12.část Expedice Francie-Španělsko 2016. Ze Saint Malo do Alenconu

3.6. Ráno to máme z Nozay do Saint Malo kolem 150km. Tam očekáváme větší prohlídku opevněného starého města. To jsme v minulosti také vynechali. Na příklad vedlejší klenot Le Mont-Saint-Michel jsme už v minulosti prošli. Zkrátka letošní expedicí už jen vybíráme resty, co jsme dřív nestihli a co jsme mezitím ještě nového objevili a stálo by to za tak dlouhou cestu. V Saint Malo naplánované parkování sedí. Opět neztrácíme čas objížděním ulic a hledáním místa. Vystupujeme z auta asi 10 minut chůze od hlavní brány v hradbách, což je slušné. Samozřejmě bez parkovného. Stačí, když vozidlo polyká přes 11 litrů nafty na stovku. Za celou expedici 6500 km jsme neplatili ani cent za parkoviště, či kemp. Zato však si spočítejte tu sumu za víc jako 700 litrů s cenami v eurech. Ono to vyjde skoro nastejno jako veřejná Doprava a hotely. Jen je člověk nepopsatelně svobodnější. Jo a taky celou dobu si dávám vychlazené dobré české pivo za české ceny. A kávičku si uvaříme kdykoli a kdekoli. No nechme ekonomie, to nutné zlo. Jsem ochoten jíst suchý chleba, jen abych ušetřený peníz prohnal výfukem a něco viděl.

V Saint Malo už nejsme u Atlantiku, nýbrž v Bretani u kanálu La Manche. Město má také zajímavou kariéru. Založené Římany už v 1. stol. před Kristem. V 17.stol. bylo největším francouzským námořním přístavem a základnou korzárů. Na tom docela zbohatlo. Ve 2.svět.válce bylo staré město rozstříleno a bombardováním značně poničeno. Rekonstrukce trvala až do toku 1960. Dnes má celé město 160 tis. obyvatel. Nás však samozřejmě zajímá jen historická opevněná část. Původní ostrov je dnes propojen s pevninou. Uvnitř vzniklo několik zálivů s menším vnitřním přístavem a silniční propojení zvedacími mosty. Dovnitř se menší lodě dostávají přes zdymadlo v úzkém průlivu na západní straně.

My okolo nich cestou do vnitřku starého města musíme projít. Na straně k opevnění kotví krásný starý trojstěžník. Opevnění je skutečně masívní, se třemi bránami. Vstupujeme severovýchodní Porte St.Vincent. Za ní vpravo stojí hrad Chateau de St-Malo ze 14. až 15. st. - dnes hotel a Radnice. V jeho střední části vystupuje mohutná věž z r. 1424, ve které se nachází muzeum. Jdeme dál a hledáme nejbližší výstup na hradby, abychom si udělali obrázek o vnitřním uspořádání a podle toho dopilovali plán postupu. Schodišť je po obvodu hradeb více, tak to netrvá dlouho. Opravdu je odtud pěkný rozhled. Pod námi jedna z pláží po odlivu. Vidíme malé postavičky na cestě k blízkým ostrůvkům s pevnůstkami. Nemohou se příliš zdržovat, aby je příliv po 6 hodinách nezastihl. Maximální příliv je tu až 15m! Je jedním z největších světových rozdílů mezi přílivem a odlivem. A to je tedy fofr. Kdo to zažil, tak ví, jak voda rychle postupuje. Poprvé jsme to před léty pozorovali kousek od La Rochelle. I ve Skotsku, kde byly výstražné fotografie auta přistihnutého přílivem na silničce k ostrovu, jak ho odtahuje vysoký traktor.

Z hradeb si prohlížíme obě strany. Na severní a západní straně jsou předsazené ostrůvky s pevnůstkami. Fort National z r.1689 na severu a Grand Bé na západnější, aby chránily St Malo před Angličany. Fungovaly velice dobře, neboť přístav nebyl nikdy z moře dobyt. Okolo města je několik pláží. Jsou údajně podobně hezké, jako ty na Azurovém pobřeží. Každá má jiný charakter pro různé typy lidí. Nejzajímavější je Piscine de Bon Sécours vedle Plage du Mole. Tři betonové stěny tvoří bazén. Jelikož je částečně v moři, zůstává v ní teplá slaná voda i po odlivu.

Po obejití zhruba poloviny délky hradeb sestupujeme do vnitřního centra. Shora už jsme si vytipovali přibližnou trasu. Vnitřní část města tvoří dlážděné ulice s honosnými, až pětipatrovými, vysokými kamennými domy z 18. st., které jsou téměř stejné a šedé. V ulicích jsou obvyklé obchůdky, butiky a kavárny. Kráčíme napříč městem přímo na sever ke katedrále Saint Vincent ve směsi románského a gotického slohu, z 12. st. Odtud kličkujeme zase zpátky jinou uličkou, než jsme přišli, abychom se někde zase dostali nahoru, tentokrát na východní část hradeb. Z výšky této promenády je jaksi blíže ke střechám domů. Všímám si širokých kolektivních komínů. Jistěže vysoký dům o více podlažích a ještě dost široký a dlouhý musí mít v útrobách hodně místností. Přitom každá komínový sopouch. Takže nahoře pak z komínového tělesa čouhá komická řada třeba dvaceti kruhových vyústění vedle sebe. Komická rovněž je jejich nestejně ohlodaná výška. Připomíná to zuby bezdomovce, či dítěte, kterému nenarostly všechny zuby najednou a stejně. Také lze z této výšky dobře nahlížet do městských uliček s krámky. Před bránou Grande Porte z 15.stol. vyhlídkovou trasu opouštíme, a touto branou vycházíme ven. Zvenčí vypadá velice mohutně se dvěma monumentálními baštami po bocích.

