17.8.–21.8. Třeboňsko 25 Pt. 3 Pískáče, Veselí a jiné hostince

20.8.2024

Jestliže včera ráno panovaly obavy, nebude-li počasí zatažené a deštivé, tentokrát již po ránu je jasné (díky polojasné obloze), že náplň výletu bude značně rekreační (jako kdyby tomu bylo jindy jinak). Směr dnešní trasy je pro tentokrát mimo centrum Třeboně, kýženou výpadovku máme hned za naším bydlištěm i se značenou cyklotrasou 1034 (rožmberského dědictví). Cesta pokračuje k Břilicům, v podstatě stavebně spojené s Třeboní, částečně po samostatné cyklostezce, dál po okresní silnici k severu na Přeseku. Kolem nemůžou chybět nějaké rybníky, ovšem po přejetí silnice 24 (čekání na menší provoz) nás čeká ten největší, čili Rožmberk. Jestliže předevčírem jsme „krále“ jihočeských rybníků tak nějak minuli, pro tentokrát nemůžeme vynechat zastávku v přilehlém bufetu, přijeli jsme tak akorát, ještě pár volných míst u lavic bylo, po té už skoro nic. Navíc počasí je dnes velmi lákavé, takže se kolem občerstvení hromadí více a více výletníků.

Další směr vede k Lužnici, v tomto případě jde o stejnojmennou obec a není tak divu, že je mi tato trasa zatím značně známá, dva roky ještě nejsou tak dávno. No a protože některá děvčata si stěžovala, že jsme nezastavili již před Rožmberkem (měla tam být zahradní kavárna), volíme kratší zastávku v následující Kleci kde mají svéráznou hospůdku s názvem Kletecká. První pivo je bohužel zkažené, takže paní výčepní narazí jiný sud, ale hlavně ty děvčata si dopřejí nějakou tu kávičku a navíc k tomu mají i zmrzlinu, naštěstí nezkaženou.

Krasojízda pokračuje mezi vodními plochami Nadějské rybniční soustavy. Vlastně jen hráze od sebe oddělují sestavu rybníků jak je Blaník, Dobrá vůle, Láska, Víra, samozřejmě Naděje (atd., čili Měkký rybník a Strakatý). Pak dlouho rovně lesem, až jsme z toho dostali hlad. Naštěstí po cestě se hromadily cedulky s reklamou na hospodu ve Vlkově. Tou inzerovanou byla ale Vlčí bouda, pro její neštěstí je ale pro nás schůdnější Vlkovská hospoda za kolejemi, přímo na hrázi Vlkovského rybníka.

Hospoda je součástí hotelu a jak patrno, v sezóně jde o velmi vytížený lokál. Naštěstí vypomáhají brigádníci. Pití si objednáme (a odneseme) přímo u pultu, objednané jídlo pak obsluha přinese. No a celkově všichni si to svoje chválili. Nesmíme zapomenout i na svérázné chování místního domácího zvířectva. Velmi často se mezi stoly venkovní rezervace prochází podezřele krotké slepice.

Jak už bylo v úvodu naznačeno, počasí se vyvíjelo značně letním způsobem, čili v plánu byla pro tentokrát i nějaká koupačka. Tím místem byla severně vzdálená pískovna Vlkov I, takového protáhlého severojižního tvaru. Pláž není příliš vzdálená od naší trasy, za vstup se nic neplatí, snad jen ta hospoda chybí, ale už jich zatím bylo dost, takže se věnujeme z části odpočinku i z části vodnímu sportu.

Severně od „koupaliště“ nás čeká veselí nad Lužnicí, město znám tak z rychlíku, když občas jezdím za kámošem v Budějovicích a v podstatě to zůstává i po kratším pobytu v centru, kdy jsme se většinou věnovali nákupu zmrzliny, nějakého suvenýru v IC, případně dívčí část výpravy přebíráním šatstva u trhovkyně. Nicméně nám utkvěla v paměti výstavná budova staré radnice s přilehlým měšťanským domem (Weisův dům muzeum Blatenska). Takže i ten kostel s vysokou věží jsme jen tak minuli).

Nakonec den se překlopil do druhé poloviny, tudíž musíme počítat s přesunem k Třeboni. Vyhlédnutou trasou provází v prvních kilometrech žlutá TZ a k nemalé radosti jedné z účastnic je to cesta značně hlinitá až travnatá, většině zúčastněných to samozřejmě nevadí, ale vždy se najde někdo, kdo by potřeboval jen asfalt. Ve skutečnosti je trasa opět víceméně bez výškového převýšení, pokud vynecháme fakt, že Třeboň je vlastně vy vyšší nadmořské výšce než Veselí, takže v podstatě jedeme do kopce. Vracíme se k pískáči ze západní strany, kde si nás přebere značení naučné stezky, přes most pak přejíždíme na stranu k Horusické pískovně a dál po cestě bez značení, která je lemována vzrostlou kukuřicí. Míjíme západně položený rybník Švarcenberk, což je pozůstatek přírodního jezera. K civilizaci se vracíme u vsi Ponědrážka a pokračujeme k odbočce na opětovně žluté značení v křižovatce U Bošilce. Kupodivu přítomnost „lesního“ baru necháme bez povšimnutí. Naštěstí ta terénní žlutá trasa přímo k jihu je oproti předpokladům povrchově přijatelnější, částečně i asfaltová nebo příjemně ujetá šotolina. To pokračuje až do osady Smržova. Opodál naší skupiny vidíme stánek se zmrzlinou, tak zkoumáme, je-li u stánku nějaká hospoda. Mladík je zřejmě zklamán, že nevyužijeme jeho služeb, nicméně prozradí, že nějakých 300 m je vzdálená Smržovská hospoda. Jde sice o vzhledově socialisticky-realistickou budovu, ale nabídka je velkolepá. Pokud tedy uvažujeme v lokálním kulinářství. Guláš, výpečky, utopence, plněné knedlíky a podobné laskominy. Snad jen ta pizza sem úplně nezapadá. Do obsluhy je podle všeho zapojená celá rodina (děti v pubertálním věku mají prázdniny, ale i tak se předhánějí, kdo toho obslouží víc).

Seděli bychom víc než je zdrávo, ale čas kvačí. Další cesta je pak přeci jen už dost pohodlná, tedy pomineme-li průjezd po hrázi velkolepého Dvořiště. Zde projíždíme v souladu s cyklotrasou 122 k Horním Slověnicím. Vesnice s poněkud netematickým názvem Dunajovice je dokonce na mírném kopečku, díky čemuž se do Břilic (a Třeboně) jede vlastně z kopce.

Pt. 1

Pt. 2

Pt. 4