1.Švédská ponorka a skalní rytiny z doby bronzové aneb Putování Norskem I.
Den první – čtvrtek 8.7. 2004
Odjezd ve 6 hod 45 min z Radotína. Německem projíždíme nonstop bez přestávky, jen střídáme řidiče. Trasa Cínovec-Drážďany-Berlín-ostrov Rujána-Sassnitz. Ujeto za 11 hodin. Drážďany byly ucpané a u Berlína jsme trochu zabloudili.
Cestou obdivujeme upravené domky, bez oprýskané omítky jako u nás. U jednoho domu nás na zahradě překvapil obrovský balvan a na něm velké kovové pozlacené číslo popisné.
Před Rujánou začalo pršet. Trajekt, kterým jsme chtěli plout (v 17 hod 45 min), nám ujel. Do přístavu jsme dorazili totiž až v 19 hod, jako druhé osobní auto. Před námi stálo auto Poláků. Za 280 € jsme koupili lodní lístky, zařadili se na terminál a čekali. Další trajekt jel až ve 22 hod 30 min. Začali jsme se nudit, ale přijeli celnící a začali s prohlídkami. Poláci museli vyložit všechna zavazadla, celnící jim je přehrabali, dokonce museli vytáhnout i rezervu. Celníci pak přešli k prvnímu kamionu v řadě a také ho důkladně prohlédli. Hledali pašované cigarety. Potom naskákali do dodávky a odjeli.
Čas jsme si krátili sledováním vyloďování právě připluvšího trajektu. Asi ve 22 hod nás konečně vpustili na trajekt FS Sassnitz. Loď byla docelá prostorná, pro 1000 lidí, a plula rychlostí 21 uzlů za hodinu. Šli jsme na palubu sledovat náše odplutí z přístavu, ale pršelo, tak jsme šli do čítárny a pokoušeli se usnout. Cesta do švédského Trelleborgu trvala 4 hodiny.
O půl 3 už jsme seděli v autě a mířili na Malmö. Brali jsme benzín, hustě pršelo, tak nemělo cenu hledat tábořiště. Rozhodli jsme se jet co nejblíže ke Göteborgu. Ladili jsme rádio, abychom neusnuli, nakonec jsme sjeli z dálnice na okresku a z ní na lesní cestu. Tam jsme si postavili stan a doufali, že nás nikdo nevyhodí. Když jsme se o půl 6 ráno zavrtali do spacáků, měli jsme ujeto 1000 km.
Den druhý – pátek 9.7. 2004
Vstali jsme v 10 hod 30 min. Uvařili si čaj a polévku. Obtěžovali nás mravenci z nedalekého mraveniště. Ochutnali jsme švédské borůvky. Na další cestu jsme vyrazili za hodinu.
V Göteborgu jsme nejdříve hledali parkoviště, pak jsme zase museli rozměnit drobné do parkovacího automatu (měli jsme 2 a půl hodiny na prohlídku města). Stále pršelo, ale po vzoru místních jsme vyrazili bez pláštěnek. Zamířili jsme k přístavu, kde nás zaujala loď Viking (hotel a restaurace). Budova opery nás moc nenadchla, vypadala spíš jako skladiště. Procházeli jsme také po náměstí krále Gustava Adolfa, který město v 17. století založil a má tam sochu.
Naším hlavním cílem bylo Göteborgs Maritiman centrum – Muzeum lodí (www.maritiman.se). Je to obrovské plovoucí muzeum, kde je zakotveno 18 lodí a 69 metrů dlouhá ponorka. Vstupné činilo na osobu 70 SEK. Všechna plavidla jsme si mohli prolézt a ošahat. Nejstarší loď pocházela z 80.let 19.století – viděli jsme kajuty posádky, strojovnu, kuchyň, záchody, spíže, sklady, děla. Zaujala mě také majáková loď. V kajutách byly naaranžovány figuríny námořníků, jak spí nebo pracují, kuchař opékal párky, radisti poslouchali, obsluha radaru byla v plné pohotovosti.
