomínaný mírný sjezd je k rozcestí Nad Malým kotlem, pak se leze na Velký Máj (těsně k vrcholu) a přímo přes vrcholovou oblast se projíždí Kamzičníkem (1420 m) a Vysokou holí (1464 m), vrcholy jsou takové plošiny, kde se těžko určuje nejvyšší bod. V sobotu je lidí dost, sluníčko vylákalo výletníky všěeho druhu, kromě převažujících běžkařů se dá potkat i dost freeriderů (skialpy) nebo chodce na sněžnicích.

Poněkud komplikovaný je sjezd od Petrových kamenů, jede se kolem sjezdovek, je sice vykroužená stopa ale musí se dosti plužit.

Lyžařská sezón pod Pradědem bude určitě ještě měsíc trvat, i když bývaly doby, kdy bývalo na sjezdovkách pod Petráky víc narváno, pořád si exkluzivní lokalita drží svou přitažlivost. Nakonec se to projevuje i na cestě dál kolem Pradědu a ke Švýcárně, kdy je sníh dost udupaný, přestože tu pravidelně jezdí rolba, pěší chodí po velké části šíře vozovky.

Po prodělaných kilometrech to plužení ke Švýcárně (leckdy se to rozjede) občas pobolívá.

Oblíbená chata je vlastně poslední možnost občerstvení za oblastí Pradědu, odpoledne tu už není tak plno jako kolem oběda. Minulý týden jsme tu byli na kratší vyjížďce, sjezd ke Kamzíku byl výtečný (měkký sníh), teď je stopa tvrdší, ale pořád plužitelná, i k Petrovce to frčí. Tady se vlastně odpojíme z trasy sedmdesátky, závodníci budou pokračovat na sedlo a po červené (kus hřebene) se vracet, tedy Výrovka, Malý, Velký Jezerník, opět Švýcárna a v podstatě stejnou trasou zpět na Skřítek.

Dokud je sněhu dost, je už příjemnější a pohodlnější pokračovat sjezdem dolů po zelené cykloznačce do Koutů, kilometrově to vyjde skoro stejně jako na to sedlo.

Ostatní informace

Počasí nakonec vyšlo náramně, to překoná i bolístky po trati. Ačkoliv se tedy nepovažuju za vrcholového sportovce, přeci jen dávám obtížnost velká, čili se nehodí příliš ani jako výlet rodiny s dětmi. Spíše s těmi odrostlejšími a ty už většinou na hřebenovku vyrazí s nějakou partou.