Městečko St Malo je dosti známé a velmi navštěvované. A slavné svým rodákem Jaquesem Cartierem, který objevil r.1535 Kanadu. Kolumbus objevil Ameriku. Objevitel Kanady je znám méně.

Před vstupem do starého města jsme si všimli trochu bokem jakéhosi stanového ležení. Máme čas, tak se jdeme podívat, copak je to atrakci. Množství kutilů tu kutí rozmanité věci. Před námi na stolku hrají dvě dvojice vedle sebe šprtec. No to jsem neviděl už asi půl století. Pamatují si ho starší čtenáři, co to bylo za hru. Většinou probíhal ve škole. Takový hokej s mincemi. Dva velké 25haléře a puk haléř. Na protilehlých stranách dvě branky. Šprtalo se tak aby každého větší mince došprtala haléř do soupeřovy branky. Každý měl vždy jedno šprtnutí a tak se střídali. U nás doma bylo úplné centrum a my s bratry jsme byli přímo mistry. Na velkou rýsovací desku formátu A1 (asi 60x85cm) se položilo sklo, přilepily mantinely a branky a hrálo se s klouzavými knoflíky. Hrávaly se velké turnaje na čas, měřený speciálním časoměrem s bzučákem. Jako větší kluci jsme to hrávali na komunisty nuceném nasazení v ostravské NHKG, kde jsme pro ten účel vysadili okno a použili jeho polovinu. Občas některé vzalo za své. Hrálo se tak dlouho, dokud se nerozbilo poslední a pak šel zástup s okny zasklívat. No to jsem odběhl si zavzpomínat.

U dalších stolků někdo vrtal vrtačkou do dřevěného trámku nějaké díry a honem, honem. Jinde z dřevěné palety pomocí pily kladiva a hřebíků vyráběli jakýsi hrubý kus nábytku. Někde se opravoval bicykl. A další podivné činnosti. Zřejmě všechno se nějak bodovalo, protože mezi nimi chodila rozhodčí s papírem a tužkou. Tak to jsme nepochopili a esperantem by se to nevysvětlilo. Snad nějaký návrat do 20.století. Je pátek tak se lidé bavili. S čím vším se člověk při cestování nesetká.

Ze Saint Mala nás ještě čekají přes dvě stovky kilometrů do místa spaní a servisu. Je to v Alenconu. Bohužel nám na něj zůstaly smíšené vzpomínky. Přijíždíme tam jako obvykle v pozdním odpoledni. Rovnou na místo servisu na okraji města, v prostoru ohraničeném vysokým živým plotem ze všech stran. Nikde nikdo. Mrtvo. Ostatně je to poblíž hřbitova. Doplnit vodu, zlikvidovat odpad apod. Opodál zahlédneme černocha, opírajícího se čelem o strom. Během několika minut konstatujeme, že je evidentně zdrogovaný. Není to dvakrát příjemné. Během naší činnosti na něj občas nenápadně mrkneme. Kýve se ze strany na stranu, a zničeho nic je vyzutý, jen v bílých ponožkách. Boty leží vedle něj. Kdoví, co mu zrovna probíhá v kebuli. Zdá se, že je v rauši. Takže ze spaní na vedlejším parkovišti nebude nic. Žádný problém. Vždy mám připravena náhradní místa. Zatím se přesouváme k historickému centru prohlédnout si město. Začínáme vnějškem hradu-zámku Château des Ducs. Kousek dál je zvláštní kruhová stavba, podle jednoho pramenu hala Pharmacie, podle jiného obilní tržnice La Halle aux Blé. Tak nevím. Pokračujeme však dál do historických uliček. Je tady skutečně pár jednotlivých pěkných hrázděných domů, ale jinak nic moc. Obcházíme centrum polokruhem. Před mostem Pont Neuf odbočíme podle řeky. Hlídá ji nádherný a velebný rozcochatý starý strom. Pěkným parkem za ním se blížíme zezadu ke gotické bazilice Notre Dame. Mně moc goticky nepřipadala, ale má jít o gotiku anglickou. Žádný lomený oblouk, žádná štíhlost. Dá se vyfotografovat jen odsud. Z ostatních stran je těsně obestavěná. Dalších pár uliček zpátky procházíme opět s nepříjemnými pocity. Na jednom nároží překvapujeme muže kouřícího trávu. V další, sice historicky pěkné uličce, se poflakuje menší skupinka, mno, jak bych to vyjádřil, řekněme jako u nás, nepřizpůsobivých. A nesázel bych se, že možná si také vykouřili nějakou léčivou machorku, či něco šňupli. Nějak to houstne a krysy vylézají k večeru z děr. Tak nakonec zkracujeme cestu a bez zbytečného zdržování, z centra mizíme. Cestou jsme ještě občas potkali další podobná individua. Alencon by měl být městem krajek s krajkářským muzeem. Na nic takového jsme však nenarazili, spíš jen na opálenější individua. Ne městem krajek, ale spíš městem narkomanů Noc v klidné čtvrti dál od centra před dívčím lyceem však byla nakonec tichá a proběhla v klidu.