Na velké válečné lodi z roku 1959 jsme trochu zabloudili. Loď měla miny, bomby, rakety, kanóny. Její posádku tvořilo 272 námořníků.
Největším zážitkem pro nás ovšem byla exkurze ponorky. Tato sloužila na moři od roku 1962 do roku 1984. Do útrob ponorky jsme lezli po uzoučkém žebříku. Jednotlivé vnitřní prostory ponorky nebyly odděleny dveřmi, ale malými kruhovými otvory, kterými jsme museli prolézat. Bylo to teda dost těsné. I když nejsme žádní tlouštíci, do těch průlezů jsme se naskládali jen s obtížemi. Tady jsme si uvědomili, co to jsou opravdu stísněné prostory. Ti námořníci, co zde sloužili, museli měřit maximálně 1,60 m a vážit 60 kg. Jinak by se tam asi nevešli. I ty naaranžované figuríny se tam vešly jen taktak. Aby se využilo všechno místo, museli někteří námořnící spát mezi torpédy. Vyzkoušeli jsme si i periskop. Návštěva muzea pro nás vnitrozemce stála opravdu zato.
Z Göteborgu jsme vyrazili do Norska, chtěli jsme přenocovat před hranicemi, ale jak tak jedeme, najednou přejedeme most a vítá nás cedule Norsko. Nikde žádná vyznačená hranice, ani kontrola. Mířili jsme k Haldenu, přenocovali jsme v lesíku u silnice. Když jsme večeřeli ve stanu, potože pršelo, najednou venku zastavilo auto. Lekli jsme se, co se děje, ale vzápětí jsme uslyšeli slovenské halekání, jestli nemáme alkohol na prodej. Byli to dělníci z nedaleké stavby. Šli jsme spát už o půl desáté
Den třetí - sobota 10.7. 2004
Vstávali jsme po 8. hodině. Do Haldenu jsme dorazili před 11. hodinou, stále pršelo. Šli jsme si prohlédnout vojenskou pevnost Fredriksten festing (postavena v letech 1643-45), je zde několik bašt, plno děl, vyhlídky a několik muzeí (tam jsme nešli).Pevnost sloužila na obranu před švédským útokem (roku 1718 zde byl při obléhání zastřelen švédský král Karel XII.). Déšť byl nepříjemný. Sešli jsme opět dolů do města – domy jsou postavené v empírovém slohu a v parku jsme viděli veřejný holubník, a vydali se do Sarpsborgu.
Sarpsborg (3.nejstarší město v Norsku, založeno 1016 Olavem Svatým a za jeho života bylo hlavním městem Norska, zbytky starého města roku 1702 zničil sesuv půdy. Navštívili jsme Borgarsyssel – muzeum města a kraje na způsob skanzenu. Vstupné 40 NOK, dostali jsme průvodkyni, která se snažila o výklad v angličtině. Prohlédli jsme si panský dům, kde byla ukázka vybavení právníka, jeho písařský pultík, cestovní kufr se zrcadlem a přihrádkami na toaletní otřeby, lahev, na nočník a opět i vysouvací pultík. Dále pokoj panstva – místní rodiny, která ve městě založila pilu a dala tak základ dnešnímu dřevařskému průmyslu (jako pohon využívali vodu z vodopádů). Měli tam barokní pianino. Prohlédli jsme si také kuchyň s ohništěm a dřevěnou vyřezávanou žehličku, dlouhou přes metr s figurkou koně na rukojeti. Tu dostávala nevěsta od ženicha. Dále jsme navštívili měšťanský pokoj – židle a pohovka byly vycpané koňskými žiněmi.
Další na řadě byla ukázka typické norské farmy, která se skládala z obytného domu,domku na nářadí a dílny, stodoly, stáje a spižírny (zásobárny). Ze předu nebyla vůbec žádná okna, paní omylem spustila alrm, tak ho běžela vypnout do centrály. Čekali jsme na ni venku. V domě byly dvě místnosti a šero, protože měl jen dvě malá okénka. Světlo měla dávat polohovací louč, která byla namáčena ve zvířecí krvi, aby hořela pomalu. Vybavení světnice tvořil velký stůl a lavice, ohniště, opět velký výběr koňských žehliček, formy na oplatky, žehlička na bílé okruží a držák na leštění knoflíků. Lžíce byly zapíchány do spár mezi trámy - úložný prostor. V druhé místnosti byla postel a tkalcovský stav – to byla jizba pro ženy. Nakonec jsme šli do kostelíku svatého Olava, který byl postaven roku 1930 jako replika středověkého kostela, zrovna tam byla svatba. V první části byly vystavené různé křtitelnice – gotické i románské, a v druhé části byl plánek okolí a na stropě namalované erby místních šlechtických rodin. Ve třetí byl oltář a židle a různé sochy vypodobňující svatého Olava, také vzácný emailový kříž.
Po návštěvě muzea jsme začali objíždět bludičky – značky pro pamětihodnosti – odbočky na polní cesty. Nejprve to byla zastávka Fornminner, šli jsme lesem do kopce, všude plantáže borůvek. Nakonec jsme objevili 5 menhirů vysokých zhruba 2 metry. Konečně přestalo pršet.
Dále jsme jeli do Storedalu – je to park, který založil Erling Stordahl (měl tam bustu, pěkně se šklebil a neměl přední zub), jeden z průkopníků pomoci nevidomým. Park měl podobu listu, naši pozornost upoutala 19,5 metrů vysoká socha nazvaná Óda na světlo, kterou tvořily dvě sepjaté kovové ruce. Socha vydávala zvuky podle toho jak se měnila intenzita světla. Měla v sobě fotobuňky a každá intenzila měla nastavený jiný zvuk – znělo to dost mimozemsky. Všechny rostliny i kameny byly opatřeny popiskami v Braillově písmu.
Potom jsme navštívili další pravěké naleziště z doby bronzové, jehož součástí bylo 9 megalitických kruhů, vysokých asi půl metru, většina složená z 11 až 16 kusů. Postavila jsem se doprostřed kruhu a zkoušela se nabít energií, ale nic jsem necítila. Místo působilo dost tajemně, tolik kruhů pohromadě jsem ještě neviděla.
Nakonec jsme jeli do Begby, kde se nacházely kresby z doby bronzové. Na vršíčku se nacházelo několik skalních výběžků pomalovaných červenou barvou – rytiny byly obtaženy barvou, aby je turisti dobře viděli. Cesta kolem ležících skalisek s rytinami vedla po dřevěných můstcích. Kresby zpodobňovaly lodě, mužské postavy, sítě, kolečka a sáně a také symboly mužské a ženské plodnosti.
Po cestě do pravěku jsme zamířili do města Drøbak, městečka v nejužším místě Oslofjordu (30 km jižně od Osla). Největší pamětihodností je pevnost Oscarborg, která sehrála roli při počáteční fázi německé okupace roku 1940. Byla postavena roku 1845. Pevnost jsme hledali na kopci nad městem, kde byl jen bunkr a dělo. Došli jsme až k pobřeží a molům. Nakonec jsme zjistili, že pevnost je na ostrově (na dvou protilehlých ostrovech) a jezdí se tam lodí. U mola bylo plno medúz. Pak jsme dlouho hledali benzinku, abychom si nabrali pitnou vodu do kanystrů. Viděli jsme také nádhernou duhu.Potom jsme opět velmi obtížně hledali místo na přenocování. I když už hodinky ukazovaly 22 hod 15 min, stále bylo vidět. Konečně jsme našli místo ke spaní – odbočku ze silnice na předměstí Osla, na chodníku svítila pouliční lampa.
Přes den bylo 13 °C.